Jediná bez přání- Zpět do minulosti 3/3

26. března 2014 v 16:10 |  Jediná bez přání


3. Část
Převalila jsem se a narazila do něčeho tvrdého. Se zahučením jsem otevřela oči a zamžourala na cestovní tašku napichovanou věcmi. Vytřeštila jsem oči a vyskočila. Ani jsem neměla čas přemýšlet, jak to že jsem usnula.
" Co to…" otočila jsem se směrem k ohni, u kterého seděli lidé. O něčem debatovali. I když jsem si to nechtěla připustit, tušila jsem o čem. O mně. Pomyslela jsem si. Aniž bych si to nějak promyslela, vydala jsem se rychlím krokem k nim.
" Arryn…" vydechl mé jméno Terenc. Další člen naší velké skupiny.
" Terenci. O čem to tady mluvíte?" zeptala jsem se a všichni umlkli. Takže mám pravdu. Mluví o mně.
" O ničem zajímavém." Odpověděl mi a já pozvedla jedno obočí.
" Vážně? Z dálky to vypadalo, jako e je tahle debato dost důležitá." Prolétla jsem pohledem všechny tváře a zastavila se na Joshovi. Kroutil hlavou a na jeho obličeji se usadil úšklebek.
" Proč ji prostě neřeknete pravdu? Beztak už ji to došlo!" Vykřikl z ničeho nic. Povytáhla jsem i druhé obočí.
" Co mi došlo?" zeptala jsem se. On se jen krutě zasmála a zhnuseným pohledem se na mě zadíval.
" Nedělej ze sebe ještě větší husu, než jaká jsi. Moc dobře víš, o čem byla řeč. Mluvili jsme o tobě. A o tom tvém podělaném přání." Poslední větu mi téměř plivnul do obličeje. Stál jen několik centimetrů od mé tváře. Cítila jsem jeho horký dech. Srdce se mi divoce rozbušilo. Ten hajzl! Ten prolhanej hajzl! Až se mi Darien dostane pod ruky, zabiju ho! Zabiju! Křičela jsem v mysli.
" Jaké přání?" šeptla jsem. Josh se ode mě odtáhnul a s nechápavostí na mě zíral.
" Ty jsi tak strašně moc tupá. Copak nechápeš, že všichni už to ví? Nikdo tě tady nechce. Přestaň se přetvařovat a alespoň řekni pravdu, Arryn!" zakřičel na mě a já leknutím nadskočila.
" Ale já si nic nepřála!" v očích jsem ucítila slzy. Teď nesmím brečet! Teď ne. Zatlačila jsem je zpátky a podívala se každému člověku ohně zpříma do očí. Ani v jenom obličeji jsem však nenašla záchranu, kterou bych čekala. Byla jsem v koncích.
" Aha. Tak ty sis nic nepřála. Proč pořád jen lžeš?"
" Ale já nelžu!" Pomalu mi docházela naděje. Já, která jsem vždycky měla jako jediná naději. Já, která jsem vždycky držela ostatní při tom, že ještě není vše ztraceno. Já jsem teď ztratila víru v úplně vše.
" Lžeš! Nikdo není vůči DRE imunní, pokud si to nepřál. A co z toho vyplívá? Že sis něco přála. Musím uznat, že i přes to, jak strašně moc tě nenávidím a jak strašně moc bych tě chtěl vidět mrtvou, i přes to všechno musím říct, že jsi opravdu vychytralá. Přát si imunitu abys nemusela odolávat pokušení si něco přát. Opravdu chytré." Teď už jsem slzy zastavit nedokázala. Nepřesvědčím je. Neuvěří mi, ani kdybych se snažila sebevíce. Teď už jsem nemohla nic udělat.
" Co se mnou hodláte udělat?" zeptala jsem se na otázku, která mi celou tu dobu ležela v mysli.
" Kdyby bylo po mém.."
" Ale není." Skočila jsem mu do řeči. Nemusela jsem poslouchat, jak by mě rád viděl mrtvou.
" Musíš odsud odejít. A to hned teď. U stanu máš sbalené věci. Můžeš si je vzít a vypadnout." Ukázal směrem k cestovní tašce válející se u stanu. S hořkým smíchem jsem zakroutila hlavou a vydala se k tašce. Rozepnula jsem zip a vytáhla malý batoh. Do něj jsem nacpala nějaké oblečení, flašku s vodou a jídlo, které mi do cestovky přibalili. Batoh jsem si přehodila přes rameno a vydala se směrem k lesu. Nehodlala jsem jim nic říct. A tak jsem prostě a jednoduše jenom šla hlouběji a hlouběji do lesa.
Po několika minutách cesty jsem uslyšela křupnutí větviček. Někdo mě sledoval. Ostražitě jsem se začala rozhlížet po lese. A poté jsem ji spatřila.
" Mio!" vykřikla jsem radostí a vrhla se ji okolo krku.
" Ahoj." Pozdravila a na tváři se ji leskly slzy.
" Co tady děláš?" zeptala jsem se. Ona si pro něco sáhla do tašky. Když jsem se pořádně zadívala, zjistila jsem, že je to pistole, nůž a zásobníky.
" Na. Vezmi si to." Podala mi zbraně a já si je všechny kromě nože strčila do batohu. Nůž jsem si schovala za opasek.
" Děkuji. Mio já… nechci tě opustit. Jsi moje jediná kamarádka." Řekla jsem a ona mě objala.
" Ty moje taky. Arryn… Musíš to zvládnout. Musíš přežít a já ti slibuji, že se spolu zase někdy uvidíme. Nedopustím, abys mi zmizela na vždy. S těma starcema tam to nepřežiju dle jak týden. Polovina z nich ani netuší, co je to iPod." Tohle byla Mia, kterou jsem znala. Ta nejlepší kamarádka na světě. A vždycky s humorem. Začala jsem se smát a ona taky.
" Už budu muset jít. Budou se po mě shánět. Přeju ti hodně štěstí. A pamatuj… Nenech se zabít. Já si tě najdu. Jo a… Toho idiota Dariena si podám. Rozbiju mu držku." Teď jsem se začala smát ještě více. Přikývla jsem a zamávala ji.

" Sbohem." Šeptla jsem, když Mia zmizela za jedním z velkých stromů. Se slzami na tváři jsem vykročila vstříc svému novému osudu. I když jsem byla skleslá a v možnost přežití jsem ani nedoufala, přeci jenom jsem cítila nějakou jiskřičku. Byla to naděje, že se s mou nejlepší kamarádkou znovu shledám. A že Dariena uvidím pěkně zmláceného.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama