Jediná bez přání- 13. Kapitola

26. března 2014 v 16:10 |  Jediná bez přání


13. Kapitola
" Cože?" vypadlo ze mě. Pokrčil rameny jako by nic.
" Slyšela jsi. Jsem tady chvíli." Nechápavě jsem na něj zírala.
" Začínáš mě děsit tím svým pohledem." Řekl a já se zasmála.
" Promiň. Jen to nechápu. Chováš se, jako bys tady všechno znal a přitom…" zatřepala jsem hlavou.
" To víš. Zabydluju se rychle." Zazubil se na mě a já se usmála. Pohlédla jsem na svou prázdnou plechovku a poté na tu Chrisovu. Měl ji téměř plnou.
" Asi už půjdu." Pronesla jsem.
" A kam?" zeptal se a já pokrčila rameny.
" Nevím. Asi se porozhlédnout po okolí. Ještě jsem nikde nebyla. Když nepočítám sprchy, hlavní dům a dům, ve kterém budu bydlet."
" Fajn. Jenom… Nechoď dál než k hranici lesa." Mlčky jsem přikývla a vstala od stolu. Jak už jsem si stihla všimnout, nikdo si svou plechovku nebo zbytky jídla neuklidil. Nechali to na stole. A tak jsem udělala to samé a vyšla z budovy.
Venku svítilo slunce a bylo opravdu horko. Ještě že mám ty kraťase. Pomyslela jsem si. Oči mi klouzaly po prázdné louce. Viděla jsem dvě dívky, které se něčemu smály. Obě měli dlouhé kalhoty. Asi tady vážně nikdo nenosí krátké oblečení. Podívala jsem se na své odhalené nohy a triko s krátkým rukávem. Ušklíbla jsem se a rozhodla, že to nebudu řešit. Přece se tady neusmažím za živa!
Několik minut jsem jen tak chodila okolo domů. Kromě dvou kluků, kteří se po mě chtivě otáčeli, jsem nikoho nepotkala. Ani nevím proč, ale vydala jsem se ke studni. K té studni, u které tohle všechno začalo. Jakmile jsem tam došla, sesunula jsem se k zemi. Hlavu si opřela o studený kámen a úlevně oddychla. Konečně jsem byla sama. Nikdo na mě nevrhal nechápající pohled, nikdo mě nikam nevodil. Nikdo se mě na nic nevyptával. Konečně jsem měla chvíli pro sebe. Po tváři se mi rozlil úsměv. Zavřela jsem oči a snažila se z hlavy vyhnat všechny zlé myšlenky. Najednou jsem uslyšela něčí kroky. Neochotně jsem se podívala směrem, kterým přicházeli.
" Ahoj Arryn. Můžu?" zeptal se.
" Ahoj. Jasně." Přikývla jsem a Reit si sednul vedle mě.
" Je to tady fajn co?" přikývla jsem. Otočila jsem hlavu k jeho obličeji. Byl krásný. A i když měl modřinu přes půlku obličeje, byl nádherný.
" Jo je. Tady to všechno začalo, víš? Tady jsi mě našel. A nebýt tebe, asi bych byla pořád sama mezi těmi monstry." Hlavou jsem kývla směrem k lesu. Ale co když jsem já sama monstrum? Zašeptal mi můj vnitřní hlas.
" Arryn já… Chci se ti omluvit." Zašeptal z ničeho nic. Pozvedla jsem jedno obočí.
" A za co?" zeptala jsem se.
" Za to co jsem řekl na obědě. Nemyslel jsem to tak. Jen…" potichu zavrčel a já se na něj nechápavě zadívala.
" Jen co?"
" Byl jsem na tebe naštvaný."
" Naštvaný? Cože? Co jsem udělala?" byla jsem opravdu zmatená. Nechci, aby se na mě zlobil! Pomyslela jsem si.
" Nic. Ty jsi nic neudělala. Ale on jo." Vrhl nevraživý pohled ke dveřím hlavní budovy, kde byla jídelna. Mírně jsem zamžourala a rozpoznala postavu Chrise. Počkat, cože?
" Co?" začala jsem se smát. On žárlí! Panebože! Nevím, proč mi to v tu chvíli přišlo tak vtipné.
" Nesměj se!" šťouchl mě do ramene, ale na tváři mu už taky pohrával úsměv.
" Ty žárlíš!" křikla jsem na něj v zápalu smíchu.
" Nežárlím. Nemám proč žárlit. Nechodíte spolu. Nebo snad ano?" přestala jsem se smát a pohlédla mu zpříma do očí.
" A kdybych řekla, že ano?" moc dobře jsem věděla, že to není pravda. Christopher byl můj kamarád. Jen kamarád. Ale chtěla jsem vidět výraz v Reitově tváři.
" Vy spolu vážně chodíte?!" zeptal se hlasem, který v sobě měl podtón naštvanosti. Začala jsem se znovu smát a kroutit hlavou.
" Ne. Je to můj kamarád. Nic víc. Jen jsem chtěla vidět, jak se budeš tvářit." Protočil oči a opřel se pohodlněji o studnu.
" Proč se na to vůbec ptáš?" zeptala jsem se ho.
" Jen tak." Odpověděl na oko nezaujatě.
"Ahá. Jen tak." Protáhla jsem á a Reit mě sjel pohledem.
" Fajn. Chtěl jsem vědět, jestli jsem zmlátil svého bratra kvůli holce, u které mám šanci anebo kvůli holce, která už někoho má." Jakmile to dořekl, spadla mi čelist. Vyjeveně jsem na něj zírala. Opravdu řekl to, co právě řekl?
" Ty… ty.." nedokázala jsem smysluplně promluvit. Pokaždé, když jsem mluvila s klukem, který se mi opravdu líbil, zadrhávala jsem se. A navíc. Ta podoba s Darienem je opravdu neskutečná. Když se podívám na Reita, vím, že je to on, ale v srdci mě nepříjemně píchne. Vždy si vzpomenu i na Dariena.
" Mám u tebe šanci?" zeptal se z ničeho nic a mé srdce se rozběhlo jako na běžícím páse. Nedokázala jsem se ovládat. Moje srdce mi říkalo, že tohle je Reit. Znám jej sice pár dní, ale už mi několikrát zachránil život. A je možné, že jsem do něj zamilovaná. Ale můj mozek si jeho vzhled neustále spojoval s tím hnusákem, kterého jsem znala rok. A který mi tak neskutečně ublížil. Mé podvědomí mi neustále připomínalo, že jsem do něj zamilovaná jen kvůli tomu, jak vypadá. Ale mé srdce tvrdilo opak.
Jenže já jsem já. Poslouchám své srdce, i když mi to přineslo jen neštěstí a smůlu. A pro to jsem otevřela svá ústa a vyšlo z nich jedno pouhé slovo.
" Ano." Reitovi se po obličeji rozlil úsměv. Objal mě. Držel mě o trochu déle, než obyčejný kamarád. A já v té chvíli věděla, že on jím není. Není jen kamarádem. Je něčím víc. Po chvíli se odtáhl a prohlédl si mě. Očima si mě prohlížel od shora dolů. A nakonec se zastavil na mých ústech. Věděla jsem, co udělat. Ale měla jsem strach. Co když se mi vynoří ještě více vzpomínek na toho… Můj proud myšlenek zastavilo políbení. Reitovi rty se tiskly na ty moje. Byl to příjemný, hřejivý pocit, který se mi rozléval po celém těle. V břiše jsem cítila mravenčení a do tváře se mi dostala krev. Cítila jsem, jak se červenám. Tohle nebylo ani trochu jako s Derienem. Tohle bylo nádherné. Jako malinký plamínek, který se pomalu rozhořívá do velkého ohně. Předtím to bylo jako velký požár, který rychle uhasl. A tohle… Reit… byl mnohem, mnohem lepší.
Po pár sekundách se odtáhl. Ještě se zavřenými oči jsem se usmála. A poté je otevřela.
" Arryn, promiň.. Já jsem… Nechtěl jsem." přitiskla jsem mu prst na rty a zašeptala.

" To je v pořádku. Nevadí." Na utvrzení svých slov jsem ho letmo políbila a poté se pohodlně opřela o studnu. A to jsi říkala, žádní kluci. Lhářko! Okřiklo mě svědomí, ale já si jej nevšímala.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama