Jediná bez přání- 9. Kapitola

26. března 2014 v 16:06 |  Jediná bez přání


9. Kapitola
Probudila jsem se v měkkých peřinách. V hlavě mi pulzovalo a měla jsem pocit, že mi snad vybuchne. Neochotně jsem otevřela oči, ale proud světla mi je zase rychle zavřel.
" Arryn? Jsi vzhůru?" promluvil na mě něčí hlas. Zakývala jsem hlavou, ale oči jsem nechala zavřené.
" Nemůžeš zatáhnout závěsy nebo něco?" řekla jsem rozmrzele a onen hlas se zasmál.
" No tak to nemůžu. Žádné tady nejsou." Naštvaně jsem zavrčela a odlepila od sebe víčka. Chvíli jsem mžourala proti proudu světla, ale potom jsem si na to zvykla.
" Kde to jsem?" zeptala jsem se a pohlédla na postavu, sedící na mé posteli. Chvíli jsem nemohla zaostřit, ale poté se mi to povedlo. Byl to Reit. On? Proč je tady zrovna on?! Nadávala jsem v hlavě.
" Jsme v táboře. Abych byl přesný, tak v hlavním domě." Přikývla jsem a pokusila se posadit. Při tom nepatrném pohybu mi tělem projela ohromná bolest, tak že jsem musela zatnout zuby, abych nevykřikla. Se zkřiveným obličejem jsem si Reita prohlédla a zjistila, že nemá jediný škrábanec. Vzdychla jsem a řekla.
" Takže jste mě odnesli?" mlčky přikývl a já se ušklíbla.
" Co je?" zeptal se a já se smíchem odpověděla.
" Mohl bys mi vysvětlit, co se to tam ksakru stalo? Všichni jste tam stály jako sochy a nic neudělali! Nebýt Christophera, tak bych tady už nebyla! Co jste si do háje mysleli? Že nás ten upír nechá jen tak jít? To jste se scvokli?!" Byla jsem opravdu naštvaná a křičela jsem.
" Prosím, nech mě to vysvětlit." Pokrčila jsem rameny a pokynula mu, aby spustil.
" Arryn, mě to strašně mrzí. Já…" na chvíli se odmlčel a poté pokračoval. " nevěděl jsem, co mám dělat. Prostě jsem… ztuhl." Vyhrkl na jednou a já chvíli jen omámeně seděla. A potom jsem se začal smát.
" Ztuhl? Ty jsi ztuhl? Děláš si srandu? Jdeš na výpravu, ve které je téměř stoprocentní šance na někoho narazit a ty ztuhneš?" pořád jsem se smála a viděla, jak se Reitovi mění obličej. Byl naštvaný. A hodně.
" Asi nemá cenu vysvětlovat víc." Řekl naštvaně a stoupnul si z postele. Přestala jsem se smát a naštvaně křikla.
" Tak promiň, že jsem málem umřela!" vytočeně se na mě otočil a s hlasitým vzdychnutím řekl.
" Neměla jsi na něj mluvit. Můžeš si za to sama." Po téhle větě se vydal směrem ke dveřím. Ale já ho nehodlala nechat odejít. Ne po tom, co teď řekl.
" Aha. Takže za všechno můžu já. Proč ne. Jsem nová a nikdo mi nevěří. Tak za to automaticky můžu já. Ani nevíš, proč jsem to udělala." Poslední větu jsem spíše zašeptala, ale zastavilo ho to v jeho odchodu.
"Tak proč jsi na něj mluvila?" zeptal se a už zase stál u mé postele. Protočila jsem oči a řekla.
" Protože jsem vám chtěla získat čas. Abyste mohli odnést zásoby. Což se vám, jak doufám povedlo nebo ne?" přikývl.
" Uznávám, že to bylo chytré. Ale pustit se s ním do boje bylo naopak dost hloupé." Pronesl a já svůj pohled zabořila do červenomodrých peřin.
" Já vím. Ale… Když jsem přežívala sama, musela jsem se prát pořád. Bojovat o svůj život." Zvedla jsem svůj pohled a zkoumala Reitovu tvář. Jeho rysy trochu změkly a on se smutně usmál.
" Chápu tě. Muselo to být těžké." Přikývla jsem a potom vyhrkla.
" Ale stejně to nevysvětluje, proč jste všichni zůstaly stát. To vám ani nefungoval put sebezachování nebo co?" viděla jsem, jak se narovnal.
" Budu ti to muset vysvětlit úplně celé. Víš, ono je to tady tak. Každá skupina má svého vedoucího a ten se musí za každou cenu poslouchat. A já vedu skupinu Lovců a někdy i Hlídky. Ale to je jedno. Hlavní je, že když jsem ztuhl já, ztuhli i ostatní. Až po nějaké chvíli jsem si uvědomil, co se děje a poslal jsem ostatní, aby utekli se zásobami. Měl jsem ti pomoct. Vím to. Ale kdybys cítila, to co já… " zakroutil hlavou a já měla pocit, že se mu oči zaleskly slzami. Když se na mě zadíval, už tam nebyli.
" A co jsi cítil?" zeptala jsem se a jeho pohled se naprosto změnil. Už nebyl smutný, hodný a důvěřivý. Teď byl tvrdý a nelítostný.
" To ti říct nemůžu. Nikdo to neví. A stejně bys mi nevěřila." Otočil se ke mně zády a vydal se ke dveřím.
" Jak víš, že bych ti nevěřila?" zeptala jsem se, ale on už byl pryč.
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat ven. Ale jakmile jsem pohnula byť jen o centimetr svým tělem, myslela jsem, že snad zemřu. Do všech koutů mi vystřelovala bolest a já měla co dělat, aby mi nezačaly téct slzy. Pevně jsem zatnula zuby a stoupnula si. Naproti mně bylo pověšené zrcadlo a tak jsem se k němu dobelhala. Podívala jsem se na sebe a málem vykřikla zděšením. Vlasy jsem měla slepené krví, na boku obličeje jsem měla rudou jizvu. Zřejmě od toho, jak jsem dopadla na kámen. A když jsem si odhrnula tričko, viděla jsem obří modřiny, které mi ze zad dělali jednu velkou modrou skvrnu.
"Bezvadný." Šeptla jsem si sama pro sebe a za svými zády uslyšela smích. Otočila jsem se a uviděla Christophera.
" Ahoj." Pozdravil a já se usmála.
" Ahoj." Odpověděla jsem a vydala se směrem k němu. Nějakou tu chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem tam došla.
" Proč si nelehneš?" zeptal se a já povytáhla jedno obočí.
" Nemíním ležet celý den v posteli, kdy můžu chodit." Pohlédla jsem otevřenými dveřmi ven a rozhodla se, že se projdu. Vyšla jsem ze dveří a opravdu pomalým krokem se rozešla k budově se sprchou.
" A tomhle ty říkáš chůze?"ušklíbl se. Bouchla jsem ho do ramene a řekla.
" Nech toho! Já za to nemůžu." Zasmála jsem se, ale jenom chvíli, protože bolest mi v tom bránila.
" On tě asi pořádně zřídil co?" podívala jsem se na něj a chvíli si ho prohlížela. Měl nádherně zelené oči a tmavé blond vlasy. Ale když jsem se na něj dívala, připomínali spíše hnědou barvu. Byl poměrně vysoký. Sahal jsem mu jenom po bradu a to nejsem žádný prcek. Usmála jsem se a řekla.
" Nebýt tebe, dopadla bych mnohem hůř. Díky." Poslední slovo jsem řekla potichu, ale on jej stejně slyšel.
" Počkat, počkat. Co že jsi to řekla? Díky?" mírně jsem se začervenala a neodpověděla.
" Takže prosím neřekneš, ale díky jo?" zasmál se a já pokrčila rameny.
" Ty jsi divná. Samozřejmě v dobrém." Podívala jsem se na něj a zasmála se.
" To jde?" nechápavě se zamračil a já pokračovala. " Myslet slovo divná v dobrém." Zasmála jsem se a zakroutil hlavou. Usmál se a já si v té chvíli pomyslela, že je opravdu krásný. Ne. Řekla si, žádní kluci! Sakra! Vzpamatuj se! Okřikla jsem sama sebe. Aniž jsem si to uvědomila, byli jsme u sprch.
" Já se jdu umýt. Takže…" on přikývl a podstoupil ode dveří. Potom se otočil zády. Ušklíbla jsem se a vstoupila do budovy. Nikdo tu nebyl. Nechtěla jsem se jít osprchovat celá, protože jsem tak nějak věděla, že by to hodně bolelo. A tak jsem jen přistoupila k umyvadlu a opláchla si obličej. Když se studená voda dotkla poraněné kůže, pořádně to zaštípalo. Zatnula jsem zuby a opláchla si obličej ještě jednou. Poté jsem se namočila vlasy a pokusila se z nich vymýt zaschlou krev. Jakž takž se mi to podařilo a tak jsem se trochu usmála. Poodstoupila jsem od umyvadla a otočila se k protější stěně. Vyselo na ni zrcadlo, kterého jsem si před tím nevšimla. Bylo docela špinavé a prasklé, ale svému účelu pořád sloužilo. Přistoupila jsem k němu a prohlédla se. Zaschlou krev jsem smyla, ale šrám tam stále byl. Potichu jsem vzdychla a pomalým krokem se vydala pryč z budovy. Už jsem necítila takovou bolest, jako když jsem se probrala, ale ráj to taky nebyl.

Když jsem vyšla ven, někdo tam na mě čekal. A radost sem z toho rozhodně neměla.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama