Jediná bez přání- 19. Kapitola

26. března 2014 v 16:14 |  Jediná bez přání


19. Kapitola
Venku už zase bylo ráno. Téměř všichni jsme seděli okolo velkého stolu v kuchyni. Jediný Daser a Klerisa stáli a kroutili hlavami.
" Tohle nevyjde." Řekla Klerisa a naštvaně si zkřížila ruce na prsou.
" Pokud budou všichni dělat to, na čem jsme se domluvili, tak to vyjde." Opáčil Reit. Přikývla jsem a obrátila hlavu směrem k Daserovi. Mračil se a šlo vidět, že s tímhle opravdu nesouhlasí.
" Zemřete." Pronesl. A bylo to tady zase. Takhle jsme se hádali už nejméně hodinu. A to jsem si myslela, že to bude jednoduché.
" Jestli s námi nechceš jít, tak nemusíš!" křikl Chris.
" Ale já chci jít! Jenom říkám, že se nám to nepodaří!" vrátil to Daser úplně stejný hlasem.
" Přestaňte se hádat! Nemá to smysl." Řekla jsem ve snaze uklidnit oba dva. K mému překvapení opravdu zmlkli.
" Budeme hlasovat dobře?" zeptala jsem se a ani nečekala na odpověď.
" Kdo je pro Reitův plán?" zvedla jsem ruku nad hlavu a podívala se po ostatních. Přesně jak jsem čekala. Všichni kromě těch dvou zvedli ruce.
" Pět proti dvěma." Řekl za mě Reit a usmál se.
" Fajn. Ale nedivte se, když někdo z Vás umře." Naštvaně vstal a sebral svou pistolu. Zastrčil si ji za opasek a rozpřáhl ruce.
" Tak jdete nebo ne?!" Všichni jsme se zvedli a začali si sbírat své věci. Já si přes ramena přehodila batoh a za opasek si připevnila nabitou zbraň. Najednou jsem se cítila mnohem více bezpečně.
" Projdeme si to ještě jednou. Tohle město by nemělo být nijak velký. Za půl hodiny bychom z něj měli být venku. Jakmile ho projdeme, vydáme se podle této mapy do Yasenty. Pokud na nás cokoliv, kdykoliv zaútočí, budeme se bránit. Všichni máte své zbraně. Všichni jste se učili ochraňovat a bojovat. Teď je čas na to, abyste to ukázali v praxi. Hlavní je nesesypat se při prvním útoku. To je základem všeho. Když to dokážete, nemůže se Vám nic stát. Všem je to jasné?" přikývli jsme a Reit mávl směrem ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a prošla hlavními dveřmi.
Procházeli jsme prázdnými ulicemi. Nikde nikdo nebyl, což mě velmi udivovalo, ale byla jsem za to ráda.
"Reite?" podívala jsem se mu do očí a on se usmál.
" Ano?" popošla jsem blíže k němu a propletla si s ním prsty.
" Myslíš, že je to pravda?"
" Pravda?" zatvářil se nechápavě, ale i přes to jsem poznala, že ví, kam tou otázkou směřuji.
" O Yasentě." Potichu vzdychl a úsměv v jeho tváři pohasl. Bylo mi jasné, co si myslí.
" Nevím, Arryn. Nedávám tomu moc velké naděje. Ale je to jediné místo o kterém jsme něco takového slyšeli. Navíc… Co jiného bychom měli dělat?" mlčky jsem přikývla. Nějakou chvíli jsme šli úplně potichu, ale já to nevydržela a zeptala se.
" Jaká měla být ta hra?" Reit se zasmál.
" Myslíš tu, co jsme měli hrát včera večer?"
" Jo." Zase se zasmál. Byl to nádherný pocit vidět ho znovu se usmívat. Ne jen trochu. Ne jenom pro to, aby někoho uklidnil. Opravdově. Černé vlasy mu osvítilo slunce a já si všimla, že je má o něco delší než při našem prvním setkání. Tentokrát jsem se ušklíbla, protože jsem si vzpomněl, jak probíhalo.
"Měla to být hra na pravdu." Vykulila jsem na něj oči.
" Cože?!" nechápala jsem.
" Myslel jsem, že by byl dobré, kdybychom se o sobě něco dozvěděli."
" Tak dobré jo? Já si nemyslím, že by bylo dobré, kdyby všichni věděli, co jsem zač. Bůh v co by mi udělali." Reit zpomalil svou chůzi a oči zabodl do země. Rozpojil si semnou ruce a zastrčil si je do kapes. Povytáhla jsem jedno obočí.
" Asi bys měla něco vědět." Nic jsem neřekla, tak pokračoval.
" Chris, on…" nestihl doříct větu, protože vedle mě se z ničeho nic zjevil Christopher a dořekl to za Reita.
" Já to vím." Prudce jsem se na něj otočila.
" Co?!" vyhrkla jsem to jedno prosté slovo a do očí se mi nahrnuly slzy. Snažila jsem se je potlačit, ale bylo to těžší než se zdálo.
"Když jsi odešla, toho tvého bývalého přijali do skupiny. Údajně jen na zkoušku. Jenže neuběhlo ani pár hodin a on se strašně rozpovídal. Tvrdil, že jsi imunní vůči DRE. Nikdo mu to nevěřil."
" Kromě tebe." Šeptla jsem. Měla jsem co dělat, abych se nezřítila k zemi. Moje nohy jako by mě odmítaly poslouchat.
" Přesně tak." Nevěděla jsem co říct. Stála jsem uprostřed prázdné ulice a všechno okolo mě se začalo rozmazávat kvůli slzám, které jsem nestačila rozmrkat. Další člověk co zná mé tajemství. Ani nevím proč mi to tak vadilo. Měla bych být ráda, že to nemusím tajit a že mě za to neodsuzuje. Ale já nebyla ráda. Byla jsem na pokraji zhroucení. To tajemství bylo něco jako má ochrana. Můj štít, díky kterému mi nikdo nemohl ublížit, ale teď? Pomalu se celý rozpadá a já si připadám odhalená. Připadám si, jako bych tady stála úplně nahá. Oni to ví. A to znamená, že jsem přišla o svou ochranu. O to jediné, co dělalo mě mnou.
Už jsem to dál nezvládala. Moje tělo jako by protestovalo proti všemu, co jsem chtěla udělat. Moje nohy se rozhodly, že mě už více nebudou držet a já se skácela k zemi. Celá skupina se rozběhla směrem ke mně. Chtěla jsem říct, že jsem v pořádku, ale přes vzlyky mi nešlo rozumět. Kdo všechno to ještě ví? Ví to celá skupina? Nebo jenom oni dva?
Když se tak zamyslím, dochází mi, že jsem se strašně změnila. Kdysi jsem bývala malá, ustrašená holka, která chodila s hajzlem. Později jsem byla nebojácná, drzá a možná trochu problémová dívka, která žila v divočině. A teď jsem ubrečená, zamilovaná a ne tak nebojácná bytost. Co se to semnou sakra stalo?!
" Jsi v pořádku?" zeptala se Klerisa a já se začala smát.
" Proč se mě ptáš na takovou dementní otázku? Vypadám v pořádku?" naštvaně jsem se zvedla a setřela si slzy z očí.
" Já…" zřejmě se chtěla omluvit, ale já jen zavrtěla hlavou.
" Tak fajn. Kdo z Vás to ještě ví?" všichni se tvářili nechápavě. Pohledem jsem zabloudila k Reitovi a ten vrtěl hlavou. Aspoň, že tak.
" No… To je jedno." Mávla jsem rukou na znamení toho, že mají onu otázku nechat být. Ze začátku nesouhlasně zavrčeli, ale potom pokračovali v chůzi. Musím se vzchopit! Okřikla jsem se v duchu a zhluboka se nadechla.
" Arryn, co se…" zarazila jsem ho pohledem a on si odkašlal. " Oni to neví. Jen já a Chris." Přikývla jsem a snažila se zklidnit svůj hlas.

" Omlouvám se. Nevím, co se to stalo. Zřejmě je toho na mě moc. Nikdy jsem nemusela řešit tolik věcí najednou. Ani když byl svět ještě v pořádku." Reit chápavě přikývl a objal mě okolo ramen. Opřela jsem si něj hlavu a zhluboka vydechla. No… Alespoň už vím, co chtěl Chris říct tím, že pochopil pravdu o tom, kdo jsem. O jednu otázku méně. Teď už mi zbývají pouze čtyři. Mám říct pravdu všem nebo ne? Je pravda to o Yasentě? Zemřeme cestou? A jsem opravdu jediná, které nemá přání?

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama