Jediná bez přání- 1. Kapitola

26. března 2014 v 15:59 |  Jediná bez přání


1. Kapitola
…Kdysi…
Běžela jsem starou, smradlavou uličkou. Z obou stran se na mě těsnily domy a přede mnou byla jen dlouhá cesta. Za sebou jsem slyšela nechutné vrčení a mírné syčení. Zhnuseně jsem se ušklíbla a běžela jako o život. Proč jako? Jde ti o život! Křičel na mě můj vnitřní hlas. Zatřepala jsem hlavou a pohlédla před sebe. Zeď.
"Sakra, sakra, sakra!" Zařvala jsem do prázdna a začala kopat do studené stěny. Tohle není možné! Stěžovala jsem si v duchu a poté ztuhla. Za svými zády jsem uslyšela hrozivé zavrčení. Prudce jsem se otočila a stála tváří v tvář vysokému, černovlasému muži. Mohlo mu být okolo třiceti, a nebýt současného stavu světa, normálně bych ho pozdravila a kráčela si dál po svých. Jenže teď jsem byla v ohrožení svého ubohého života. Naprázdno jsem polkla a zadívala se do jeho zlatých očí.
" Kampak jsi se hnala holčičko?" zavrněl muž a já se otřepala.
" Co je ti do toho, vlkodlaku." Sykla jsem na něj a svůj pohled zabořila do země. Zavrčel a zvedl mi hlavu tak abych se na něj musela dívat.
" Jsi drzá. A to se mi nelíbí." Řekl a jedním krátkým pohybem mě škrábnul do obličeje. Zatnula jsem zuby a nevydala ani hlásku. Takovou radost ti neudělám. Pomyslela jsem si a dál pozorovala jeho obličej, ve kterém se místo vzteku začínal objevovat hlad a chuť. Chuť na mě. Mírně jsem vykulila oči, protože teprve teď mi došlo, v jaké strašné bryndě jsem se ocitla.
" Pusť mě!" křikla jsem na něj, ale on se jen zlostně usmál.
" Pustit tě a nechat si utéct možná jediné, pořádné jídlo? Hmmm…. Nikdy!" Zasmál se a odhalil tak velké bílé tesáky. Už ani moc nevypadla jako člověk. Spíše jako zvíře. Začala jsem sebou házet a pokusila se vymanit z jeho sevření. Ale nešlo to. Byl strašně silný. Zadívala jsem se na jeho obličej, který se pomalu pokrýval srstí. Teď mám šanci. Řekla jsem si v duchu, a jakmile se muž mírně ohnul, kopl jsem ho do břicha, poté bouchla do obličeje a byla jsem volná. Oběhla jsem ho takovou rychlostí, jakou jsem ani sama nevěřila, že dokážu vyvinout. Za pár vteřin jsem byla z temné, strašidelné uličky venku. Uprostřed města plného nenormálních lidí. Zaběhla jsem do jednoho z rodinných domů, který už na první pohled vypadal, že je hodně dlouho opuštěný. Otřískaná a zakrvácená omítka, rozbitá okna, vylomené dveře. Vběhla jsem dovnitř a chvíli se rozhlížela. Dům byl dvoupatrový a měl půdu. Pro mě to byl přímo jako dar z nebes. Vyšla jsem do druhého patra a udělalo se mi mírně nevolno. Na stěnách byli stopy po krvi a také nějaké škrábance. Zřejmě se tady někdo parádně pomlátil. Alespoň přes všechnu tu krev neucítí můj pach. Byla to hnusná myšlenka, ale pravdivá. Rychle jsem otevřela vchod na půdu a vylezla tam. Zavřela jsem za sebou a skrčila se do nejvzdálenějšího koutu. Bála jsem se i vdechnout zatuchlí vzduch. Po pár vteřinách jsem zaslechla zvířecí vrčení a poté dusot na schodech. On mě najde. Najde mě a zabije! Šílela jsem uvnitř své mysli, ale ve skutečnosti jsem jen nehybně seděla zkroucená v temnotě půdy. Kroky se stále přibližovaly. Slyšela jsem, jak vrčí přímo pod vchodem na půdu. Teď by se mi hodilo nějaké to přání. Podělaný "dárek" Ušklíbla jsem se. Vlkodlak se chvíli pohyboval jen sem a tam a zřejmě nevěděl, kde jsem se ztratila. A potom… Ticho. Kroky utichly, vrčení utichlo, nikde nic. Bylo to zvláštní. Tohle jsem hodně dlouho nezažila. Takový klid. Bylo to až strašidelné, ale zároveň příjemné. Nepatrně jsem se usmála a chvíli na to vykřikla zděšením. Ten muž prorazil dveře na půdu a stál pár metrů ode mě. Tohle je můj konec. Navždycky opustím tenhle svět. No, alespoň už nebudu muset neustále utíkat před smrtí. Stejně nemám kde být. Zemřela bych tak i tak. Po téhle úvaze jsem vstala a vydala se pomalým krokem k vlkodlakovi stojícího opodál.
" Přišel jsi mě zabít co? Tak do toho. Jsem celá tvoje." Řekla jsem silným, vyrovnaným hlasem. Muže-vlkodlaka to zřejmě trochu zmátlo, ale nakonec se rozběhl proti mně. Povalil mě na studenou, dřevěnou podlahu půdy a hrdelně, nelidsky se zasmál. Držel mě připlácnutou k zemi a téměř nesrozumitelným hlasem pronesl.
" Tak dlouho jsem neviděl člověka. Je to už několik let a ten pach a chuť… Tak strašlivě mi to chybělo." Zavrněl jako kotě a mě se udělalo špatně. Nechutné. Zakoulela jsem očima a už naštvaně řekla.
" Mám toho už dost. Chceš mě zabít nebo si pokecat? Protože jestli to druhé, mohla bych si stoupnout a nebýt v téhle… hloupé pozici." Pohlédla jsem na své malé tělo ležící pod obrovskou vahou mého nepřítele. Ten se začal strašlivě smát a já potichu vzdychla. Tak tohle bude asi pomalá smrt. Pomyslela jsem si a snažila se nedívat na onoho muže.
" Jsi vtipná. Možná je i škoda tě zabít." Řekl muž teď už lidským hlasem. Nechápavě jsem pozvedla jedno obočí a zadívala se na něj.
" To si děláš srandu? Já se tady psychicky připravuju na svou smrt, téměř se na ni těším a ty mi teď řekneš, že mě necháš žít? Tak tohle je moc." Řekla jsem na oko uraženě, ale ve skutečnosti jsem byla tak strašně moc ráda, jako nikdy v životě. Muže jsem od sebe odstrčila a stoupla jsem si. S hlubokým povzdechnutím se vydala k rozbitým dveřím půdy. Už jsem byla téměř venku, když mě povalil zpátky na zem.
" Řekl jsem možná. Ne určitě. A rozmyslel jsem si to. Přeci jenom… Tak dlouho jsem neměl člověka." Řekl a já viděla, jak se mu blýskly jeho ostré zuby. Chvíli jsem se na něj zmateně dívala a poté zavřela oči. Chci se dostat pryč. Chci se dostat pryč. Chci se dostat pr… Začala jsem si v duchu přát. Jasně. Moc dobře jsem věděla, že se mi to nepovede. Mě jediné. Nenávidím ten dar. Nesnáším ho! Není to dar. Je to prokletí! Křičela jsem v mysli, ale z mého přemýšlení mě vytrhlo hlasité zakňučení bolesti. Leknutím jsem nadskočila a zadívala se na padající tělo vlkodlaka. Nechápavě jsem se začala rozhlížet po půdě a nakonec jsem spočinula na stojící postavě v druhém konci půdy.
" Jsi blbá nebo co? Proč ses nebránila? Stačila chvíle a byla jsi mrtvá!" Zařvala na mě neznámá osoba a já trochu nervózně řekla.
" Jak si můžeš být tak jistý, že jsem přesně tohle neměla v plánu? A kdo vůbec jsi?" zeptala jsem se a postava vystoupila ze stínu. Byl to vysoký, velmi pěkný kluk. Měl černé, havraní vlasy, světle modré oči a v ruce držel luk. Ve tváři měl trochu zmatený výraz a rty měl stažené do tenké linky.
" Kdo jsem já? Já jsem ten, který ti právě zachránil život. Hodilo by se alespoň poděkovat." Řekl hrubým hlasem, až mi po zádech přejela husí kůže.
" Děkuju." Zašeptala jsem sotva slyšitelným hlasem. Neznámý se maličko usmál, pokývl hlavou a hned na to řekl.

" A teď mi prosím vysvětli, kdo jsi a co tady děláš."

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama