Jediná bez přání- 15. Kapitola

26. března 2014 v 16:13 |  Jediná bez přání


15. Kapitola
Vzbudila jsem se na své posteli. Deka byla zkopaná na podlaze a polštář mokrý od slz. Vlastně moc nechápu, proč jsem šla zrovna tady. Vím, že jsem několik minut brečela, pak nadávala a nakonec usnula. Podle toho, že venku vycházelo slunce, jsem usoudila, že je ráno. Skvěle. Prospala jsem celý den. S hlasitým povzdechnutím jsem se přetočila na záda a sedla si. Nějakou chvíli jsem jen tupě zírala do stěny, ale nakonec jsem se odhodlala vstát. Mé nohy byli jako z olova. Nechtělo se mi chodit. Ani mluvit. Ani spát. Nechtělo se mi nic. Přešla jsem ke skříni, která se se zavrzáním otevřela. Z horní poličky jsem sebrala nějakou mikinu a oblékla si ji. Byla mi zima, i když teplota přesahovala 30. Podívala jsem se na kraťase a ušklíbla se. Začala jsem se prohrabovat ve skříni a našla nějaké třičtvrťáky. To ujde. Pomyslela jsem si. Kraťasy mi sklouzli z nohou a já si rychle nandala nové kalhoty.
" Arryn?" zeptal se něčí hlas. Leknutím jsem nadskočila a otočila se ke dveřím.
" Ano?" odpověděla jsem otázkou. Klika cvakla a dovnitř pokoje vešel Christopher.
" Nevěděl jsem, jestli ještě nespíš." Řekl. Zavřel za sebou dveře, ale nepřistoupil ani o krok blíže.
" Nemusíš tam tak stát. Sedni si." Pokynula jsem do křesla, které stálo kousek od postele. Odmítavě zavrtěl hlavou.
" V pohodě. Nebudu tady dlouho. Chci jen vědět jednu věc." Nervózně jsem si otřela ruce o kalhoty.
" Jakou věc?"
" Jsi s Reitem?" přešlápla jsem z nohy na nohu.
" Chrisi já…" nestihla jsem to doříct, protože mě přerušil.
" Ano nebo ne?!"
" Ano." Odpověděla jsem. Jeno svaly se napjaly a ruku stisknul v pěst.
" Já… Mrzí mě to." Zasmál se a pohlédl mi zpříma do očí.
" Co přesně tě mrzí? To, že jsi mi dávala naději?!" nechápavě jsem se na něj zadívala.
" Naději? Já ti nedávala naději. Chtěla jsem, abychom byli jen přátelé. Nevím, z čeho jsi usoudil, že chci něco víc." Zavrtěl hlavou.
" Děláš si srandu?" zavrtěla jsem hlavou, i když to byla jen řečnická otázka. Dost naštvaně se otočil a prudce otevřel dveře. Vstoupil na chodbu, ale ještě než stihl odejít úplně, řekl.
" Jestli ses takhle chovala i k Darienovi, tak se nedivím, že chtěl něco více než ty." S úšklebkem na tváři třísknul dveřmi. Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky. Když už jsem je neslyšela, svalila jsem se k zemi a opřela o studenou stěnu. Z očí se m začaly řinout slzy. Co jsem udělala? Vždyť jsem mu žádné naděje nedávala. Nebo ano? A proč… Proč musí připomínat toho hajzla! Proč?! Křičela jsem v hlavě. Rukama jsem vší silou praštila do podlahy a vykřikla.
" Sakra!" potřebovala jsem si nějak vybít vztek. V tu chvíli jsem nepřemýšlela. Postavila jsem se na nohy, otřela slzy a vykročila z pokoje. Dveře jsem nechala dokořán a vyběhl z domu pryč.
Několik minut jsem chodila po louce, na které nikdo nebyl. Nevěděla jsem, kde ho hledat. Ale potom jsem zahlédla skupinku lidí. Bylo jich tam více než obvykle. Tam ho musí držet. Jinak by jich nebylo tolik pohromadě. Na tváři se mi usadil úšklebek a já se rychlejšími kroky vydala směrem k polorozpadlému domu.
" Co tady děláš?" zeptal se mě Timer. Stál přede dveřmi do onoho domu a nehodlal mě pustit dovnitř.
" Co bych tady asi tak mohla dělat? Počkej… Zapřemýšlím. A! Už to mám! Jdu se podívat, co jste s ním udělali." Kývla jsem hlavou k zavřeným dveřím.
" Tam nemůžeš."
" Proč?" pokrčil rameny.
" Prostě tam nemůžeš." Protočila jsem oči a sedla si na trávu.
" Co to zase děláš?" zeptal se nechápavě.
" Sedím?" pozvedla jsem jedno obočí.
" To vidím. Ale proč tady sedíš?" tentokrát jsem pokrčila ramena já.
" Protože miluji sezení na trávě." Zazubila jsem se na něj.
" Přestaň dělat blbou!" zvýšil hlas a já opět nasadil naštvaný pohled.
" Tak se přestaň tak tupě vyptávat." Zavrtěl hlavou a odvrátil ode mě zrak. Nevypadal to, že by chtěl ještě něco říct. Alespoň že tak. Prostě počkám, dokud ten člověk, který je uvnitř nevyjde. Nějak se tam přece dostat musím! Pomyslela jsem si.
Myslela jsem, že už tady sedím snad hodinu. Můj zadek byl celý ztuhlý, v nohách mi běhali mravenci a celkově mé tělo vypovídalo o tom, že tohle není zrovna pohodlné. Ale já prostě musela počkat. Když už jsem si myslela, že to vzdám, otevřely se dveře a ven vyšel Reit. Na jeho obličeji hrály všechny pocity, ale nejvíce převažovalo uspokojení. Neměla jsem čas ho jakkoliv pozdravit, i když mě uviděla a vyšel mým směrem. Rychle jsem vstala a rozběhla se do dveří polorozpadlého dmu. Než stihl kdokoli, jakkoliv zareagovat, byla jsem uvnitř. Měla jsem štěstí. Dveře měly západku zevnitř. Zavřela jsem ji a i přes hlasy, křičící mé jméno se vydala do středu místnosti.
Stála tam pouze jedna židle. A na ni přivázaný Darien. Z nosu mu stékal proužek krve, pod okem se mu rýsovala modřina a do toho všeho ještě kašlal jako starý kuřák.
" Ty vypadáš." Zasmála jsem se. Už jen pohled na něj mi přinášel potěšení. Já vím. Je to zvrácený a nechutný. Ale potom všem, co jsem si musela zažít, mě tenhle pohled potěšil.
" Arryn." Zašeptal mé jméno. Po zádech mi přejela husí kůže. Rychlými kroky jsem k němu přešla a vrazila mu jednu do břicha.
" Nevyslovuj mé jméno! Nikdy!" křikla jsem na něj. Jeho obličej se zkřivil v bolestivé grimase.
" Změnila ses. Tak strašně moc." Zachraptil.
" Ale nepovídej! A tobě se moje nové já nelíbí?" zeptala jsem se a prstem mu přejel až pod bradu. Zvedla jsem jeho hlavu tak, aby se mi musel dívat do očí. A potom jsem mu dala facku.
" Proč to děláš?"
" A co dělám? Tohle?" bouchla jsem jej znovu do břicha. " Nebo tohle?!" kopla jsem jej do nohy. Zaskučel bolestí.
" Něco ti řeknu, Dariene. To jenom kvůli tobě jsem se změnila. Protože s povahou, jakou jsem měla, bych přežít nedokázala. A tak jsem se musela změnit. Od základu. A s mým bývalým já zmizela i minulost. A s ní i ty. A najednou… Olala! Kdo se nám to tady objevil? Považovala jsem tě za mrtvého!" uhodila jsem ho do obličeje. Nebyla to nijak velká rána, ale zřejmě ho to pořádně bolelo, protože měl obličej už tak dost rozbitý.
" Já musel! Musel jsem to říct!" křičel.
" Drž hubu!" další facka. " Nemusel jsi nic říkat! Ty jsi chtěl! Nechápu, jak jsem mohla být tak blbá, naivní. Jak jsem ti mohla něco takového vůbec říct!"
" Copak ty bys to byla schopná udržet v tajnosti?!" zeptal se mě nakřápnutým hlasem.
" Já to tajím celý život! A jsem schopná to udržet jako tajemství! Tak mi vysvětli, proč ty jsi toho schopný nebyl." Zavrtěl hlavou.
" Omlouvám se, Arryn. Opravdu mě to mrzí. Nechtěl jsem… Nechtěl jsem to říct. Ale nešlo to. Prořekl jsem se a potom už to řekl celé. Moc mě to mrzí!" další rána do břicha. Měla bych přestat, nebo mu udělám něco vážného. Ale to nejde! Nemůžu přestat! Zaslouží si to! Zaslouží si něco horšího! Křičela jsem v mysli.
" Přestaň neustále lhát! Je ti to k ničemu, rozumíš? K ničemu!"
" Já nelžu." Odpověděl prostě. Ironicky jsem se zasmála.
" Tak ty nelžeš. Ty přece nikdy nelžeš." Otočila jsem se k němu zády a rozešla se ke dveřím. Už jsem stála pár kroků od nich, když v tom mě zastavil jeho hlas.
" Chci, abys něco věděla. Pořád k tobě cítím to samé, Arryn. Pořád tě miluji. I když tomu zřejmě nevěříš. Je to pravda." Nasupeně jsem se otočila a rozběhla s k němu. Uštědřila jsem mu pořádnou ránu do zubů. Pak další do břicha.
" Lháři! Ty podělanej lháři! Nenávidím tě! Přeji si, aby si chcípl! Jak můžeš taková slova vůbec vypustit z pusy?! To už opravdu překračuje všechny meze! Nikdy jsi mě nemiloval! Nikdy! Všechno to byli jenom lži a přetvářky! V životě jsem nepotkala horšího člověka, než jakým jsi ty! Doufám, že se ti stane něco opravdu zlého, protože si to zasloužíš. Zasloužíš si ten nejhorší trest, který člověk dokáže vymyslet!" při celém tomhle proslovu jsem mu vrážela facky. Vlastně ani nevím, zda mě ke konci slyšel, protože to vypadalo, že omdlel. Zřejmě bych v tomhle záchvatu vzteku ještě pokračovala, kdyby dovnitř místnosti nevtrhl Reit a ještě nějací lidé a neodtáhli mě od něj.
" Zbláznila ses?!" křikl na mě Reit, když už jsem byla venku před chatrčí.
" Nezbláznila. Jen jsem si vybila vztek." Odpověděla jsem.
" Málem si ho zabila!" křičel. Proč křičí? Vždyť ho nemá rád stejně jako já. Nebo snad ne?
" Ty ho lituješ?" zeptala jsem se nevěřícně.
" Je to můj bratr!" rozpřáhl ruce.
" Aha! Když ho jdeš zmlátit ty, tak je ti úplně jedno, jestli to je nebo není tvůj bratr, ale jakmile na něj vztáhne ruku někdo jiný, tak v tu ránu jsi jeho starší bratříček?!" řvala jsem. Nevím, co to do mě vjelo. Celý tenhle den je pěkně na nic!
" To není pravda! Za svého bratra ho nepovažuji už hodně dlouho."
" Tak v čem je problém? Prostě dostal pár ran. Z toho se dostane." S úšklebkem na tváři zavrtěl hlavou.
" Tady nejde o mě. Kdyby bylo po mém, už by nebyl mezi živými. Jde o to, že ty jsi tady nová. A hned zmlátíš nově příchozího. Ať je to sebevětší zloduch, pořád je to obyčejný člověk. A tohle na tebe teď nevrhlo příliš dobré světlo." Vytřeštila jsem oči. Tohle jsem si neuvědomila. Krávo! Jsi totálně blbá! První přemýšlej, než něco uděláš! Křičelo na mě moje podvědomí.
" Oni mě odsud vyhodí, je to tak?" zašeptala jsem směrem k Reitovi.

" To nedovolím." Objal mě kolem ramen a vydali jsme se pryč.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama