Jediná bez přání- Zpět do minulosti 1/3

26. března 2014 v 16:09 |  Jediná bez přání


Jediná bez přání- Zpět do minulosti
1. Část
Probudila jsem se na tvrdé zemi. Pod rukama jsem ucítila plachtu stanu. Usmála jsem se a otočila na bok. Vedle mě tiše oddechoval Darien. Jeho černé vlasy byly roztřapené a modré oči se schovávaly pod zavřenými víčka. Nějakou chvíli jsem jen seděla a prohlížela si ho. Byl opravdu nádherný. A milí. Laskavý. A byl můj. Zasněně jsem se usmála a uslyšela hlasité zívnutí. Očima jsem sklouzla zpět na jeho obličej. Probudil se. Jeho překrásné modré oči jako by hltaly každý kousek mého těla. Zazubila jsem se na něj a vtiskla mu polibek.
" Dobré ráno." Řekla jsem a on se usmál
" Dobré. Jak ses vyspala?" pokrčila jsem rameny.
" Když jsem spala s tebou v jednom stanu? Výborně!" zasmál se a já společně s ním.
" Asi bychom měli jít na snídani." Pokývnul směrem ke skupině lidí, sedící u ohně. Zamračeně jsem povzdychla.
" Ale mně se nechce." Plácla jsem sebou zpátky na zem. Darien mě chytil za ruky a silou zvedl.
" Jdeme!" vytáhl mě ven ze stanu a přehodil přes rameno. Začala jsem pištět a plácat jej do zad.
" Dej mě na zem!" křikla jsem na něj se smíchem. Místo aby mě pustil, donesl mě až k ohni a ostatním členům skupiny.
" Ahoj Dariene. Arryn." Pokývnul na pozdrav Josh. Měl kaštanové vlasy, které mu padali do černých očí. Nebyl nijak vysoký, ale svaly, které se mu rýsovali po celém těle byli největší z celé skupiny. Ani nevím, kolik přesně mu je. Odhadovala bych tak 30? Víc ne.
" Ahoj všichni." Ozval se dívčí hlas. Otočila jsem se a za svými zády spatřila Miu. Velmi milá dívka. Je jí 16, takže pouze o rok starší než já. Vlastně je jediná mého věku. Usmála jsem se na ni.
" Nazdar Mio!" vstala jsem a objala ji. Opětovala mi to a společně jsme se začali smát. Její dlouhé, černé vlasy se pohupovaly ve větru. Čokoládově hnědé oči se usmívali stejně jako ona.
" Co se děje? Všichni mlčíte, jako byste byli mrtví." Rády jsme si dělali srandu na úkor smrti. Vím, že to nebylo moc dobré, ale v téhle době, kdy je svět totálně v háji, je fajn udržet nějaký ten humor. A když si ze svého největšího strachu uděláte zábavu, potom už to není tak děsivé.
" Brius zmizel. Včera šel do lesa ulovit nějaké zvíře. Ještě se nevrátil." Pronesl Jimi. Byl to nejstarší muž naší skupiny. Táhlo mu už na 80.
" Třeba se ještě vrátí." Šeptla jsem a všechny oči se upřely na mě.
" Třeba. A třeba už taky leží v trávě roztrhaný na kusy." Zamumlal téměř neslyšně Josh. Vytřeštila jsem na něj oči.
" Proč to říkáš? Mohl se jen někde zdržet!" křikla jsem na něj.
" Tak zdržet. Prosím tě Arryn. Přestaň si neustále dělat plané naděje. Když se do 24hodin nevrátíš, jsi mrtvej." Uvnitř mě to začalo vařit. Nesnáším takové lidi! Nenávidím!
" A to víš jak?!" zeptala jsem se nasupeně.
" Prostě to vím." Odpověděl a já si pobaveně odfrkla.
" Prostě to jenom tak víš." Řekl jsem si spíše pro sebe, ale on to stejně slyšel.
" Můžeš mi vysvětlit, proč tady vlastně jsi?! Neustále jen vytváříš nové a nové hádky tou svojí neutichající nadějí! Jsi ubohá a naivní Arryn. A ještě ke všemu malé děcko!" Tohle už na mě bylo dost.
" A co jiného mi zbývá než mít naději?! To mám raději všechny prohlásit za mrtvé? Smířit se s tím, že tenhle svět je totálně v hajzlu a chovat se jako naprostý pesimista a idiot?! To chceš?" teď už jsem řvala. Nikdo ani nehlesnul. Všichni mlčeli a hleděli na mě. Zrychleně jsem oddychovala, a když se Josh neměl ke slovu, dodala jsem.
" Mimochodem. Možná ještě nejsem dospělá. Ale to malé dítě, za které jsi mě prohlásil ti už nejméně dvakrát zachránilo život." Odvrátila jsem svůj pohled pryč od ohně a snažila se odehnat všechny slzy, tlačící se mi do očí. Na ramenou jsem ucítila něčí ruku. Byla to Mia. Vděčně jsem se na ni usmála.
" Ještě začne brečet. Bože." Utrousil si pro sebe Josh. Ale já jej slyšela. Nehodlala jsem na to nic říct. Už mi došla síla se s ním hádat. Každé ráno. Každý den, alespoň jedna hádka. A pořád s tím stejným člověkem.
" Už ji nech na pokoji, Joshi." Ozval se zvýšeným hlasem Darien. Pár rychlými kroky přešel ke mně a vytáhl mě na nohy.

" Pojď." Zašeptal a ruku v ruce jsme odešli směrem k našemu stanu.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama