Jediná bez přání- 22. Kapitola

31. března 2014 v 7:21 |  Jediná bez přání
Ahojky. Tak jsem tady s dašl kapitolou Jediné bez přání. No.. Doufám, že tahle už je delší a lepší. Vzala jsem si k srdci to, co mi psala Karin. Že se mi mění charaktery postav. Omlouvám se za to. Nevím, co se stalo. Reita jsem tak měla naplánovaného. Měl se stát milejší a.. prostě zamiloavným. :D Ale Arryn měla zůstat stejné střelená, drzá a odvážná. No.. Budu to muset napravit. :D Doufám, že v téhle kapitole to už bude trochu lepší. :)
Užijte si ji.
Více v celém článku.



22. Kapitola
Pomalu jsem otevřela oči. Ranní slunce mě nepříjemně oslepilo, a tak jsem je zase rychle zavřela. Překulila jsem se na bok a z ničeho nic jsem spadla. Prudce jsem odlepila víčka a rozhlížela se okolo sebe. Byl jsem… na podlaze? Cože? Opatrně jsem se zvedla a rozhlédla se po místnosti. Nebylo pochyb o tom, že mě přenesli na pohovku, ze které jsem právě spadla. Ale.. Jak to? Vždyť jsme byli v lese.
" Arryn? Jsi v pořádku?" zeptal se mě Reit, který se objevil ve dveřích místnosti. Přikývla jsem.
" Zřejmě ano. Co se stalo?" Reit ke mně přišel a objal mě kolem ramen.
" Omdlela jsi." Protočila jsem oči.
" To by mi nedošlo. Ale proč jsem omdlela? A jak jsem se vůbec dostala tady? To jste mě jako celou tu cestu nesli?" zasmál se a vtiskl mi polibek.
" Já tě prostě miluji. Ano, nesli jsme tě celou tu cestu až sem. A musím říct, že jsi těžší než sem si myslel."
" Sprosťáku!" křikla jsem na něj ze srandy a bouchla ho do ramena.
" Au!" zasupěl a zahrál skácení na pohovku. Přitom mě strhl sebou.
" Co je to za dům?" zeptala jsem se a Reit pokrčil rameny.
" Já nevím. Byl to nejbližší dům, který jsme našli. Nikdo tady nebyl a měli tady tuhle skvělou pohovku." Znovu jsem se zasmála a políbila ho.
" Tohle není možné! Tak ona se probudí a hned se začne cucat s nějakým klukem, ještě k tomu na úplně super pohovce, místo toho, aby našla svoji nejlepší kamarádku! No tohle!" promluvil rozesmátý dívčí hlas. Jakmile jsem jej uslyšela, vrátily se mi všechny vzpomínky. Už vím, proč jsem omdlela! Rychle jsem se od Reita odlepila a vyskočila na nohy.
" Mio!" vykřikla jsem tak hlasitě, že to museli slyšet na druhém konci zeměkoule. Rychlostí blesku jsem se rozběhla ke své nejlepší kamarádce a objala ji.
" Ahoj, Arryn." Usmála se na mě a pevně stiskla.
" Tohle není možné. Já.. Nechápu to. Nevěřím tomu." Šeptala jsem a po tváři mi stékaly slzy radosti.
" Snad sis nemyslela, že bych umřela?" zeptala se a já se zasmála.
" Jasně, že ne. Vždyť jsi mi něco slíbila, pamatuješ?" Mia přikývla a zvonu mě objala.
" Nedokážeš si představit, jak moc jsi mi chyběla. Ten rok co jsem musela být sama.. Bylo to nejhorší období mého života." Kroutila jsem hlavou a odstoupila od ní. Pečlivě jsem si ji prohlížela a snažila se zapamatovat každý kousek jejího těla. Jako by mohla odejít ne jen ze světa, ale i z mé hlavy. Panebože! Na co to sakra myslíš?! Nikdo nikam nepůjde! Okřikl mě můj vnitřní hlas.
" Vypadáš skvěle." Řeka jsem s úsměvem na rtech.
" Ty taky. A vidím, že sis našla pěkný úlovek." Kývla směrem Reitovi, který se na nás šklebil z pohovky.
" To je Reit." Představila jsem ho.
" Já vím. Zatímco jsi byla v limbu, seznámili jsme se. A Arryn… Je mi líto, co se stalo tomu.. Chrisovi." Sklopila své krásné hnědé oči k zemi a já přikývla.
" Mě je to taky líto. Svět není spravedlivý. Nevím proč, ale přijde mi, že za smůlu a neštěstí přijde štěstí a radost." Mia chápavě kývla a potom mě ještě jednou objala.
" Můžu mít otázku?" zeptal se Trai, který se tady z ničeho nic objevil. Povytáhla jsem jedno obočí a čekala, na co se zeptá.
" Hodláte se tady objímat ještě dlouho? Rádi bychom si dali snídani." Obě dvě jsme se začali smát.
" Už jdeme." Bok po boku jsme odešli z místnosti.
Po snídani, kterou tvořili fazole v plechovce jsme sesbírali své věci a vyšli na asfaltovou silnici. Šli jsme stále rovně a vypadalo to, že tahle cesta nikde nekončí.
" Tak… Ty jsi s nimi pořád zůstávala nebo si taky utekla?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Mia se na mě otočila a vzdychla.
" Zůstala. Je mi to líto, Arryn. Chtěla jsem tě jít hledat, ale neměla jsem dost odvahy na to, odejít. Navíc mi vyhrožovali, že když odejdu, budou mě sledovat a zabijí mě. Byla jsem blbá a slabá. Ale to se změnilo. Utekla jsem tak před týdnem. Možná dvěma. Jsem strašná srágora." Řekla sklesle, ale já to chápala.
" Nejsi slabá. Je úplně normální, že se člověk drží skupiny. Je to takový pud sebezáchovy. A navíc… Myslím si, že tě vážně chtěli zabít."
" Cože?" nechápala.
" Darien byl s vámi ve skupině, že?" mlčky přikývla. " No… Nás také navštívil. Zřejmě tě sledoval, protože to přesně sedí na čas, kdy jsi utekla."
" To jako vážně?" přikývla jsem.
" Měla jsem tomu hajzlovi rozbít držku, přesně tak, jak jsem měl v plánu!" sykla mezi zuby. Na to jsem se zasmála krutým smíchem.
" Já se o to postarala. Dostal přesně to, co si zasloužil. I když… Možná i nějaké ty úroky." Mia se začala také smát, protože až moc dobře pochopila, jak jsem to myslela.
" Vy dvě jste teda dvojka." Uchechtl se Reit, který šel celou tu dobu vedle nás. Ani jsem si to neuvědomila.
" A ty tady děláš co? To nevíš, že poslouchat cizí rozhovory není slušné?" žduchla jsem do něj, až zavrávorá. Rozesmála jsem se a on společně semnou.
" Když vy se bavíte tak strašně nahlas." Protočila jsem oči a chytila Miu pod paží. S úsměvem na rtech jsem pozorovala Reitův pohled. Šel za námi a na zádech jsem cítila jeho pohled. Vytáhla jsem svou paži od Mie a ukázala, že má pokračovat v cestě.
" Ty žárlíš?" zeptala jsem se Reita, stojíc těsně vedle něj.
" Na tvoji nejlepší kamarádku? Ne."
" Takže ne? No dobře. Takže ti nebude vůbec vadit, když od tebe odběhnu pryč a půjdu s Miou…" otočila jsem se k němu zády a pomalou chůzí se vydala pryč.
" To, že je tady, ještě neznamená, že já jsem vzduch!" křikl na mě a já se rozesmála. Vrhla jsem se mu okolo krku a vtiskla rychlí polibek.
" Takže žárlíš! Já jsem to věděla! Ale nemáš proč." Řekla jsem mu s úsměvem ve tváři.
" Už téměř dva dny si jenom s ní. Mě si vůbec nevšímáš."
" Promiň. Máš pravdu. Ale Miu jsem tak strašně dlouho neviděla. Zdá se mi to jako věčnost." propletla jsem si s ním prsty a ruka v ruce jsme spolu vykročili.
" Já to chápu, jen…" zakroutil hlavou, ale já věděla, co chce říct. Prostě mu to bylo líto a já jej chápala. Zadívala jsem se na jeho krásnou tvář. Modré oči, ve kterých chyběla ta jiskra, ale které byly stále stejně nádherné. Černé vlasy, kterými prosvítalo odpolední slunce. A v té chvíli jsem si něco uvědomila.
" Ona to neví!" zašeptala jsem naléhavým hlasem.
" Co neví?"
" Že jsi bratr Dariena."
" A ono je to tak důležité, že to musí vědět?" zeptal se nechápavě a já se na něj podívala pohledem, říkající: Děláš si srandu, že?
" Fajn. Tak ji to řekni. Ale nějak… "
" Já vím. Tak, aby nepřiběhla a nesnažila se tě skopat do kuličky."
" Počkat.. Cože?" nechápal. Zakroutila jsem hlavou a s úsměvem se rozběhla k Mie.


Tak jak se Vám kapiola líbila?
Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 31. března 2014 v 20:30 | Reagovat

Vidím, že tě také popadlo dialogové šílenství. ale na rozdíl ode mě alespoň občas píšeš něco jiného :-D
Ne, nyní vážně. Tato kapitola byla úplně jedna z nejlepších věcí, co jsi kdy napsala. Emotivní. Vtipná. Napínavá. Gratuluji, vážně se mi to povedlo.
A také děkuji, že sis mou radu vzala k srdci, to moc autorů nedělá...(víš, že jsem teď napsala "autrolů"? Ještě, že jsem si té blbosti všimla :_D)

2 Calla Calla | Web | 31. března 2014 v 21:22 | Reagovat

[1]: Autrolové.. nové slovo! :DD A jinak ti moc děkuji. :)

3 Scriptie Scriptie | Web | 2. dubna 2014 v 16:46 | Reagovat

Jop jop, řekni to Mie nějak, aby za Reitem nepřiběhla s porcovacím nožíkem. Nebo s motorovkou. To je jedno.
Důležité je, že to bylo skvělé. Překvapivě. Jako vždy. Překvapivě. Uhn. No fakt. Moc se těším na další kapitolu.

4 Calla Calla | Web | 2. dubna 2014 v 17:05 | Reagovat

[3]:  Tak to moc díky :)

5 Ami Ami | E-mail | Web | 2. dubna 2014 v 18:38 | Reagovat

Ha! Já to říkala! No nejsem geniální?! Já to říkala, říkala, že to je Mia!
Nádhera a doufám, že brzo bude další!

6 Calla Calla | Web | 2. dubna 2014 v 19:26 | Reagovat

[5]:  seš dobrá xD a jinak dékuji pokusím se další kapitolu přidat co nejdříve :)

7 Ilía Ilía | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 6:37 | Reagovat

Hua!!!!! Měla jsem pravdu!!! Ano!!!! Já to věděla!!! :-D Promiň, že jsem nečetla dřív, ale nebyl čas.
A kapitola je vtipná. Strašně. Oni jsou spolu tak hrozně sladcí. Ťuťuťu. :-D
Ani mě skrz Miu  nestačil chybět Chris, jak jsem se bavila. :-D

8 Calla Calla | Web | 3. dubna 2014 v 6:51 | Reagovat

[7]: Tak to jsem strašně ráda. Díky :) :D

9 Violett Violett | Web | 5. dubna 2014 v 16:53 | Reagovat

"Vy dvě jste teda dvojka." Uchechtl se Reit - u téhle věty jsem se začala smát jako pominutá :) Moc pěkně napsané a já jdu číst dál :)

10 Calla Calla | Web | 5. dubna 2014 v 17:53 | Reagovat

[9]: :-D  Díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama