Jediná bez přání- 8. Kapitola

26. března 2014 v 16:06 |  Jediná bez přání



8. Kapitola
" Poslouchejte všichni!" zastavila jsem se a opřela se o jaký si strom. Pohledem jsem spočinula na mluvícím Reitovi.
" Kousek odsud je velký obchod. Jelikož za chvíli bude půl noc, neměl by tam nikdo být. Ale i přes to si dávejte velký pozor na všechno okolo sebe." Celá skupina přikývla a rozešla se směrem k malému městu.
" A Arryn, dávej si pozor. Je to tam hodně nebezpečné." Zašeptal mi do ucha Reit. Ušklíbla jsem se a řekla.
" Vážně? Tak nebezpečné, jako prát se s upírem, kterého potom zastřelíš?" uchechtla jsem se a vydala se za ostatními. Cítila jsem pohled na svých zádech, ale neotáčela se.
Stála jsem uprostřed tiché silnice a rozhlížela se okolo sebe. Téměř celá skupina vtrhla do obchodu a začala sbírat zásoby. Já jsem společně s dalšími pěti muži zůstala venku na hlídce. Všude byla tma a ticho. Jako by tady vůbec nikdo nežil. Ale věděla jsem, že to není pravda. Čekala jsem, kdy se z lesa nebo z nějakého domu vyřítí monstrum. Ale vůbec nic. Cítila jsem se nesvá. V ruce jsem svírala dýku a trhaně pozorovala okolí. Potom jsem uslyšela nějaký zvuk. Prudce jsem se otočila k obchodu a všimla si, že ostatní už odnášejí věci v obřích taškách. Usmála jsem se a chtěla se vydat k nim, ale potom jsem zaslechla hlasité zakřičení.
" Všichni pozor!" zařval Reit a já našpicovala všechny své smysly. Chvíli bylo ticho, ale poté jsem zaslechla krutý smích.
" Kohopak to tady máme? Človíčky?" Znovu se zasmál a zpoza stínů se vynořila temná osoba. Zadívala jsem se ji do obličeje a poznala v něm upíra. To se každý změnil v upíra nebo co? Tohle není normální! Nadávala jsem v duchu.
" Běžte!" zařval znovu Reit a několik lidí se rozeběhlo i s těžkými taškami pryč. Viděla jsem, jak se upír zamračil a chtěl se vrhnout směrem k nim.
" Hej!" zakřičela jsem na něj. Prudce se zastavil a pár metrů ode mě se široce usmál.
" Nejsi ty náhodou ta, co střelila Sheril?" zeptal se s úsměvem na rtech. Vytřeštila jsem oči.
" Myslíš tu upírku v lese?" divila jsem se, že se mi netřepal hlas.
" Takže jsi to ty. Já to věděl. Poznal jsem to." Protočila jsem oči a snažila se mluvit nezaujatě.
" Fajn. Odhalil jsi mě. Být tebou, nechám mě jít. A mé kámoše taky." Hlavou jsem kývla ke skupině, nacházející se za mnou. Když jsem však otočila hlavou, všimla jsem si, že jich tam zbylo jenom pár a většina už byla pryč.
" Ale nepovídej. A proč bych to měl dělat?" zasmál se krutě a mě po zádech přejel mráz.
" Abys neskončil jako mrtvola? Třeba?" ušklíbla jsem se a uslyšela, jak potichu zavrčel.
" Ty si teda dost věříš." Znovu zavrčel a postoupil o těch pár metrů blíž. Teď už byl u mě. Viděla jsem každý milimetr jeho tváře. Cítila na tváři jeho dech, ale necítila žádné teplo. Jasně. Vždyť je mrtví. Uvědomila jsem si.
" Máš pravdu. Věřím si. Protože bez sebevědomí v tomhle světě zemřeš." Usmála jsem se na něj falešným úsměvem a dýkou, kterou jsem měla celou dobu v ruce, ho bodla do břicha. Chtěla jsem se trefit do srdce, ale pohnul se, takže jsem se netrefila. Vytrhla jsem dýku ven a chtěla utéct.
" Ty…" zavrčel a rozmáchnul se směrem ke mně. Sklonila jsem se a rukou a uskočila o kus dál. Rozhlédla jsem se okolo sebe a sledovala svou skupinu. Nevěděli, co mají dělat, a tak tam někteří stály a jiní se rozběhli směrem ke mně, aby mi pomohly.
" Nech ji!" zařval něčí hlas. Upír se otočil a ušklíbl se.
" A co když ne?!" křikl a znovu se po mě ohnal. Tentokrát jsem nestihla uskočit a tak jsem schytala pořádnou ránu do obličeje. S heknutím jsem dopadla na tvrdý beton a hlavou jsem se praštila o zem. Sykla jsem bolestí a rukou si sáhla na hlavu. Ucítila jsem něco teplého a zjistila, že je to krev.
" Ty hajzle!" zařvala jsem na něj a zvedla se. Nejprve jsem málem spadla, ale poté jsem se zvedla a rozběhla se proti němu. Ještě jsem u něj nebyla ani na krok a už byl pryč. Nechápavě jsem se rozhlížela okolo sebe a nikde jej neviděla. A potom se objevil za mými zády.
" Už nikdy mi neříkej hajzle. Ty malý, ubohý človíčku." Rukou mi vrazil do zad a já se celá prohnula. Zakřičela jsem bolestí a klesla na kolena. Zrychleně jsem dýchala a z očí mi sršely blesky. Zabiju ho! Já ho zabiju! Nadávala jsem v duchu a ruce zatínala v pěst.
" Co si o sobě myslíš?!" zakřičel někdo a já sotva patrném pohybem otočila hlavou. Viděla jsem, jak se ke mně blíží ten neznámý kluk z rána. Ani jsem si nevšimla, že šel s námi. Z myšlenek mě vytrhl hnusný smích.
" Spíš co si myslíš ty. To mě jako chceš zabít? Jsem nesmrtelný!" začala se šíleně smát a mně se udělalo špatně. Před očima se mi začalo mlžit, ale nemohla jsem omdlít. Zatřepala jsem hlavou a zahnala nepříjemný pocit v žaludku. Když jsem si klekla, upír se skláněl nad neznámým klukem, který se v tu chvíli válel na zemi. Ani jsem si nevšimla, že je tak blízko. Sebrala jsem všechnu svou zbývající sílu a postavila se na třepající nohy. Měla jsem pocit, že každou chvíli spadnu na zem. V ruce jsem pevně sevřela dýku a pomalým krokem se došourala k upírovým zádům. Bolestivě jsem se nadechla a napřáhla se. Dýku jsem mu zabodla do zad a on zaúpěl bolestí.
" Nech ho na pokoji!" křikla jsem a sesunula se k zemi. Už jsem neměla sílu na to stát. Neznámý kluk se rychle zvedl a střelil upíra přímo do srdce. Věděla jsem, že ho to nezbije, ale na několik minut bude v limbu.
" Arryn jsi v pohodě?" zeptal se a podal mi ruku. Chytla jsem se ji, ale nedokázala se postavit.
" Neřekla bych, že jsem v pohodě. Asi si nestoupnu." Šeptla jsem.
" Zvednu tě. Ale musíš říct prosím." Zasmál se a já se ušklíbla.
" Neřeknu prosím. Ne člověku, od kterého ani neznám jméno." On se zasmál a vydal se ode mě pryč. Zakroutila jsem hlavou a pokusila se křiknout.
" Ty jsi idiot." Zavřela jsem oči a chvíli bylo ticho. Poté jsem nad sebou uslyšela jeho hlas.

" Vlastně jsem Christopher. Ale idiot je taky fajn." Bolestivě jsem se zasmála a potom omdlela.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama