Jediná bez přání- 11. Kapitola

26. března 2014 v 16:06 |  Jediná bez přání



11. Kapitola
Vešla jsem do svého nového pokoje. Byl malý a útulný. Jeho stěny měly barvu nebe a uprostřed něj stála postel a vedle ní malý noční stolek. Když jsem pootočila hlavou do strany, uviděla jsem dřevěnou skříň. Na druhé straně bylo zavřené okno, které do pokoje propouštělo více slunečního světla. V celém pokoji bylo až moc horko. Možná i více jak venku. Co se divíš? Jsi uprostřed léta. Protočila jsem oči a plácla sebou na postel. Chvíli jsem zírala do stropu a pozorovala jednotlivé prasklinky, táhnoucí se přes strop.
Asi po pěti minutách naprostého ticha a zírání nikam jsem se postavila na nohy a rozešla se směrem ke skříni. Neočekávala jsem, že by v ní něco bylo, ale za zkoušku nic nedám. Otevřela jsem velkou hnědou skříň a zůstala v úžasu stát. Nacházelo se v ní několik poliček, ve kterých byli uskládané hromádky oblečení. Tolik věcí jsem neviděla po hromadě ani nepamatuji.
" No to si ze mě děláš…" řekla jsem, ale něčí hlas mě ve větě zarazil.
" Srandu?" zasmál se onen hlas a já se otočila. Očima jsem se zahleděla na Christophera.
" Chtěla jsem říct jiné slovo, ale i tohle se dá." Usmála jsem se a zavřela skříň. Čtyřmi krátkými kroky jsem přešla ke dveřím a zeptala se.
" Potřeboval si něco?" zazubil se na mě a přikývl.
" Vlastně jo. Nechtěla by ses trochu porozhlédnout po domě?" chvíli jsem přemýšlela a potom pokrčila rameny.
" Tak jo. Ale první se převleču jo? Je tady vážně strašné vedro." Zasmál se a ustoupil o pár kroků do zadu. Znovu jsem se vydala ke skříni a vytáhla z ní tričko s krátkým rukávem, které vypadalo spíše jako tílko a k tomu kraťase. Jelikož jsem nikde v pokoji nenašla zrcadlo, musela jsem se spokojit s tím, co jsem viděla. Zrovna když jsem vycházela ze dveří, uvědomila jsem si, že Christopher pořád stojí na místě.
" Tak jdeš nebo ne?" zeptala jsem a on dál zíral a při tom vrtěl hlavou. Zastavila jsem se uprostřed chodby a dala ruce v bok.
" A to je jako co? Hodláš mě tady očumovat ještě dlouho, nebo se pohneš a půjdeme se tady porozhlédnout?" ještě nějakou chvíli tam stál a potom promluvil.
" Arryn, tohle nám tady dělat nemůžeš." Povytáhla jsem jedno obočí.
" Jak to myslíš?" zeptala jsem se a on mě se smíchem obešel.
" Takhle se obléct. Jsi moc pěkná a to oblečení to jenom podtrhuje. Nevím, jestli sis toho všimla, ale skoro nikdo tady nechodí v kraťasech." Zakoulela jsem očima a chvíli uvažovala.
" To měl být kompliment?" vypadlo ze mě.
" Kompliment ale zároveň varování." Vytřeštila jsem na něj oči a rozběhla se, abych jej dohnala.
" Varování?" zeptala jsem se a on jen přikývnul.
Chvíli jsme šli v naprostém tichu. Nikdo nic neříkal. A potom promluvil.
" Tak tohle je obývák. Je tady pohovka, stůl a nefungující televize." Zasmál se. Potom jsme přešli do jiné místnosti, ve které nebylo nic kromě postele a skříně.
" Tohle je takový pokoj pro hosty." Všimla jsem si, jak se ušklíbl a tak jsem se zeptala.
" Hosty? To tady někdo chodí na návštěvu?"
" Právě že ne. Takže je to tady vlastně k ničemu." Zasmála jsem se. Rozešli jsme se směrem ke kuchyni a já pohledem zabloudila k chodbě, ve které byli další dvoje dveře.
" A co je v támhle těch dveřích?" ukázala jsem prstem na chodbu.
" Tam bydlí Timer a Julie." Překvapeně jsem nadzvedla obočí.
" Takže tady bydlí i další lidé?"
" Jenom tihle dva." Ani jsem si nevšimla, že zmizel za rohem. Rychle jsem jej dohnala a zeptala se.
" Christophere, proč mě dali zrovna tady?" Spíše, proč mě dali k tobě?Pomyslela jsem si a upřeně ho pozorovala. Vzdychl a odpověděl.
" Byl tady volný pokoj. A prosím tě, neříkej mi Christophere. Jsem Chris." Usmála jsem se na něj a prošla skrz dveře do kuchyně.
" Tak tady je kuchyň. A to už je asi celý dům." Přikývla jsem, ale potom mi něco došlo.
" Počkej a co koupelna a záchod?" Chris se rozesmál a já tam jen stála a zírala na něj.
" Neboj se. Máme tady obojí. Je na konci téhle chodby." Ukázal na chodbu s pokoji dvou neznámých lidí. Němě jsem přikývla.
" No. Já asi půjdu do pokoje." Řekla jsem a dala se k odchodu.
"Počkej!" chytil mě za ruku a já se na něj zmateně zadívala.
" Za chvíli bude oběd. Musíme jít k hlavnímu domu."
" A..?" nechápala jsem.
" Tak už bychom mohli pomalu jít. Stejně tam nikdo nechodí přesně. Většina lidí je tam dřív." Pokrčila jsem rameny a vytáhla svou ruku z pod jeho.
" Fajn. Tak jdeme." Usmála jsem se na něj a vyšla z vchodových dveří.
Nejméně polovinu cesty jsme oba dva mlčeli. Nakonec to ticho prolomil Chris.
"Víš, chci, abys věděla, že…" nestihl to doříct, protože z hlavního domu se ozvalo hlasité bouchání.
" Co to je?" zeptala jsem se.
" Svolávání na oběd. Někteří lidé nepoznají, kolik je hodin." Chápavě jsem přikývla a zrychlila krok. Chtěla jsem vidět, jak to všechno probíhá.
Jakmile jsem vešla dovnitř budovy, zůstala jsem stát jako socha. Všude se to hemžilo lidmi. A že jich byla opravdu spousta. Pomalu si všichni sedali ke stolům. Někteří se smály, jiní si povídali a někteří něco šeptaly. Bylo to zvláštní vidět tolik normálních lidí po hromadě. Najednou do mě někdo vrazil, až jsem málem spadla. Naštvaně jsem se ohlédla a uviděla vysokého kluka. Mohl mít tak 20 a měl hnědé vlasy. Jeho oči byli tmavě hnědé a měl velmi zvláštní tvar rtů. Teprve teď jsem si všimla, že jimi pohybuje.
" Říkám ti, abys nestála ve dveřích! Jsi snad hluchá nebo co?" omluvně jsem se na něj podívala.
" Promiň." Uhnula jsem mu z cesty a on s bručením prošel. Ještě nějakou chvíli jsem tam stála a hledala volné místo. Nakonec jsem si sedla na opuštěnou židli úplně vzadu.
" Arryn neseď tam tak sama. Pojď sem!" křikl na mě někdo a já se otočila po hlase. Spatřila jsem Chrise a potichu vzdychla. Žádní kluci! Žádní kluci! Slíbila sis to!Křičel můj vnitřní hlas a já pro jednou musela uznat, že má pravdu. Ale na druhou stranu jsem na sebe nechtěla upozorňovat ještě více, než doposud. A tak jsem se zvedla a přešla ke stolu, u kterého seděl Chris a ještě onen vysoký, hnědovlasý kluk a nějaký černovlasá dívka.
" Ahoj." Pronesla tichým hlasem.
" Ahoj." Oplatila jsem jí pozdrav a usmála se.
" Jsem Julie a tohle je Timer." Kluk jen něco zavrčel a nevěnoval mi nejmenší pozornost. Obrátila jsem se pro to k Julii.
" Takže to vy jste ti spolubydlící?" dívka se zasmála. Měla velmi milý úsměv a nádherné zelené oči. Ani nevím, jestli jsem takové někdy viděla.
" Jo. To budeme my." V tomhle duchu se nesla konverzace ještě několik minut. Povídali jsme si o tom, jak jsem se zabydlela, jak se mi tady líbí a tak dále. Jenže potom mě upoutal kluk, který zrovna vcházel do dveří. Byl to Reit. Jeho havraní vlasy a překrásné modré oči bych poznala kdekoli. Ale něco na jeho obličeji bylo jiné. Když prošel dveřmi a usedl ke stolu naproti mně, všimla jsem si, že přes polovinu tváře se mu rýsuje velká modřina. V duchu jsem sykla bolestí. Chtěla jsem něco říct. Nebo se zvednout a přejít k němu. Ale zastavil mě v tom něčí hlas.

" Ahoj. Dneska je to takový zvláštní oběd. Vím, že jste zřejmě všichni hladový, ale ještě pár minut budete muset vydržet. Do naší skupiny totiž přibyl nový člen. Byl bych moc rád, kdybyste se všichni seznámily s Arryn Wishans. Arryn, pojď sem ke mně." Zvedla jsem oči a zadívala se na Girenda, stojícího uprostřed místnosti.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama