Jediná bez přání- 3. Kapitola

26. března 2014 v 16:01 |  Jediná bez přání


3. Kapitola
Promnula jsem si oči a zamžourala na oblohu. Přes mraky prosvítalo pár paprsků slunce a všude okolo mě byla zelená tráva. Takhle krásnou louku jsem dlouho neviděla. Pomyslela jsem si v duchu a usmála se. Opřela jsem se o ruce a vstala. Celou dobu jsem byla opřená o tvrdou, kamenitou studnu a moc pohodlné to nebylo. Zvedla jsem ze země svůj batoh a pronesla.
" Tak jdeme zase o kus dál." Řekla jsem tichým, podrážděným hlasem a rozešla se směrem k lesu. V mých krocích mě zastavil důvěrně známí zvuk. Nabití pistole.
" Okamžitě se zastav!" křik mužský hlas a já ztuhla. " Odhoď ten batoh." Pronesl hrubým hlasem a já jej sesunula ze zad a odhodila pár metrů přede mě.
" Nepřišla jsem nikomu ublížit." Řekla jsem a neznámý se zasmál.
" A to ti mám jako věřit?" řekl naštvaně a popošel pár kroků přede mě, aby mohl vzít můj batoh. Kluk, který se teď skláněl nad mou taškou, nemohl mít více než 20. Možná měl jenom 18, nevím. V odhadování věku nejsem moc dobrá. Jeho vlasy byli uhlově černé a měl vypracované svaly. Byl nádherný. Ale když zvedl hlavu a pohlédl na mě myslela jsem, že jsem se totálně zbláznila. Darien. Zašeptal mi můj vnitřní hlas a do očí se mi nahrnuly slzy. Oči toho neznámého kluka byli totiž světle modré. Vypadal tak strašně moc jako Darien až to nebylo možné.
" Ty jsi.. Jsi…" koktala jsem a můj hlas se nepřirozeně třepal. Tohle nejsem já! Přece se nerozbrečím kvůli takové krávovině! Okřikla jsem se v duchu a teď už s vyrovnaným hlasem řekla.
" Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se a onen kluk se na mě podezíravě podíval.
" Proč tě to zajímá?" odpověděl mi otázkou a nespouštěl ze mě oči. Stejně jako svou nabitou zbraň. Na sucho jsem polkla a řekla.
" Jen mi prosím řekni své jméno" Musela jsem ho slyšet. Chtěla jsem si být na sto procent jistá, že neuslyším jméno začínající na D. Potřebovala jsem to vědět, jenže neznámý mi naštvaně řekl.
" Ty tady nejsi od toho, abys kladla otázky, a já ti nemusím nic odpovídat!" zakřičel a moje naděje na získání jména a s ním i jistoty byla ta tam. Vzdychla jsem a ušklíbla se. To ho zřejmě rozzuřilo ještě více. Rychlím krokem se rozešel přímo ke mně a studenou hlaveň pistole mi přitiskl k hrudi. Moje srdce se divoce rozbušilo. Po ruce mi stekla kapka potu a já se začala mírně třepat.
" Připadá ti tady něco vtipné? Hm.?!" štěkl na mě.
"Ne." Odpověděla jsem jednoslovně. Kluk si mě změřil zamračeným pohledem a poté řekl.
" Jak ses tady dostala?" zeptal se a mě jeho otázka zaskočila. Podívala jsem se na něj pohledem, který říkal: Jestli si myslíš, že ti to hodlám vyprávět, jsi asi padlý na hlavu. Neznámý jen natáhl kohoutek na stříbrné zbrani. Tak teď už moc možností asi nemám… Pomyslela jsem si a nechutí mu odpověděla.
" To by bylo na dlouhé vyprávění." Řekla jsem jednoduše a on jen pokrčil rameny.
" Já mám času dost." Stále mi držel zbraň přilepenou na mé hrudi a tak jsem se nedobrovolně pustila do vyprávění.
" Fajn. Takže začalo to tak, jak asi všude. Svět skončil. Vlastně jsem ještě nějaký čas po zániku světa žila s rodiči a mladším bratrem, ale všichni se změnily. Bratr na jakého si létajícího mutanta a otec a matka na upíry. Nemohla jsem s nimi žít a tak jsem zdrhla z domu. Asi rok jsem se potulovala sama po světě, sem tam jsem se na měsíc nebo i míň zastavila u nějaké skupinky přeživších, ale po nějaké době jsem zase odešla. Nikdy mi žádná z nich nevyhovovala." Na chvíli jsem se odmlčela a podhlédla mu do jeho krásných modrých očí. Viděla jsem v nich nedůvěru, nechápavost ale i obdiv. Nepatrně jsem se usmála a pokračovala dál. " Jenže jednou, asi po roce a půl samoty jsem narazila na skupinku asi 20 lidí. Byli tam nejrůznější věkové kategorie. Od starce, který měl přes 80. Let. Jmenoval se Jimi. Až po dvouleté dítě. Byla to holčička jménem Annabeth. A do téhle skupiny jsem se přidala. Myslela jsem, že to bude na dobro. Že už nebudu muset zůstat sama. Byl to téměř rok, co jsem s nimi strávila. Jenže potom mě vyhodily. A tak jsem už zase zůstala sama na celém tomhle podělaném, nesmyslném světě." Poslední větu jsem naštvaně vyprskla. Ten modrooký kluk se na mě nevěřícně díval div mu oči nevypadly z důlků.
" Lžeš! Nemohla jsi tak dlouho přežít sama! To není možné! Nevěřím ti." Pokrčila jsem rameny ponořená ve svých vzpomínkách.
" To je tvůj problém, že mi nevěříš. Já ti říkám pravdu." Odpověděla jsem. Chvíli bylo ticho, ani jeden z nás nic neřekl, ale potom mi něco došlo.
" Tak moment.. Jestli mi nevěříš, že bych mohla přežít sama, tak to znamená, že ty taky nejsi sám. Mám pravdu? Je vás tady víc?" V mém těle se zase zažehl plamínek naděje. Třeba mě vezmou mezi sebe. Už nebudu sama. Jenže potom jsem svůj zrak sklonila na studenou pistol, která mi neustále mířila na srdce. Anebo taky ne. Pomyslela jsem si sklesle a zavrtala se očima do země.
" Máš pravdu. Nejsem tady sám. Je nás víc. Ale rovnou na to můžeš zapomenout. Není možné, abys přežila sama v tomhle světě. Musela sis něco přát." Řekl a já se začala nekontrolovatelně smát. Nedokázala jsem přestat. Větší hloupost snad říct ani nemohl!
" Proč se směješ? Nic vtipného na tom není!" křikl na mě, ale já jsem se stále smála. Po pár minutách neutichajícího smíchu jsem se alespoň trochu uklidnila.
" Promiň, ale větší kravinu jsi opravdu říct nemohl. Prý, že jsem si něco musela přát. Ty si asi hodně velký vtipálek, že?" znovu se mi chtělo smát, ale zadržela jsem to.
" Nechápu tě." Zakoulela jsem očima a řekla.
" Jak bys mohl. Nikdo mě nechápe a nikdo mi nevěří." Odpověděla jsem trochu naštvaně a jeho to ještě více zmátlo.
" Jak se vůbec jmenuješ?" otázala se mě.
" Arryn Wishans a ty?" zeptala jsem se nenápadně. On jen zakroutil hlavou a zasmál se.
" Dobrý pokus Arryn. Podívej se. Nechci tady být ten zlý, ale budu tě muset odvést." No jasně. Ty nechceš být ten zlej, ale pistolí mi neustále míříš na srdce. Jak vtipné. Pomyslela jsem si a pozvedla jedno obočí.
" A podívejme. Ty umíš mluvit i hezky, když chceš. A kam mě jako hodláš vzít?" zeptala jsem se a on jen zatřepal hlavou.
"Prostě si pohni." Stoupl si za mě a popostrčil směrem k jedné polorozpadlé chatrči.
Po několika minutách jsme došli k boudě. Byla ze dřeva a vypadala, jako by měla každou chvíli spadnout. Nedůvěřivě jsem se podívala nejprve na ni a poté na onoho kluka.
" Jako vážně?" zeptala jsem se nechápavě. On jen pokrčil rameny a žduchl mě dovnitř. Dopadla jsem na tvrdou, ztrouchnivělou podlahu a naštvaně na něj zírala.
" Tady musíš zůstat, dokud nevymyslíme co s tebou." Popošel blíž a něco mi připnul k rukám. Když jsem se podívala viděla jsem trochu zašlá, ale stále dobře fungující želízka, které jsem teď měla zacvaknuté na rukou. Než jsem si to stihla uvědomit, měla jsem svázané i nohy a nemohla se zvednout. Pohledem jsem jela po provaze a skončila jsem koncem přivázaným k nějakému železnému trámu. Úžasné! Co víc bych si mohla přát! Křičela jsem v duchu. Kluk už stál ve dveřích, ale stále se neměl k odchodu. Nakonec se ještě otočil směrem ke mně a zeptal se.
" Proč tě tenkrát vyhodily z té skupiny?" pohlédl mi do očí a já mu v tu chvíli chtěla všechno o sobě vyslepičit. Ale zadržela jsem se a místo odpovědi mu dala otázku.
" Proč mi nechceš říct své jméno?" zakřenila jsem se a on vzdychl. Překročil práh dveří a pomalu je začal zavírat. S každým centimetrem, který ubil, ubilo i světla. Už zbýval jen tenký proužek slunce, když jsem zaslechla slabý hlas.
" Jmenuji se Reit." Zašeptal a dveře se zabouchly. Můžeš se pochválit. Ve větším průseru jsi zatím ještě nebyla! Pomyslela jsem si ironicky a zavřela oči.

"Teď už můžu jenom čekat." Řekla jsem si potichu a opřela se o nepohodlnou stěnu. Za nějakou chvíli jsem už podřimovala.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama