Jediná bez přání- 2. Kapitola

26. března 2014 v 15:59 |  Jediná bez přání


2. Kapitola
…Teď…
Prudce jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo sebe. Ležela jsem na pichlavém jehličí a všude okolo mě byli samé stromy. Rukou jsem si prohrábla své kratší blond vlasy a neslyšně povzdechla. S nechutí jsem si stoupla a rozhlédla se po lese. Skvěle. Jako bych už takhle nebyla v dost velkém průseru. Ještě ke všemu se mi začne zdát o tom idiotovi. Prý: "Miluji tě. Mě nevadí jaká jsi." A potom.. Rychle jsem zatřepala hlavou a snažila se odehnat všechny tyhle vzpomínky. Do očí se mi pokoušely dostat slzy, ale potlačila jsem se. Ze země jsem zvedla svůj malý batůžek a vydala se napříč hustým lesem.
Po pár minutách, které se mi zdály jako věčnost, jsem zahlédla nějakou silnici. Jo! Zaradovala jsem se v duchu a rozběhla se směrem k ní. Když jsem konečně stála na studeném, šedém betonu, zaplavil mě pocit štěstí. Už nejméně týden jsem neviděla nic jiného než stromy nebo pole. Žádný náznak civilizace. Ale teď jsem stála na silnici a okolo mě se rozprostíraly domy a obchody a chodící lidé a… Tak počkat! Živé bytosti? To ne! Vykřikla jsem v duchu a snad tou největší rychlostí se rozběhla zpět do lesa. Rychle jsem se schovala za jeden z mohutných stromů a chvíli čekala. Snad mě nikdo neviděl. Modlila jsem se v duchu. Po pár okamžicích jsem sebrala odvahu a vyklonila hlavu. Po cestě se něco procházelo. Chvíli jsem to pozorovala a nakonec usoudila, že to jsou upíři. Jejich kůže měla barvu křídy a oblečení bylo celé zašpiněné krví. Ze rtů jim vyčuhovali špičáky a na bradě jim zaschlá krev vytvořila dlouhé čáry. Když se jeden z upírů ohlédl na druhou stranu, mohla jsem zaregistrovat rudé, téměř černé oči. Tělem mi projela vlna zhnusení a já se opět schovala. Tak fajn. Jak se odtud mám sakra dostat?! Nadávala jsem v duchu. Moje srdce bilo jako splašené a já ho nemohla nijak uklidnit. Nejprve jsem si chtěla vytáhnout nůž, který mám po celou dobu zastrčený za opaskem kalhot, ale nakonec jsem usoudila, že na přeprání upíra by zřejmě nestačil. A tak jsem se opatrně sklonila a chtěla si z batohu vzít jedinou pistol, kterou vlastním. Jenže jakmile jsem to udělala, uslyšela jsem za svými zády hlasité zasyčení a potom slova.
" To být tebou nedělám." Řekl dívčí hlas a já se s prázdnýma rukama narovnala. Pomalým pohybem jsem se otočila a stála tváří v tvář starší ženě. Mohla mít okolo 40. let. Lidských let. Ale tím, že byla upírka vypadala opravdu nádherně. Její tmavě hnědé vlasy se pohupovaly ve stále silnějším větru. Nádherná postava, pro kterou by některé dívky možná i zabíjely a rudé oči, které se na mě dívaly s chtíčem. Na sucho jsem polkla a zvedla ruce na znamení toho, že se vzdávám.
" Prosím vás, neubližujte mi. Já.. Já udělám, co budete chtít. Jen mě prosím nezabíjejte." Řekl jsem prosebným a tichým hlasem. Rozhlédla jsem se po ostatních upírech, kteří ještě před chvílí stáli na ulici, ale všichni jako by se vypařily. Žena se na mě zkoumavě zadívala a poté se hlasitě rozesmála.
" Ale děvenko. Já tě nehodlám zabít. Hodlám tě všem představit. Zrovna se blíží čas oběda. Ostatní tě určitě rádi uvidí. Teď půjdeš semnou ano?" pronesla a já přikývla. Jakmile se žena otočila zády, vytáhla jsem svůj nůž a zabodla ho do jejich zad. Upírka vykřikla bolestí a naštvaně se na mě podívala.
" Tak tohohle budeš litovat ty malý, ubohý, lidský parchante!" zařvala na mě a než jsem si to stihla uvědomit, už jsem ležela na zemi. Nekontrolovatelně jsem sebou začala házet a snažila se dostat pryč z jejího sevření. Ale byla silná. Neměla jsem žádnou zbraň. Nůž měla upírka zabodnutý v zádech a mou jedinou nadějí byla pistol v batohu, který ležel několik metrů ode mě.
" Nechtě mě!" křikla jsem na ni a ona jen nelidsky zavrčela.
" Nikdy." Odpověděla mi a přitlačila obě mé ruce k zemi. Nemohla jsem s nimi hýbat a tak jsem použila své nohy. Jakmile se ke mně žena přiblížila ještě víc, kopla jsem ji do břicha a ona se svalila. Rychle jsem se postavila na nohy a rozběhla se směrem k batohu. V mé hlavě vířily myšlenky jako v divoké řece. Bylo jich tolik a já je nemohla zastavit. Nedokázala jsem smysluplně myslet, ale věděla jsem, že pokud nedostanu tu zbraň, bude po mně. Konečně jsem batoh držela ve svých rukách. Rychle jsem z něj vytáhla pistol a pevně ji sevřela. Upírka už byla dávno na nohách a rychlím krokem se ke mně blížila. Za tu dobu, co se téměř všichni změnily, jsem si všimla, že čím méně mají lidskou krev, tím více se jim vytrácí jejich super schopnosti. Možná proto, se ke mně nemohla dostat tou super rychlostí upírů. A já hodlala téhle malé chyby využít.
" Stůj!" Zakřičela jsem na onu ženu a zamířila ji na srdce. Na chvíli se zastavila a poté řekla.
" A co mi uděláš? Zastřelíš mě? Nezapomeň, že já jsem nesmrtelná, oproti tobě." Hořce se ušklíbla a rozběhla se směrem ke mně. Mé ruce se začali klepat, stejně tak mé tělo. Věděla jsem, co musím udělat. Už několikrát jsem to udělala. Ale nechtěla jsem. Jenže čím blíže se upírka dostávala, tím více narůstal můj strach. A když už byla jen pár metrů ode mě, zazněl velmi hlučný výstřel. Všude okolo mě dopadly kapky krve a nesmrtelná žena klesla k zemi. Tušila jsem, že ji tohle nezabilo. Ale alespoň na chvíli omráčilo. Rozběhla jsem se pryč. Když jsem míjela její tělo, potichu jsem řekla.
" A ty nezapomeň, že já taky nejsem zrovna obyčejný člověk." Potom jsem už jen běžela, co mi síly stačily.
V hrdle mě škrábalo, jak jsem v něm měla sucho. Moje nohy už mi dávno vypověděly službu a můj dech připomínal splašeného koně. Tak, tak jsem se dopotácela k nejbližšímu domu. Vypadalo to, že žádné jiné obydlí v okolí není. Jestli tam někdo žije, jsem mrtvá. Pomyslela jsem si a nad tou představou se ušklíbla. Když jsem vešla přes rozvrzané dveře dovnitř, čekalo mě velké překvapení. Představovala jsem si, že to bude krvavé, rozbořené stavení. Místo toho zde byli holé bílé stěny, krásná podlaha ale co víc, kuchyně plná jídla! Přes všechnu bolest, kterou mi vystřelovala z nohou jsem se rozběhla do toho ráje. Všude okolo mě bylo nejrůznější jídlo. Ovoce, zelenina, sladkosti, konzervy. Připadal jsem si, jako bych se ocitla někde v nebi. Tolik jídla pohromadě jsem neviděla snad od.. No od té doby, co skončil svět. Ale možná ani tehdy ne. Jenže v tuhle chvíli mě více než hlad trápila žízeň. Proto jsem se vydala směrem ke dřezu. Tajně jsem doufala, že když otočím kohoutkem, spustí se proud vody. Ale ne. Točila jsem a točila, jenže nespadla jediná kapička. S povzdychem jsem od umyvadla odstoupila a rozhlédla se po domě. Byl docela velký. Určitě měl více jak dvě podlaží. Na chvíli jsem zapřemýšlela, jestli se nemám jít podívat nahoru, ale pohled na tolik schodů mě odradil. Vydala jsem se tedy ven a pokoušela se najít nějakou vodu. Obešla jsem dům z druhé strany a uprostřed louky uviděla studnu. To snad není možné! Studna! Voda! Radovala jsem se v duchu a rozešla se směrem k mé záchraně.

Po pár minutách jsem se usmála. Voda byla krásně čistá a naprosto uhasila mou žízeň. Úlevně jsem se posadila a opřela se o studené kameny studny. Můj dech se už zklidnil a já se snažila srovnat své myšlenky. Neustále se mi vracel obrázek mé minulé skupiny. Dariena. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco jiného. Aniž bych si to uvědomila, za chvíli jsem usnula. Ale nebyl to klidný spánek. Byl protkán nočními můrami.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama