Jediná bez přání- 6. Kapitola

26. března 2014 v 16:02 |  Jediná bez přání


6. Kapitola
" Tak tady budeš nějakou chvíli spát." Ukázal Girend na postel zavalenou dekami.
" To jsou přikrývky? A postel?" vyhrkla jsem nechápavě a rozběhla se směrem k lůžku. Bez rozmýšlení jsem do ní skočila a zchumlala se do měkkých pokrývek. Uslyšela jsem tiché zachichotání a vystrčila hlavu z tepla.
" Kdy jsi naposledy spala v opravdové posteli?" zeptal se mě a já pokrčila rameny.
" Nevím. Ještě když jsem byla s minulou skupinou. Takže to bude několik měsíců. Asi." Odpověděla jsem a viděla, jak se změnil jeho výraz. Byl nedůvěřivý ale zároveň lítostivý.
" Chci, abys něco věděla Arryn. Nevěřím ti jediné slovo, co jsi tam venku řekla. Určitě tě nevyhodili kvůli takové hlouposti. Tomu bys neuvěřila ani ty sama. Ale ostatní to zřejmě netuší. Věří ti. A já doufám, že je nezklameš." Řekl z ničeho nic Girend. Zatřepala jsem hlavou a s úšklebkem pověděla.
" Tak proč jste mě nezabily? Věděl jsi, že lžu. Mohl jsi jim to říct a nechat zabít." Zašeptala jsem. On se jen usmál.
" A co bych z toho měl? Usmrtil bych dalšího člověka, z už tak hodně ohrožené rasy. A navíc. Jsem od přírody zvědavý. Zajímá mě, proč tě doopravdy vyhodily. A já vím, že to jednou řekneš. Ať už dříve nebo později, ale řekneš." S touhle větou prošel dveřmi a zabouchl je za sebou. Chvíli jsem poslouchala a slyšela zamykání zámku. Ani jsem se neobtěžovala jít zkusit kliku. Byla jsem tu zamknutá. Plácla jsem sebou zpátky na postel a zadívala se na strop. Byl bílý a kamenný. Jako stěna obyčejného domu. V tu chvíli to vypadalo, že je svět normální a vše v pořádku. Přestaň se chovat jako malé děcko! Ještě se tady rozbreč ne?Okřikla jsem sama sebe v duchu a převalila se na břicho. Hlavu jsem zabořila do polštáře a po chvíli už nevnímala.
" Vstávej. Už je ráno." Zašeptal mi něčí hlas do ucha. Prudce jsem vyletěla do sedu a zmateně se rozhlížela okolo sebe. Můj pohled spočinul na krásných modrých očích a černých vlasech. Usmála jsem se a vydechla.
" Tobě taky dobré ráno." Rukou jsem si projela své zacuchané blond vlasy a zašklebila se.
" Chtělo by to koupel co?" zasmál se Reit a já po něm střelila vyčítavým pohledem.
" To chceš říct, že jsem hnusná?!" řekla jsem mírně naštvaně. On jen zvedl ruce v gestu, že se vzdává a odpověděl.
" Ne. Určitě nejsi hnusná. Ale téhle chvíli jsou tvé vlasy jaksi proti mým slovům." Podal mi zrcátko, které celou dobu leželo na nočním stolku. Chtěla jsem se do něj podívat už včera, ale nenašla jsem odvahu. Dokázala jsem si představit sama sebe a to mi stačilo. Ale teď jsem měla svůj odraz přímo před sebou a div jsem se nezhroutila hrůzou. Vytřeštila jsem oči a pořádně se na sebe zadívala. É kratší blond vlasy byli mastné a zacuchané. Ve tváři jsem měla zaschlé, krvavé šrámy a okolo očí fialové kruhy z nevyspání. Odstrčila jsem Reitovu ruku pryč, společně se zrcátkem.
"Nevěděla jsem, že vypadám… takhle." Ukázala jsem na sebe a on se usmál.
" Pojď za mnou." Řekl a odešel ze dveří. Rychle jsem se vydala za ním. Šli jsme okolo dvou menších domků, kterých jsem si prvně nevšimla. Z jednoho zrovna vycházela vysoká, tmavovlasá dívka. Zmateným pohledem si mě prohlížela, dokud jsem nezašla do nějaké budovy. Očima jsem klouzala po holých stěnách. Byli popraskané, ale celkem čisté. A poté se můj zrak zastavil na věci, kterou jsem neviděla opravdu, ale opravdu dlouho.
" To je sprcha?" zeptala jsem se dost tupě.
" A co jiného by to bylo. Jasně že je to sprcha. Ale nefunguje, jestli tě zajímá tohle. Musíme brát vodu z bečky. Takže když si ji pustíš, poteče jenom studená voda." Odpověděl Reit na mou nevyřčenou otázku. Němě jsem přikývla a rozešla se směrem k oné zázračné věci.
" A teda.. Můžu?" zeptala jsem se ještě jednou. On se jen zasmál a odešel pryč.
Vysoukala jsem se ze svých smradlavý, špinavých věcí. Moje rifle už byli celé otrhané a tričko propocené. V batohu jsem měla jen pár kusů oblečení. Kde mám vůbec svou tašku? Sakra! Jasně že mi ji sebrali. Byla v ní pistole! Pleskla jsem se rukou do čela a smířila se s tím, že se po vykoupání zase navleču do starých věcí.
Konečně jsem byla vysvlečená a vešla pod sprchu. Nevím, co jsem v té chvíli čekala, ale jakmile jsem otočila kohoutkem a na mou holou kůži dopadly první kapky ledové vody, poskočila jsem. Otřepala jsem se zimou a po těle mi přeběhla husí kůže. Na tváři se mi rýsoval spokojený výraz a já opět zalezla pod proud studené vody. Ze začátku to bylo nepříjemné, ale později jsem si na to zvykla a užívala si to. Ten nádherný pocit čistoty. Bylo to opravdu okouzlující. Rukou jsem si projela vlasy a cítila, je už nejsou slepené a tolik zacuchané. Byla to příjemná změna. Poté jsem si uvědomila, že nemám žádný šampon nebo mýdlo. Zamračila jsem se a rozhlédla se okolo sebe. Na malém okně jsem uviděla jakousi lahvičku. Vzala jsem si ji a pohlédla na obal. Nedokázala jsem přečíst nápis, ale zariskovala jsem. Na ruku jsem si vymáčkla pár kapek a ty potom vmasírovala do vlasů. Udělala se tam obří pěna, která nádherně voněla. Sice jsem měla takové podezření, že je to mužská vůně, ale ani v nejmenším mi to nevadilo. Užívala jsem si tu opojnou vůni šamponu a slastně vzdychla.
Jakmile jsem byla osprchovaná s trochou zklamání jsem vstoupila ze sprchy a natáhla se pro své špinavé věci. Ale můj zrak upoutalo něco jiného. Vedle pohozených, neuskládaných věcí ležela ještě jedna hromádka. Byla krásně složená a čistá. Začala jsem se nekontrolovatelně smát. Tohle není normální! První mě chtějí zabít, potom mě drží jako vězně a teď mi dají čisté oblečení?!Nevěděla jsem, jestli se mám začít radovat, nebo za tím hledat nějakou past. Chvíli jsem si oblečení prohlížela a nakonec jej uchopila do ruky. Byla to károvaná košile na knoflíky a plátěné kalhoty, připomínající Jeany. Oblékla jsem si to a usmála se.
" No teda!" vykřikl někdo. Leknutím jsem nadskočila a otočila se směrem k otevřeným dveřím. Stál v nich docela pěkný kluk. Měl světle blond vlasy, zelené oči a byl poměrně vysoký. Podle účesu a strniště na obličeji bych mu tipovala tak na 24. Možná míň.
" Ty ses díval, jak se převlíkám?" vypadlo ze mě a on se zarazil.
" A měl bych vůbec co vidět?" zeptal se smíchem a já přimhouřila oči.
" Strašně vtipné. Chtěla bych vidět tebe." Odsekla jsem a zahlédla, jak se mu zablýsklo v očích. A potom udělal něco, co jsem vážně nečekala. Sundal si tričko a blýskl po mě úsměvem. Podíval se na svou odhalenou hruď a kývl rameny.
" No.. Řekl bych, že mám co ukázat." Protočila jsem oči a sebrala ze země své špinavé věci. Rozešla jsem se směrem k onomu neznámému klukovi a chtěla projít ven. Ale stále mi stál v cestě.
" Uhni. Potřebuji projít." Řekla jsem bez obalu a snažila se okol něj protlačit.
" A co takhle prosím?" zasmál se a já povytáhla jedno obočí.
" A co takhle se alespoň představit?" oplatila jsem mu otázku a on se na oko urazil.
" Řeknu ti svoje jméno, až ty řekneš prosím." Uchechtla jsem se a proklouzla mu pod rukou. Poté jsem se na něj otočila a s úšklebkem řekla.

" Já dokážu žít i bez tvého jména." Zasmála jsem se a rychlím krokem se vydala ke skupince lidí, postávající u jednoho z domů.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama