Jediná bez přání- 10. Kapitola

26. března 2014 v 16:06 |  Jediná bez přání


10. Kapitola
" Aarone." To jméno jsem spíše zašeptala. On se začala nekontrolovatelně smát.
" Dobře tě zřídil." Nepřestával se smát a ve mně to začínalo vřít vzteky.
"Strašně vtipné. Když dovolíš…" chtěla jsem se prosmýknout okolo něho, ale on mě chytil za ruku a přitáhnul blíž.
" Nedovolím." Ušklíbl se a švihl se mnou o zem. Zadržela jsem výkřik, který se mi dral z úst a naštvaně na něj pohlédla.
" To myslíš vážně?!" rozhodila jsem rukama a vstala. Chvíli jsem se rozhlížela okolo a hledala Christophera. Vždyť tady stál! Nadávala jsem v duchu. Nakonec jsem pátrání vzdala a svůj pohled opět stočila k Aaronovi.
" Nech mě jít." Řekla jsem vyrovnaným hlasem a znovu se rozešla okolo něho. Znovu mě chytil za ruku.
" Ty nikam nepůjdeš!" křikl a praštil se mnou o zem. Připadá mi to, nebo v poslední době pořád ležím na zemi? Pomyslela jsem si.
" Co to děláš? Nemáš žádné právo na mě sahat!" křičela jsem na něj.
" Aha. Tak já že nemám právo? Já nemám právo?! To ty tady nepatříš! Škoda, že tě ten upír nezabil. Měl bych o jednu starost míň." Poslední věty zašeptal, ale já je slyšela. Údivem jsem vykulila oči a vyšším hlasem, než jaký byl můj normální jsem řekla.
" Cože? Tohle.. Ty nejsi normální!" ušklíbl se a sklonil se ke mně.
" A podle čeho soudíš?" zašeptal a potom jsem ucítila ostrou bolest v rameni. Otevřela jsem ústa ve výkřiku, ale jeho ruka mi v tom zabránila. Pootočila jsem hlavou a spatřila, jak mi z čerstvě otevřené rány vytéká rudá krev. Stékala mi po ruce a kapala na zem. A kousek od ní se leskla čepel Aaronova nože. Tenhle idiot mě zabije. Zabije mě! Začínala jsem mírně panikařit. Je celkem zajímavé, že když jde o člověka, většinou se bojím. Ale když jde o monstrum… zatřepala jsem hlavou a vyhnala podobné myšlenky z hlavy. Ještě než jsem se stihla pokusit znovu vykřiknout, ucítila jsem další pronikavou bolest. Tentokrát to bylo na druhé ruce.
"Tím, že mě budeš řezat do rukou, mě určitě zabiješ." Poznamenala jsem ironicky, když mi odstranil svou ruku z mých úst. Nevěděla jsem, co dělat. Utéct jsem nemohla. To on se tady vyzná. Křičet jsem nemohla. Zacpal by mi pusu. A bránit bych se taky nemohla, protože… A pak jsem si něco uvědomila. Jedním rychlím pohybem jsem sáhla do kapsy kalhot, které jsem měla oblečené. Čekala jsem, že tam nahmatám dýku, kterou jsem včera použila. Ale přišlo jenom zklamání. Nic tam nebylo. A tak jsem ji nechala volně spadnout podél těla a potichu jsem vzdychla.
" Proč mě prostě nezabiješ?" vyhrkla jsem najednou. Aaron se zatvářil překvapeně ale potom se zasmál.
" To není můj styl." Prohodil jako by nic a dál si pohrával s nožem v ruce. Čekala jsem, kdy se někdo objeví zpoza domu. Musí někdo přijít! Prostě musí! Křičela jsem v duchu. Ale nic tomu nenasvědčovalo.
Vlastně ani nevím, proč jsem se nezvedla a nepokusila utéct. Asi jsem věděla, že by se mi to stejně nepodařilo. A tak jsem jen dál seděla na studené zemi a zkoumala ránu na rameni. Už z ní neteklo tolik krve, jako před tím, ale štípalo to pořád stejně. Nechápala jsem, na co Aaron čeká. Už to bylo nejméně pět minut, co jsme takhle seděli. A celou tu dobu mě pozoroval. Jako když lovec hlídá svou kořist. Začínalo mi to lézt na nervy.
" Na co čekáš? To tady budeme sedět jako romantický pár a hledět si do očí?" schválně jsem se na něj upřeně zadívala. Přišel blíž a přitiskl mi nůž na hrdlo.
" To já tady kladu otázky." Řekl a já se uchechtla.
" Zatím ses na nic nezeptal." To ho zřejmě naštvalo, protože na nůž přitlačil a na krku se mi objevila rudá rýha. Nebyla hluboká a skoro nebolela, ale věděla jsem, že tam je.
" Drž hubu." Řekl jednoduše. Na sucho jsem polknula a pak jsem najednou uslyšela ten krásný, melodický hlas.
" Co to k čertu děláš?!" zařval Reit blížící se k nám. Aaron jen pokrčil rameny a odpověděl.
" Co bys řekl?" zasmál se a prudce se otočil směrem ke mně. Vzal nůž a hodil ho po mně. S výkřikem jsem se sklonila a zůstala tak živá.
" Ty parchante!" zakřičel znovu, tentokrát už jen pár kroků od Aarona.
" Nerozčiluj se bratříčku. Dělá ti to vrásky." Slyšela jsem, jak Reit naštvaně přistoupil k bratrovi a udeřil jej. Slyšela jsem, jak to plesklo. A potom se všechno událo nějakou nevysvětlitelnou rychlostí. Ti dva se do sebe pustili. Já tam pořád jen seděla a omámeně na ně zírala. Zpoza domů začali vycházet další lidé, kteří nechápali, co se děje. A nakonec se vedle mě ocitnul Christopher, který mě zvedl a začal odvádět pryč.
" Ne! Musíme je zastavit. Vždyť se tam zabijí!" zakřičela jsem na něj a vytrhla mu svou ruku.
" Reit je silnější. Aaron proti němu nemá šanci. A teď pojď." Znovu mě chytil za zápěstí, ale tentokrát silněji. Už jsem se mu nedokázala vytrhnout a tak jsem poslušně pokračovala za ním.
" Jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se po cestě.
" To si myslíš, že se perou poprvé? Kdyby existovala nějaká cena za největší bratrské rváče, byli by to tihle dva. A ještě by se pomlátili na pódium o cenu. To mi věř." Zasmál se, ale mě to vtipné nepřišlo. Aaron je nebezpečný. A ublíží mu.
" Kam to jdeme?" Christopher se na mě podíval a zářivě se usmál.
" Do tvého nového domu." Zmateně jsem povytáhla obočí.
" Ale vždyť…"rychle mi skočil do řeči.
" Arryn. Kdybychom tě tady nechtěli, jsi už buď to mrtvá, nebo někde hodně daleko za lesem. Ale místo toho jsi tady. Nemusíš se ničeho bát. Všichni tě už přijali." Na chvíli se odmlčel a pohledem zabloudil k rvačce. Otevřel ústa k tomu, aby promluvil, ale zase je zavřel.
Najednou už jsme stáli před velký, bílým domem. Vypadal, jako by ho někdo právě postavil. Skoro vůbec nebyl otřískaný, okna měl všechna v pořádku a dveře byli celé a na svém místě. Po tváři se mi rozlil úsměv.
" Tak tady budeš ode dneška bydlet." Otevřel dveře a pokynul mi abych vešla. Jeden krok, druhý krok, třetí krok… A byla jsem uvnitř. Všude okolo mě byli barevné stěny. Modrá, oranžová, bílá, zelené. Bylo to… Zvláštní, ale jistým způsobem i krásné.
" Ten, kdo tu bydlel měl asi hodně rád barvy." Řekla jsem si spíše pro sebe a Christopher se zasmál. Rozešla jsem se směrem k nějakému pokoji a prohlížela si ho. Byl pěkný. Stejně jako zbytek domu. Otočila jsem se na Christophera, ale nikde nebyl.
" Kde jsi?" křikla jsem a on se ozval z vedlejší místnosti.
" Tady." Vešla jsem do pokoje a zjistila, že je to zřejmě obývák. Nacházel se v něm jakýsi stůl, nefungující televize a uprostřed místnosti béžový gauč. Na něm se ležérně poflakoval Christopher.
" Mohl bys mi ukázat, kde mám pokoj?" vstal a rozešel se do další chodby. Nacházely se tam dvoje dveře. Na jedny z nich ukázal a já chytila kliku. Ale ještě před tím, než jsem vešla, jsem se zeptala.
" A co je v těch druhých dveřích?" šibalsky se na mě usmál a řekl.

" Tam je můj pokoj." Po téhle větě se odebral zpátky do obýváku a já tam zůstala překvapeně stát.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama