Jediná bez přání- 17. Kapitola

26. března 2014 v 16:13 |  Jediná bez přání


17. Kapitola
Šla jsem pomalu. Moje tempo se postupem času snižovalo, až dospělo k rychlosti šneka. Plahočila jsem se mezi stromy a na prázdno vzlykala. Do teď jsem si vlastně neuvědomila, že Reita opravdu miluji. Není to jen nějaké chvilkové pobláznění, ale opravdová láska. Když se nad tím zamyslím, slyšet tohle před apokalypsou, tvrdila bych, že je blbost, aby se někdo tak rychle zamiloval. Ale teď… Všechno je jinak. Slzy mi už dávno došly a tak jsem teď jen mlčky pokračovala v chůzi.
" Kašlu na to!" křikla jsem do ticha a svezla se na zem. Opřela jsem se o strom a z batohu vytáhla láhev s vodou. Upila jsem pár doušků a schovala ji zpátky. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Všude byl klid. Nerušené ticho, které mě svým způsobem trochu děsilo. Chtěla jsem si odpočinout. Přeci jenom jsem už šla několik hodin. A tak jsem se pohodlněji usadila a po nějaké chvíli usnula.
Jakmile jsem otevřela oči, bylo už šero. To znamenalo, že je tak pět hodin. Měla bych jít. Pomyslela jsem si. Postavila se na nohy, vzala batoh na ramena a vydala se napříč lesem. Šla jsem nějakou chvíli a pořád měla nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Každou minutu jsem se ohlížela dozadu, ale nikde nikdo. Vzpamatuj se! Jsi strašně paranoidní! Okřikla jsem se v duchu. Zatřepala hlavou a pokračovala v chůzi. Po nějaké době jsem to už nedokázala snášet. Ten pocit jenom sílil a už jsem se otáčela každou vteřinu. Zastavila jsem se a vykřikla.
" Jestli tam někdo je, tak vylez!" v rukou jsem držela pistoly a mířila s ní mezi stromy. Nikdo neodpověděl. Vzdychla jsem a zkusila to znovu.
" Slyšíš?! Vylez!" křičela jsem do lesa. Chvíli bylo ticho a potom jsem uslyšela křupání větviček. Všechny mé svaly v těle se napjaly. Poslouchala jsem odkud vychází onen zvuk.
" Arryn?" zeptal se něčí hlas za mými zády. Prudce jsem se otočila a spatřila jej.
" Reite?!" vyhrkla jsem překvapeně.
" Ahoj." Odpověděl mile. Na tváři mu hrál úsměv a to mě mátlo ještě více.
" Co tady děláš?" zeptala jsem se.
" Zjednodušeně nebo složitě?" odpověděl otázkou.
" Zjednodušeně."
" Jakmile jsem se dozvěděl, že tě vyhodili, tak jsem se za tebou vydal. Ale tady Christopher a ostatní mě prostě nenechali odejít samotného." Poslední větu procedil skrz zaťaté zuby. S povytaženým obočím jsem mu nahlédla za rameno. Stála tam skupinka lidí. Téměř nikoho jsem neznala. Jediné známé tváře byli Timer a Chris. Můj úsměv zmizel. Svůj pohled jsem stočila zpět k Reitovi.
" Aha. Ehm… Mohli bychom si promluvit někde jinde?" pokývla jsem směrem ke skupince lidí a on přikývl.
" Jasně."
Popošli jsme o několik metrů dál. Reit se tvářil, jako by se nic nestalo, ale mě to bylo dost divné.
" Tak jo. O co tady ve skutečnosti jde?"
" Jde o to, že jsem tě nemohl nechat odejít samotnou. Nešlo to."
" Reite, promiň, ale je těžké uvěřit, že si mě nechtěl nechat odejít. Zvláště potom, co ses o mě dozvěděl." Zadívala jsem se mu do modrých očí a čekala, že v nich najdu nějakou zlobu, ale nic takové v nich nebylo. Byl tam jiný pocit. Chvíli jsem přemýšlela, co to je. Nedokázala jsem na to přijít.
" Arryn, podívej. Vím, že jsem se choval jako naprostý tupec. Neměl jsem na tebe být tak hnusný a měl jsem ti prostě věřit. Ale bylo to fakt těžké. Vlastně pořád je pro mě celkem nepochopitelné, že jsi imunní, ale věřím ti. Teď už ano." Vzal mě za ruce a přitáhl blíž. " Omlouvám se. Za všechno špatné, co jsem udělal nebo řekl. Odpustíš mi?" zeptal se s obličejem pár centimetrů od mého.
" Ano." Usmála jsem se a on přitiskl své rty na ty mé. Nádherný hřejivý pocit se mi rozlil po celém těle. Rukama jsem mu prohrabovala vlasy a přitahovala si jej blíž k tělu. Byl to úžasný pocit.
" Ehm…" odkašlal si někdo a naše romantická chvilka byla ta tam. Neochotně jsem se od něj odtrhla a zadívala se do obličeje našeho vyrušitele. Stál tam Christopher a pozoroval nás velmi zvláštním pohledem. Dokázala jsem poznat, co ten pohled znamená. Žárlil. Krása! Lepší to snad už být nemůže!
" Chrisi?" pípla jsem potichu. Zkroutil tvář do úšklebku.
" Nechci Vás nějak rušit, ale měli bychom se pohnout z místa. Kluci říkali, že se sem někdo blíží. A nerad bych skončil jako něčí večeře." S tímhle se otočil a odkráčel pryč. Na mě se téměř nepodíval. Výborný! Pomyslela jsem si ironicky a protočila oči. Tohle bude ještě hodně zajímavá výprava. Fakt, že jo.
" Tak abychom šli." Řekl Reit a chytil mne za ruku. Pevně jsem ji stiskla a vydali jsme se směrem k naší malé skupince.
" Ještě než se vydáme na cestu, měli byste se představit." Poručil Reit. Několik tváří se zatvářilo otráveně, ale všichni poslechli.
" Freisa." Pronesla své jméno vysoká, hnědovlasá dívka, jejíž oči měly barvu karamelu.
" Trai." Řekl menší kluk jehož hnědé oči kontrastovaly se světlými vlasy.
" Daser." Tmavovlasý muž, který mohl mít něco okolo 25. Jeho oči byli modré a musím říct, že z celé naší skupiny byl asi nejvíce namakaný.
" A já jsem Klerisa." Představila se poslední členka. Byla to dívka, asi stejně stará jako já, jejíž vlasy připomínaly havraní peří. Oči nesoucí barvu snad té nejvíce zelené by upoutaly pozornost i slepého.
" A já Arryn." Představila jsem se taktéž.
" Mám otázku!" zvedl ruku Trai.
" Ano?" zeptala jsem se.
" Je pravda, že jsi téměř rok žila sama v divočině?" zasmála jsem se a chtěla odpovědět, když v tom mě něco popadlo za rameno. Vykřikla jsem a vytrhla se z cizího sevření. Jakmile jsem zvedla svůj pohled spatřila jsem obří monstrum. Vypadalo to jako nějaký nepovedený experiment. Bylo to celé černé, na hlavě tomu mrkalo pouze jedno oko a ruce se pohupovaly až někde pod koleny.
" Co to..?" uslyšela jsem za sebou, ale nestihla jsem cokoliv říct. Nestvůra mě chytila za pořezanou paži. Do těla mi vystřelila otupující bolest a já zakřičela.
" Pusť mě!" druhou rukou jsem si sáhla za opasek kalhot. Nahmatala jsem rukojeť zbraně a pomalu ji vytáhla. Ono zvíře nebo co to bylo vydávalo jenom nelidské skřeky. Zřejmě ani neumělo mluvit. Na nic jsem nečekala a namířila pistolí přímo doprostřed čela nestvůry. Ukazováček jsem přiložila ke spoušti a zmáčkla. Zvíře se zhroutilo k zemi a já spadla společně s ním. Jeho krev jsem měla kompletně všude.
" To nemyslíte vážně?!" zanadávala jsem.
" Jsi v pořádku?" přiběhl za mnou Reit a zbytek skupiny.
" Jasně. Jsem úplně v pohodě. Až na to, že mám tu krev úplně všude!" rozpřáhla jsem ruce a potom se začala smát.
" Vážně ti nic není?" zeptal se znovu.
" Ne. Je mi fajn. Nic mi neudělal. A abych ti odpověděla, Trai, tak ano. Opravdu jsem přežila rok v divočině." Usmála jsem se na něj a rukou si setřela krev z obličeje.
" To jsem pochopil díky tvojí mušce." Odpověděl. Všichni na mě zírali a já jen pozvedla obočí.
" Jenom se převleču a můžeme jít." Zasmála jsem se, když se všichni otočili zády ke mně. Kroutila jsem hlavou. Z batohu jsem vytáhla nějaké tílko, kalhoty a opasek se zbraní a dýkou jsem si nechala. Rukama jsem si setřela zbytek krve a křikla.
" Můžete!" Reit se rozešel mým směrem.
" Ty citlivko!" šťouchl do mě.

" No dovol." Osočila jsem a potom se rozesmála. Přidal se a potom i zbytek skupiny. Rozešli jsme se směrem na sever a mrtvé monstrum společně se špinavými věcmi jsme nechali za zády.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama