Jediná bez přání- 16. Kapitola

26. března 2014 v 16:13


16. Kapitola
Oba dva jsme seděli opření o kamennou studnu. Příjemně chladila. Svou mikinu jsem si už vysvlékla, protože mi bylo vážně horko. Teď se mi její rukávy pohupovaly okolo pasu.
" Tak co přesně se tam stalo?" chtěl vědět Reit.
" Já… Nedokázala jsem se ovládat." Odpověděla jsem.
" A pro to jsi ho zmlátila do bezvědomí?" zeptal se s podezřívavým pohledem.
" Ne. On… Říkal věci, které prostě… Nemá právo je vypustit z pusy!" v očích se mi začínaly hromadit slzy, ale snažila jsem se je zadržet.
" Jaké například?" vzdychla jsem a pohlédla Reitovi do očí. Měl nádherné oči. Modré, které tak krásně kontrastovaly s jeho černými vlasy.
" Že mě stále miluje. Jak je mu všechno líto a že to prostě musel říct. Nemusel nic říkat! Vždyť ani on sám mi nevěřil. Nevěřil, že by něco takového bylo možné. Tak proč to říkal? Proč?!" Reit se zatvářil nechápavě a v jeho obličeji se střídaly všemožné pocity. Vytřeštila jsem na něj oči. Ne! Ne! Ne! Do háje! Sakra! Ty blbko! Právě ses prořekla! Křičel hlas v mé hlavě.
" Co ti nevěřil?" zeptal se.
" Nic. On…"
" Co ti nevěřil, Arryn?!" zvýšil hlas a já už nezadržela své slzy. Začaly se mi kutálet po tvářích a zanechávaly za sebou horké cestičky.
" Že bych neměla přání." Zašeptala jsem. Reit nic neříkal. Vytřeštěně si mě prohlížel a v jeho obličeji se ne a ne ustálit jeden pocit. Nějakou chvíli to trvalo a to ticho bylo mučící. Nakonec prudce vyskočil na nohy. Taktéž jsem vstala a čekala, co udělá.
" Takže ty mi říkáš, že jsi imunní vůči DRE?" zeptal se zvláštním hlasem. Nebyl v něm ani náznak jakéhokoliv citu.
" Ano. Ale Reite, já ti přísahám, že jsem si to nepřála. Prostě… Jsem se tak už narodila." Ušklíbl se a zadíval se mi do očí. Konečně nechal své pocity vyplout na povrch. Jeho obličej se zkřivil do nepřirozené grimasy a oči byly plné zloby.
" Věřil jsem ti, Arryn. Víš to? Já ti věřil! Od doby, kdy jsme s Aaronem museli odejít, jsem nikomu nevěřil. Dokonce i o sobě jsem pochyboval. A po hodně, hodně dlouhé době jsem uvěřil tobě. A teď se dozvím, že jsi mi celou tu dobu lhala? Proč?!" křičel. Nedokázala jsem zastavit slzy, i když jsem chtěla. A tak jsem s uslzenýma očima odpověděla.
" Myslíš si, že je jednoduché k někomu přijít a říct: Čau. Já jsem Arryn a jsem imunní vůči látce, která zřejmě zničí celý svět! Jenže nemám nejmenší tušení proč! Vážně si myslíš, že je to jednoduché?!" teď už jsem křičela i já. Můj hlas se třepal a nebyl vůbec tak silný jako Reitův.
" Ne! Určitě to není jednoduché, ale mohla jsi mi to prostě říct!"
" Prostě ti to říct? A kdy asi?!"
" Já nevím! Někdy!" rozhodil rukama a potom zavrtěl hlavou.
" Reite já… Promiň." Sklopila jsem oči k zemi. Chvíli bylo ticho a poté jej prolomil.
" Takže kvůli tomuhle tě doopravdy vyhodili, že?" zeptal se. Němě jsem přikývla. Slyšela jsem jeho povzdychnutí. Ještě nějakou chvíli tam stál a nakonec se otočil a odkráčel pryč.
Skvěle. Můžeš si pogratulovat, Arryn. Ne jenom, že jsi ztratila Chrise. Ještě ke všemu jsi právě naštvala a možná i přišla o svého kluka a taky tě zřejmě vyhodí ze skupiny. Lépe si to naplánovat nemohla! Smál se mi můj vnitřní hlas. Mohla jsem je uznat, že má pravdu. Byla jsem totálně v koncích. A jestli mě teď vyhodí… Zatřepala jsem hlavou a rozhlédla se okolo sebe. Několik lidí se procházelo po louce, ale většina byla zalezlá v domech. Rukou jsem si otřela uslzenou tvář, zhluboka se nadechla a vydala se směrem k domu, ve kterém jsem bydlela.
Potichu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Nevypadalo to, že by tady kdokoliv byl. A to bylo jenom dobře. Už jsem neměla sílu na to se s kýmkoliv bavit. Zvláště ne s Chrisem. Rychlými kroky jsem došla do dlouhé chodby. Zastavila jsem se a pozorovala zavřené dveře. Tam bydlel Timer a Julie. Vlastně jsem si až teď uvědomila, že jsem svou spolubydlící viděla jen jednou a to pár minut. Je škoda, že už ji nikdy neuvidím. Smutně jsem se usmála a vešla do svého pokoje. Všechny věci byli na svém místě. Byla jsem mírně překvapená. Asi jsem čekala, že zde najdu sbalené tašky. Ale ne. S pokřiveným obličejem jsem otevřela skříň a do batohu, ležícího na poličce skříně jsem naskládala pár kusů oblečení. Z nočního stolku jsem vzala láhev s vodou, kterou jsem si tam nedávno postavila. Taktéž jsem ji vhodila do batohu. Jídlo jsem v tu chvíli neřešila. Vždycky si něco najdu. Ale stejně mi pořád chyběly dvě věci. Pistole a dýka. Potichu jsem vzdychla. Vykročila jsem ke dveřím. Tam jsem se zastavila, podívala se na nádherný pokoj a zašeptla.
"Sbohem." Rukou jsem pohladila rám dveří a zavřela.
S batohem na zádech jsem utíkala přes louku. Pár hlav se po mě ohlédlo, ale nevěnovali mi větší pozornost. Když jsem konečně doběhla do hlavního domu, seděla tam jedna menší skupinka lidí. Tři z toho byli dívky a dva kluci. Všichni se po mě nechápavě ohlédli.
" Ehm… Ahoj." Řekla jsem neohrabaně. Dvě dívky se na mě usmály, ale zbytek držel nechápavý pohled.
" Kam jdeš s tím batohem?" zeptal se najednou jeden z kluků. Mysli! Tak sakra mysli! Křičela jsem v duchu.
" Já jdu… Mám v tom oblečení. Potom si ho jdu vyprat. Ale teď se chci stavit za Girendem." Vysoukala jsem ze sebe. Několik z nich přikývlo a vrátilo se k předchozímu hovoru. Jen jeden kluk si mě stále přeměřoval pohledem. Dělala jsem, jako že ho nevidím a rychle přešla místnost k zadním dveřím. Abych pravdu řekla, neměla jsem nejmenší tušení, jestli jsou zbraně ukryté tady. Ale doufala jsem, že ano.
Jakmile jsem otevřela dveře, stanula jsem v docela obyčejné místnosti. Byla celá bílá a měla hnědou podlahu. Vypadalo to, že dříve fungovala jako kuchyň, ale teď už tady žádná linka ani nádobí nebylo. Stály zde vysoké skříně a všude se povalovaly všelijaké věci. Vypadalo to jako nějaký sklad. Rychle jsem začala otevírat všechna dvířka. Oblečení. Boty. Plechovky! Zaradovala jsem se. Pár z nich jsem vhodila do batohu a pokračovala v hledání. Přede mnou už byli jenom dvě skříně. Otevřela jsem první a před očima se mi zjevilo několik pistolí, seřazených od nejmenších k největším. S otevřenou pusou jsem zírala na obsah skříně. A to chodí na výpravy jenom s pár pistolemi? To nemyslí vážně! Rychle jsem zatřepala hlavou a jednu z nich vytáhla. Byla to střední velikost. Klasická pistole. Zastrčila jsem si ji za kalhoty a dveře zavřela. Přešla jsem k poslední skříni. Bylo v ní přesně to, co jsem očekávala. Dýky. Všechny druhy. Vzala jsem si jednu větší dýku, která měla pouzdro. Byla pěkně ostrá a její rukojeť připomínala rameno potetovaného chlapa. Po celé délce se táhly spletité ornamenty. Musím uznat, že byla opravdu krásná. Usmála jsem se a zastrčila si ji na druhou stranu kalhot. Pistol jsem měla vpravo a dýku vlevo. Přesně takhle mi to vyhovovalo.
" Kam se chystáš?" leknutím jsem nadskočila. Srdce se mi prudce rozbušilo. Pomalu jsem se otočila směrem ke dveřím. Stál v nich Aaron. Ten tady chyběl.
" Do toho ti nic není." Odsekla jsem.
" Že ne? Já si myslím opak." Protočila jsem oči a rozešla se směrem ke dveřím, ve kterých stál. Jakmile jsem se kolem něj chtěla protlačit, odžduchnul mě stranou.
" Ty nikam nejdeš jasný?"
" Co máš za problém? Prostě mě nech odejít." Chvíli jsem stála, ale vypadalo to, že on se ani nehne.
" Ty utíkáš co?"
" Není to dost očividný?" ukázala jsem rukou na svůj batoh. Už nemělo cenu něco skrývat.
" To je škoda." Řekl na oko smutně. Povytáhla jsem obočí a nechápavě si jej prohlížela.
" Nepraštil tě někdo do hlavy? Vážně si řekl, že je to škoda?"
" Ano, řekl. Ale ne pro to, že bych tě tady chtěl. Právě naopak. Zrovna jsem tě měl najít a říct ti, že jsi byla vyhozena z naší skupiny, kvůli nadměrné agresi vůči ostatním." Ušklíbl se. Jasně, že by mu to nebylo líto. Co jsem si to nalhávala?!
" Aha. No… Tak si mi to sdělil. A teď už mě nech jít." Strčila jsem do něj. Už jsem držela kliku v ruce, když mi do paže vystřelila ostrá bolest. Vykřikla jsem a poskočila o kus dozadu. Shlédla jsem na své rameno a uviděla tam hlubokou, krvavou rýhu.
" Ty jsi asi nějak psychicky labilní, že? Co máš pořád s tím řezáním? Po kolikáté už jsi mě pořezal? Bože!" křičela jsem na něj, ale on se jen smál. Ruku jsem si držela na krvácejícím rameni.
" Snad tě to nebolí." Zatvářil se smutně a potom se rozesmál ještě víc.
" Jdi někam." Sykla jsem a uvažovala, jak se odsud dostat. Přes dveře neprojdu. To je jasný.
" Nenechám tě jít. Za žádnou cenu." Zašeptal. Zhnuseným pohledem jsem se na něj podívala.
" Vždyť jsi mi teď řekl, že mě stejně vyhodili! Tak nechápu, o co ti jde!" protočil oči a zavrtěl hlavou.
" Máš pravdu. Řekl jsem, že tě ONI vyhodili. Já s tím nesouhlasil. Nejsem tak blbý, jako ostatní. Jim to zřejmě nedošlo, ale mě ano. Nemysli si, že nevím, co máš v plánu."
" Tak to si ráda poslechnu, co mám v plánu." Protože to sama ještě nevím. Pomyslela jsem si.
" Jakmile se odsud dostaneš, začneš hledat svou skupinu. Vyklopíš jim, kde se nacházíme a všichni sem vtrhnete a poberete zásoby. To tak!" plácla jsem se rukou do čela.
" Víš vůbec, že je tady kluk z mé bývalé skupiny?"
" Jak bych mohl nevědět. Je to můj bratr." Na to jsem úplně zapomněla. Chvíli jsem mlčela, ale potom jsem pokračovala v řeči. Každou větou jsem se k Aaronovi přibližovala. Už to byl jenom kousek. Potřebovala jsem se k němu dostat co možná nejblíže.
" Tak to určitě víš, co se mu stalo, že?" ďábelsky jsem se usmála.
" Jo." Zavrčel přes zaťaté zuby.
" Ještě mi řekni, že ho lituješ! Za to, co Vám udělal!"
" A co udělal? Prokázal nám laskavost! Kdyby nebylo jej, tak jsme stále s tou bandou ubožáků, která ani nebyla schopná ulovit pořádný jídlo! Díky němu jsme odtamtud mohli vypadnout!" křičel na mě. Konečně jsem byla jen na krok od něj. Ještě než si to stihl pořádně uvědomit, chytila jsem ho za hlavu a udeřila s ní o skříň. V bezvědomí se skácel k zemi. Nebyla to zase tak velká rána, aby z toho měl následky, ale na to, aby omdlel, stačila.
" Jinak bys mě odejít nenechal." Byla to něco jako omluva. Ale vyslovit ta slova: Omlouvám se, jsem opravdu nedokázala.
Bez jakéhokoliv ohlédnutí jsem proběhla jídelnou. Běžela jsem přes louku bez jakéhokoliv zastavení. Konečně jsem byla na kraji lesa. Ještě naposledy jsem se otočila a se slzami na tváři pronesla.

" Omlouvám se, Reite. Sbohem." S touhle větou na rtech jsem zmizela mezi stromy.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama