Jediná bez přání- 18. Kapitola

26. března 2014 v 16:14 |  Jediná bez přání


18. Kapitola
Bylo to už hodně dlouho, co jsme šli tímhle lesem. Připadalo mi, že snad nemá konec. Ale co mě znervózňovalo více, než nekončící les, byl neustálý pohled Chrise, přišpendlený na mých zádech. V poslední době jsem se otáčela co minutu a byl to vážně nepříjemné. Zrovna jsme se zastavili a rozhodovali se, kam jít dál, když jsem na sobě znovu ucítila něčí pohled. Naštvaně jsem se otočila a rázným krokem se vydala ke Chrisovi.
" Můžeme si promluvit?" zeptala jsem se a on pokrčil rameny. Odtáhla jsem jej kousek od zbytku skupiny a potichu vzdychla.
" Proč to děláš?" vypadlo ze mě. Mírně povytáhl obočí.
" Co dělám?"
" Proč jsi tady šel, když jsem ti podle tebe tak strašně ublížila? Já… Nechápu to." Zavrtěla jsem hlavou a zadívala se do jeho tváře. V zelených očích se míhalo tolik pocitů, že jsem nebyl schopná rozeznat jediný z nich.
" A proč bych neměl? To, že sis vybrala jeho, ještě neznamená, že mně moje city k tobě opustili. Sice nechápu v čem je on lepší než já, ale je to tvoje volba. Respektuji ji." V tu chvíli jsem nevěděla, zda se mi opravdu otevřela pusa nebo se mi to jenom zdálo. Opravdu řekl, to co řekl?
" Takže ty… ty na mě nejsi naštvaný?" zeptala jsem se a čekala, že začne křičet. Místo toho se jen přihlouple usmál.
" Upřímně? Sám nevím, jak se cítím. Řekl bych, že žárlím na Reita, zároveň mám trochu zlost na tebe, ale zároveň tě miluji. Takže nevím. Nevím, jestli jsem na tebe naštvaný, Arryn." Tak teď se mi ta pusa otevřela určitě. On řekl, že mě miluje! Proč?! Já nechci, aby mě miloval!
" Netvař se takhle." Řekl z ničeho nic.
" Jak?" zašeptala jsem sotva slyšitelně.
" Jako bys nevěděla, co k tobě cítím." Chtěla jsem namítnout, že jsem to nevěděla, ale potom jsem si to rozmyslela. Chris mě ještě nějakou chvíli pozoroval a pak beze slova vykročil zpátky ke skupině. Rozběhla jsem se za ním a chytila jej za rukáv košile.
" Chci vědět ještě jednu věc. Proč jsi tady šel doopravdy?" na tváři se mu usadil smutný úšklebek, a když zvedl své oči k mojí tváři, byli plné zjištění a smutku.
" Protože jsem pochopil, kdo jsi." S touhle větou na rtech se otočil a odešel za ostatními. Několik dalších minut jsem tam jenom tak stála a zírala na stromy před sebou. To není možné. Tohle neřekl. Jenom si to nelháváš. On to neví! Křičela jsem v mysli.
" Arryn, jsi v pořádku?" ozval se hlas za mými zády. Prudce jsem se otočila a spočinula pohledem na Reitovi.
" Jo. V pohodě." Odpověděla jsem. Přešel blíž ke mně a chytil mou ruku.
" Daser s Traieme šli kousek dál a říkali, že je tam cesta. Tak bychom měli jít." Ukázal před sebe a já přikývla.
Šli jsme po tichu a tak mi to vyhovovalo. Měla jsem čas na přemýšlení. Reitova paže ovinutá okolo mého těla mě uklidňovala a já se tak mohla lépe soustředit. Tak si to ujasníme. Reit mě miluje a já jeho taky. Chris mě miluje, ale já jeho ne. Jsi si tím jistá? Ozval se hlásek v mé hlavě a já jej rychle zahnala. Ale i přes to jsem tu otázku měla stále pře očima. Jsem si jistá?
Zřejmě jsem nedávala pozor, kam šlapu, protože v jedné milisekundě jsem ležela na zemi a ani jsem nevěděla jak. Reita to zřejmě taky překvapilo, protože se první nehorázně lekl a potom se začal culit.
" Co je tady k smíchu?" řekla jsem zamračeně a pomalu se zvedala ze země. Rukama jsem si oprášila kalhoty a porozhlédla se o okolí. Až teď mi došlo, že už nejsme v lese. Reit jen krčil rameny a usmíval se na celé kolo.
" Vypadáš jak malé dítě o Vánocích." Prohodila jsem jen tak a to ho rozesmálo ještě více.
" Reite?"
" Je mi fajn. Je mi fajn." Opakovala hlubokými nádechy a výdechy se snažil uklidnit.
" Co tě tak rozesmálo?" zeptala jsem se a on ukázal nalevo od sebe. Otočila jsem se tím směrem a spatřila bílou ceduli s nápisem Dringort. Tohle bylo město. A to znamenalo, že tam možná budou zásoby. A ty jsme nutně potřebovali, protože jak jsme si po cestě uvědomily, jediná, kdo měl nějaké plechovky s jídlem jsem byla já.
" Úžasný." Uslyšela jsem dívčí hlas kousek za mnou. Usoudila jsem, že je to Freisa.
" Tak na co čekáte? Jdeme!" zakřičel radostným hlasem Trai a rozběhl se směrem k městu. Naštěstí ho v poslední chvíli zastavil Daser.
" Neblázni. To, že je to město, neznamená jenom zásoby. Určitě tam budou různé… bytosti." Viděla jsem, jak se změnil jeho výraz.
" To je fakt. Takže… Co budeme dělat?" nevím proč, ale všichni se otočili na mě.
" Proč se díváte na mě?"
" Říkala jsi, že jsi žila nejméně rok v divočině." Jako by tohle bylo nějaké vysvětlení. Protočila jsem oči a potichu vzdychla.
" Já bych tam normálně vešla a vybrala si ten nejméně rozbitý dům. V takových bývají často zásoby. Rychle bych tam vešla a počkala, zda se nás někdo nepokusí zabít. Pokud ne, nabrala bych zásoby a možná tam i přespala. Pokud ano… začala bych hodně rychle zdrhat." Pronesla jsem a všichni si mě měřili nechápavým pohledem.
" Co je?!" štvalo mě, když se na mě lidé takhle dívali. Jako bych byla blázen.
" Tohle je sebevražda." Řekl Daser.
" A máš lepší plán?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. Nikdo nic neříkal.
" Takže souhlasíte?" zkusila jsem to jinak.
" Nesouhlasíme, ale co máme dělat? Nic lepšího nás asi nenapadne, takže bych šel." Odpověděl mi Chris a vydal se směrem k městu. Nikdo nic neříkal a tak jsme se prostě vydali za ním.
" Nikdo tam nebude. Nemusíš se bát." Uklidňoval Reit Traie. Byl z nás všech nejmladší. Jak jsem se stačila dozvědět, bylo mu teprve 13. Jediný důvod, proč se vydal s námi, byl ten, že je to mladší bratr Freisy. Usmála jsem se nad Reitovým hlasem. I když ta útěcha nebyl zamířená na mě, stejně jsem se trochu uvolnila. Zrovna jsme míjeli onu značku s názvem města, když začala Klerisa ukazovat na jeden z domů. Zrychlila jsem svůj krok. Za pár vteřin jsem stála vedle Klerisy a prohlížela si onen dům. Byl poměrně velký a v opravdu dobrém stavu. Měl pouze jedno rozbité okno a dveře byli v celku. To jsem neviděla hodně dlouho. Většinou byli vyražené, rozlámané nebo jinak poničené.
" Tohle by šlo." Usmála jsem se a vytáhla svou zbraň z opasku. Počkala jsem, až bude celá skupinka u mě. A jakmile jsme byli všichni, tichými a rychlými kroky jsme se vydal k domu. Vyšla jsem těch pár schodů do verandy a vzala za kliku. Zamčeno. Potichu jsem zaklela.
" Copak?" zeptal se Reit.
" Je zamčeno. Chápeš to? Je apokalypsa, zřejmě všichni lidi jsou mrtví, ale barák je zamčený." Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a odstoupila ode dveří. Uvažovala jsem, jak se dostaneme dovnitř a najednou promluvil Daser.
" Uhněte." Když řekl tohle jedno jediné slovo, něco mě napadlo. Byla to zvláštní teorie, ale připadalo m, jako by se Daser chopil úlohy otce skupiny. Nemyslím to ta, že by nám velel nebo nás vedl, ale protože je z nás nejstarší, a musím uznat že i nejnamakanější, tak mi jeho chování připomíná nějakého otce. Uvažuješ jako naprostý magor! Okřiklo mě moje vlastní myšlení a já se musela ušklíbnout. Má pravdu. Z mých úvah mě vytrhl zvuk odemykání. Nevím jakým kouzlem to Daser dokázal, ale dveře byli odemčené. Všem se po tváři rozlil úsměv a vstoupili do domu.
Držela jsem před sebou nabitou pistoli a čekala, zda na nás někdo vyletí. Všichni jsme byli potichu. Nakonec promluvil Reit.
" Je tady čisto. Nikde nikdo." Zastrčil svou zbraň zpátky za opasek a zavřel dveře.
" Jak to víš?" zeptala se Klerisa.
" Intuice." Odpověděl jednoduše. Nečekali jsme na nějaký povel. Všichni jsme se rozprchli po domě a hledali cokoliv užitečného. Já jsem jako první zašla do kuchyně. Měli jsme štěstí. Skříně byli plné konzerv a prošlého zboží. Něco bylo celkem nechutné, ale něco se jíst dalo. Usmála jsem se a naházela to do svého batohu. Tedy…Alespoň to, co se tam vešlo. Když už jsem neměla žádné místo, vyšla jsem z místnosti pryč a vydala se najít ostatní.
" Je to tady super!" zakřičel z obýváku Trai. Vydala jsem se za ním a viděla, že se rozvaluje na špinavé pohovce. Obrátila jsem oči v sloup a zasmála se.
" Vidím, že sis našel svoje místečko, co?" přikývl a rozvalil se ještě víc.
" Traii! Zvedni se z tý špinavý, páchnoucí pohovky!" zakřičela Freisa.
" Klid, ségra. Však v tom gauči není žádné monstrum. Nic mě nesežere." Freisa se rázným krokem vydala k Traovi.
" Já ti dám monstrum. Víš kolik prachu, roztočů, hmyzu a já nevím, čeho všeho ještě tam je? Je to nechutný!" musela jsem se začít smát. Nešlo to zastavit. Oba dva se na mě nechápavě zadívali.
" Každou chvíli můžeme umřít a ty se staráš o to, jestli je čistá pohovka." Vysvětlila jsem svůj smích. To už byli v obýváku nasoukaní úplně všichni. Někteří se mračili a jiní se smáli společně semnou. Nakonec jsme se rozesmáli všichni.
" Dobře. Fajn. Měli bychom se uklidnit." Pronesl Chris sedící teď na onom nechutném gauči.
" Přespíme tady?" zeptala jsem se. Všichni přikývli a mně se neskutečně ulevilo. Pomyšlení na spánek bylo úžasné.
" Ale máme před sebou ještě celý den." Usmál se rošťácky Reit a já se na něj zkoumavě zadívala.
" Co máš v plánu?" zeptala jsem se.
" Jako první mám v plánu vymyslet plán. A potom… Potom bychom si mohli zahrát nějakou hru."
" Jakou hru?" tu větu mi Klerisa přímo ukradla z úst.

" Nechte se překvapit." Zasmál se Reit a moje rty se zvlnily v úsměvu.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama