Jediná bez přání- Zpět do minulosti 2/3

26. března 2014 v 16:09 |  Jediná bez přání


2. Část
Sedli jsme se na studenou trávu. Darien si mě prohlížel s úsměvem na rtech, ale mlčel.
" Můžu se na něco zeptat?" řekla jsem a on přikývl.
" Vím, že je špatné něco si přát. Je to proti přírodě a za každé přání někdo zaplatí. Dříve či později. Ale když to někomu zachrání život? Nestojí to za to?" pohlédla jsem mu do očí a viděla v nich zděšení.
" Arryn, takhle nesmíš mluvit. Kdyby tě někdo slyšel tak…" rychle jsem mu skočila do řeči.
" Ale mě je jedno, jestli mě slyší, nebo ne! Já prostě nerozumím tomu… Vlastně ničemu nerozumím." Po tvářích se mi začaly koulet horké slzy.
" Neplač. Musíš pochopit, že to, co se na světě stalo, je špatné. Není to normální a ubližuje to nám všem. Chápu, že to pokušení si něco přát je někdy více než strašné, ale musíš odolat. Stejně jako my všichni." Potichu jsem vzdychla a zašeptala.
" Ale já ten pocit neznám, Dariene. Nejsem v pokušení. Nejsem jako ostatní." Pohlédla jsem na něj a v jeho tváři se objevil vyděšený výraz. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak stupidní věc jsem udělala. Ty jsi tak blbá! To neumíš udržet jediné tajemství? To už ti totálně hráblo?! Křičel na mě můj vnitřní hlas.
" Jak to myslíš? Ty sis něco přála, že?" kroutila jsem hlavou.
" Ne. Nepřála." V jeho obličeji se střídaly všemožné pocity. Smutek, zrada, nechápavost, překvapení, šok.
" Tak co se stalo?" šeptl směrem ke mně. Zhluboka jsem se nadechla. Teď už mu to musím říct. Nic jiného mi nezbývá. Navíc mě miluje. Nikdy by mne nezradil.
" Musíš mi slíbit, že když ti to řeknu, budeš to vědět jen ty. Ale opravdu jen a jen ty. Nikomu to nesmíš říct. Jasné?" přikývl.
" Slibuji." Odpověděl s pohledem upřeným do mých očí. Na chvíli jsem je zavřela a s pomalým otevřením spustila.
" Nedokážu si nic přát. I kdybych sebevíce chtěla, nejde to. Nevím proč. Zřejmě jsem se tak už narodila. Já… Jsem vůči DRE imunní, Dariene." Nevěřícně kroutil hlavou.
" A to my říkáš až teď? Po tom, co jsme spolu prožili? Po roce stráveným společně? Jak jsi mohla celou tu dobu něco takového tajit? Slíbili jsme si, že si nikdy nebudeme lhát! Nikdy!"
" Já to chtěla říct. Ale bylo to hrozně těžké. Měla jsem strach, že když to řeknu, tak tě ztratím. Že mi to nebudeš věřit a začneš mě podezírat z toho, že jsem si něco přála." Vyhrkla jsem rychle. Jen se ušklíbl.
" Tak to máš pravdu. Neexistuje člověk, který by byl vůči DRE imunní. Nevím, proč jsi mi to vůbec řekla. Co si myslíš, že udělám? Zalezu s tebou do stanu a budeme dělat jako že nic?"
" Jen to prosím nikomu neříkej." V očích mě štípaly slzy a na jazyku jsem cítila slanou chuť. Moc dobře jsem věděla, že tohle je konec. Viděla jsem mu to na očích. Už semnou nechtěl být o nic déle. A já mu to nezazlívala. Kdybych byla na jeho místě, taky bych sama sobě nevěřila.
" Neboj se. Když dám slib JÁ, tak jej taky dodržím." Pronesl a s naštváním odešel. Začala jsem ještě více brečet. Už jsem se ani nesnažila utišit vzlykání. Jen tak jsem seděla, a brečela, dokud měla co.
Po několika minutách mi došly slzy. Kolébala jsem se dopředu a do zadu dokud se za mnou neozvaly tiché kroky. Prudce jsem se otočila a spatřila Miu.
" Ahoj." Zašeptala a sedla si vedle mě.
" Ahoj." Chvíli si mě prohlížela a poté řekla.
" Co se stalo? Sedíš tady jako hromádka neštěstí." Objala mě kolem ramen.
" Darien se semnou rozešel." Odpověděla jsem ji. Šokovaně se nadechla.
" Proč?" zeptala se nechápavě. Jen jsem zakroutila hlavou.
" To je jedno."
" Ne. To teda není jedno! Jestli se s tebou ten pitomce rozešel po roce chození, pak musel mít pořádný důvod!" v jejím hlase byla neskrývaná zloba. Mia se vlastně nikdy netajila tím, že Deriena nemá v lásce. Vždycky tvrdila, že je to prolhaný hajzl. A tohle její tvrzení jenom potvrdilo.
" Mio, opravdu to nechci řešit. Promiň." Smutně jsem se na ni usmála.
" To je v pořádku. Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Ale jedno si pamatuj. Není to tvoje chyba! Za to může ten idiot, který se s tebou rozešel jasné?" zasmála jsem se a přikývla.
" Řekni si tu větu." Mia se hlasitě rozesmála a řekla.
" Já ti říkala, že je to prolhaný hajzl! Měla jsem pravdu!" vyskočila na nohy a začala se smát. Stoupla jsem si a otřela vlhké tváře.

" Jo. Měla jsi pravdu." Šeptla jsem, ale v hlavě mi kolovaly úplně jiné myšlenky. Je to jenom moje vina. Jsem divná. Nemám přání. Já taková ale nechci být! To kvůli mně se semnou rozešel. A teď… Co když to někomu řekne? Skončím mrtvá.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama