Jediná bez přání- 5. Kapitola

26. března 2014 v 16:02 |  Jediná bez přání


5. Kapitola
" Rozhodli jsme se, že tě necháme žít. Ale máme jednu podmínku." Vážně to řekl? Oni mě pustí? Chtělo se mi začít skákat radostí, ale místo toho jsem jenom kývla hlavou a řekla.
" Jakou podmínku?" Přítomní se na mě zkoumavě zadívaly a nakonec promluvil Reit.
" Musíš nám o sobě říct naprosto všechno. Kdo jsi. Odkud jsi. Co tvoje skupina. Tvůj život. Tvá minulost. Všechno." Nechápavě jsem nadzvedla obočí. Oni po mě chtějí, abych jim všechno vyžvanila! Ale.. Já nemůžu! Nemůžu jim říct pravdu. Nevěřily by mi.V hlavě jsem si začala vymýšlet lži. Jenže něčí hlas mě vytrhl z přemýšlení.
" Ale jestli budeš lhát, a to se vsaď, že já poznám, když někdo lže, tak tě na místě zabiju. Jasné?" usmál se falešným smíchem bratr Reita. Myslím, že Aaron. Němě jsem přikývla.
" Fajn. A čím mám začít?" zeptala jsem se otráveně a starý muž řekl.
" Začal bych hezky od začátku. Třeba tvým jménem." Potichu jsem vzdychla a prohlédla si všechny přítomné tváře. Opravdu jich zde bylo hodně. Rukou jsem si prohrábla své blond vlasy a spustila.
" Dobře. Jmenuji se Arryn Wishans. Pocházím z malého zapadákova jménem Brislow. Když vypuklo tohle všechno, žila jsem s rodiči a mladším bratrem. Ale všichni se změnili. A tak jsem od nich utekla a nějaký čas žila sama. Po několika měsících jsem narazila na skupinku přeživších. Všichni byli velmi milí a přijali mě mezi sebe. A tak jsem s nimi žila. Jenže po téměř roce mě vyhodily a já opět zůstala sama. Potloukala jsem se tímhle hnusným světem a snažila se, abych neumřela. Cože se mi zatím dařilo. No a nakonec jsem se ocitla tady. Chtěla jsem se jenom prospat a napít vody. Nevěděla jsem, že to tady někomu patří. " Dořekla jsem a několik párů očí se na mě dívalo s překvapením, jiné s hrůzou a jiné se zhnusením a nedůvěrou. Nikdo nic neříkal. Všichni byli ticho. A pak jsem na svém krku ucítila něco chladného a ostrého. Nůž.Pomyslela jsem si. Chtěla jsem otočit hlavou, ale nemohla.
" To si myslíš, že jsme všichni tak vypatlaný, že ti tohle sežereme? Naše princeznička si jako hrdinka celého světa přežila rok v divočině. Sama! Dovol, abych se zasmál!" za svými zády jsem uslyšela hrubý smích. Poznala jsem, o koho se jedná. O toho bratra. Aarona.
" Ale vždyť vám říkám pravdu!" křikla jsem a na mém hrdle se zvýšil tlak. Ucítila jsem, jak mi po kůži začíná stékat horký pramínek krve. Ten hajzl!Pomyslela jsem si naštvaně.
" Říkal jsem, že nemáš lhát! Myslíš si, že bych tě nezabil?! Hm..?" Křičel mi neustále do ucha a já mu oplatila jeho tón hlasu.
" Ne! Víš, co si myslím? Myslím si, že jsi ubohý zbabělec, když mě hodláš zabít a přitom stát za mými zády. Pojď před můj ksicht a dívej se mi do očí, jestli to opravdu hodláš udělat!" Už jsem to opravdu nezvládala. Vždy jsem byla dost výbušná a hodně rychle ztrácela nervy. A tenhle namyšlený frajírek mě už začínal štvát. Přežila jsem útoky vlkodlaků, upírů a dokonce i magické útoky kouzelníků a čarodějek. A nepřežiju skupinku obyčejných lidí? Teprve teď jsem si všimla několika úsměvům. Zamračila jsem se a rozhlížela se okolo. Proč se směji? Ptala jsem se sama sebe. Nakonec to onen starý muž, který se mnou již mluvil, nevydržel a začal se smát.
"Proč se smějete?" zeptala jsem se.
" Omlouvám se. Ale.. Ještě nikdo ho nedokázal takhle… jak to říct… vykolejit." Řekl chraptivým hlasem a mé koutky se povytáhly v úsměvu.
" Jen se směj Girende. Stejně jste všichni jenom důvěřiví blázni! Ona vás zradí, a jakmile bude mít jakoukoliv příležitost utéct, tak to udělá." Ucítila jsem, jak se nůž vzdaluje od mého krku a sním i jeho majitel. Konečně jsem se otočila, ale viděla jsem jen černou siluetu vzdalující se od místa, kde jsem seděla.
" Z Aarona si nic nedělej. Je mladý a hloupý." Řekl mi starý muž, jehož jméno bylo Girend , jak jsem pochopila.
" Mám otázku. Proč tě vyhodily ze skupiny?" ozval se nějaký hlas a já se po něm otočila. Spatřila jsem vysokou, hubenou dívku, která mohla být o pár let starší než já. Její kaštanové vlasy splývaly s hnědou bundou. Sakra! Pomyslela jsem si a začala přemýšlet nad nějakou dobrou lží.
" No… Ono toho bylo víc." Vlastně to bylo jenom kvůli jedné věci, ale to se nesmí dozvědět!
" Nevyhýbej se odpovědi." Zvýšila hlas ona dívka a já na sucho polkla.
" Bylo to kvůli… kvůli Darienovi." Vydechla jsem nakonec to jméno. Bylo to téměř neslyšitelné, ale i přes to mi přeběhl mráz po zádech Oklepala jsem se a oči se mi zalily slzami. Rychle jsem je zahnala zpátky a doufala, že si toho nikdo nevšiml.
" Darien? Kdo to je?"zeptala se znovu ta stejná osoba.
" Byli jsme kamarádi. Tedy alespoň já jsem to tak brala. Ale on… Vždycky si myslel, že můžeme být něco víc. A když jsem ho odmítla, neunesl to a přede všemi mě pomluvil. Tvrdil o mně, že jsem zabíjela nevinné lidi. A taky, že jsem je chtěla zradit a odejít za jinou skupinou. A další dost hnusné věci. A tak mě vyhodily." Lži! Lži! Lži! Samé lži! Křičelo moje svědomí, ale v tu chvíli jsem ho nebrala na vědomí.
" A zabila jsi nějaké nevinné lidi?" zeptala se hnědovlasá dívka a já zavrtěla hlavou.
" Ne. Někoho jsem zabila. To ano. Ale rozhodně to nebyli lidé." Odpověděla jsem tichým hlasem a ze tmy se ozvalo pár zamručení.
" Dobře. Má ještě někdo nějakou otázku?" zeptal se Girend a z celého davu se zvedla jen jedna ruka. Chvíli jsem mžourala do tmy a poté zhlédla člověka, kterého jsem chtěla vidět ze všech nejméně.
" Ano Reite?" řekl starý muž a Reit na mě pohlédl. Jeho modré oči se mi zaryly hluboko pod kůži jako už mnohokrát. Ale přes to jsem věděla, že to není on. Není to Damien. Je to Reit. Ale byl mu tak hrozně podobný. Tak strašně, až se to zdálo téměř nemožné. Chtěla jsem uhnout pohledem. Zabořit ho do země a už nikdy se na něj nepodívat. Ale nešlo to. Místo toho jsem na něj neustále civěla a prohlížela si ho. Jeho oči, vlasy, postava, styl mluvení a chůze. Všechno. Všechno bylo naprosto stejné. Až na jednu věc. Reit měl na obličeji jizvu. Pod obočím. Byla sice malá, ale i tak jsem si ji všimla.
" Chci vědět, proč pro tebe bylo tak důležité zjistit mé jméno." Vykulila jsem oči a začala kroutit hlavou.
" Tak proč?" zeptal se znovu.
" Vypadal jsi.. Vypadáš jako.. Jako on. Jako Damien." Vyklopila jsem nakonec a nedokázala zastavit své slzy. Reit si ke mně přisedl a usmál se.
" A víš, že jsem si to myslel?" zasmál se a já se nechápavě zeptala.
" Co sis myslel?" on se jen šibalsky usmál a řekl.
" Že jsem tvá vzpomínka." Zašeptal.

" Dobře. Řekl bych, že pro dnešek toho máme všichni dost. Rozejděte se a běžte spát. Už je přeci jenom noc. A ty.." ukázal na mě Girend. " Pojď semnou." Neochotně jsem se zvedla a pomalým krokem se vydala za starým mužem. V půli cesty jsem se otočila a pohlédla na Reita. Pořád se usmíval a kroutil hlavou. Nakonec jsem to nevydržela a usmála se taky.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama