Moonlight- 1. Kapitola

25. března 2014 v 20:18 |  Moonlight
Ahojky. Tohle je moje úplně první povídka. Ten začátek je napsán strašně.. Psala jsem ho, když mi bylo tak 12 možná 11, takže se nedivte. :D Ale pozdější kapitoly jsou už v pohodě. Ty jsou novější takže stačí, když překoušete ten začátek. :D
Více v celém článku.



Úvod
Před dávnými časy, ještě dávno předtím než lidstvo zničilo tento svět, vznikl nový druh bytostí. Nebyl stejný jako lidé, byl rychlejší, hbitější, krásnější a chytřejší. Tento druh se před lidmi skrýval ve svém vlastním světě. Tento svět nelze vidět. Mohou ho spatřit pouze ti, kdo vněm žijí. Nazývá se Moonlight. Kde se Moonlight nachází, to nikdo neví. Možná je pod zemí nebo ve vzduchu nebo je přímo mezi námi a my o něm nemáme ani ponětí. A kdo že to žije v Moonlightu? Jsou to měsíční vlci. Měsíční vlci patří k té dobré, k té světlé straně. Patří k dobru.
Na druhé straně lidského světa byl i jiný, temný svět. Svět, který nepatřil na dobrou stranu. Patřil k té zlé k té temné. Nazýval se Darknight. Žily zde bytosti, které se chovali tak povýšeně, že potřebovali nějaké sluhy. A tak měli své pomocníky. Tyto bytosti se nazývali Upíři. A jejich pomocníci byli Magijci. Tito upíři se bavili tím, že rozpoutávali války. Většinou to bylo mezi hloupějšími nelidskými bytostmi jako např. zombie. Ale jednou rozpoutali válku mezi měsíčními vlky a tahle válka se táhne až dodnes. Nikdo nevyhrává, nikdo neprohrává…Ale to se má hodně brzo změnit. Proč? Protože v polovině 18. Století, vznikl další druh bytostí. Padlí andělé. Nikdo neví, na jakou stranu se přidají. Ale ať už to bude jakkoliv doufejme, že se přidají na tu správnou. Nebo se snad přidají na tu špatnou?
A tímto začíná náš příběh…
1. KAPITOLA
"Mami proč, musím na normální školu?"
"Ale Susan už jsme o tom mluvili. Na našich školách už není bezpečno."
"Já vím, ale nikdy jsi mi neřekla, proč už tam není bezpečno."
"Susan když matka řekla, že tady není bezpečno a že musíš na jinou školu tak prostě půjdeš jasné?"
"Ano tati ale."
"Susan! Něco jsem řekl. Běž si dobalit své věci a vyjedeme."
"Ano."To není normální, mně se nikam nechce. Zanadávala jsem.
"A Susan, nech si své myšlenky laskavě pro sebe, já je nepotřebuji slyšet." Řekla matka. Á já zapomněla, že když jsou si měsíční vlci blízcí, dokáží číst myšlenky tomu druhému. To je nevýhoda. Když jsem si konečně dobalila své věci, vyjeli jsme. Jeli jsme přes 3 hodiny, až jsme konečně dojeli do malého města jménem Airtown. Divný název. Kdo by takhle chtěl pojmenovat město? Nechápu.
"Tak a jsme tady."Řekl můj otec.
"Hmm… je to tu celkem dobrý."
"To si myslím Susan." Pověděla matka a výhružně se na mě podívala. Tím pohledem mi dala jasně najevo, že se nemám ani pokoušet tohle město a školu nějak urážet.
Vydali jsme se směrem ke škole a ještě než jsme zaklepali na obrovské dubové dveře, otevřela nám krásná, vysoká, černovláska v kárované sukni s bílou košilí.
"Dobrý den vy musíte být Woldenfovi."
"Ano dobrý den. Moc nás těší. Vy jste…" pozdravila a zeptala se matka.
"A promiňte, já jsem Amanda. Ředitelka této školy. Moc mě těší."
"Nápodobně."
"Tak Susan napiš nám, až budeš mít čas a na svátky určitě přijeď. My už budeme muset jet, tak zatím ahoj zlatíčko." Řekl otec a šel do auta.
"Ahoj tati a mami budete mi oba dva chybět."
"Ty nám taky zlatíčko. A nezapomeň psát co nejvíc ať víme, co se děje a jak se máš."
"Neboj se mami."
"Tak jo já už budu muset jít za tatínkem, dneska strašně spěcháme. Tak ahoj." Políbila mě na čelo a zmizela za otcem do auta. Pak naposledy zatroubily a byli pryč.
"Tak jo. Pojď, zamnou Susan."
"Dobře."
"Takže Susan ještě než začnu všechno vysvětlovat, máš nějaké otázky?"
"Jo to teda mám. První je jak to že jste padlí anděl? Pokud vím, tohle má být lidská škola, ne nějaká andělská nebo tak nějak."
"Ano Susan máš naprostou pravdu. Tohle je lidská škola."
"Aha, takže podle vás je normální, že magické bytosti jsou v lidském světě a ještě k tomu na jejich školách?"
"Susan, mohla bych teď chvíli mluvit já, třeba to pochopíš."
"No o tom pochybuji, ale zkuste to."
"Takže Susan. Určitě víš, že v magickém světě jak už v Moonlightu nebo v Darknightu nebo v našem Lightu není bezpečno. A proto se všechny školy pro bezpečnost zavřeli a všechny děti se musely přesunout jinam. Ale bohužel nikde v magickém světě není bezpečno, takže zbývá jediné místo. Lidský svět. A tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat s výukou zde."
"Aha. Takže to znamená, že tady nejsou děti jen padlých andělů, ale také měsíčních vlků a upírů?"
"To ne. Upíři ani magijci zde nejsou. To bychom nikdy nedovolily, ale měsíční vlci a padlí andělé zde jsou."
"A jsou zde i lidé?" Musela jsem se zeptat, protože aby někdo tohle dovolil, musel by být opravdu blázen.
"Ano."
"CO??? To myslíte vážně. Vy jste se úplně zbláznily. Nemůžete přece dovolit, aby zde s námi byli i lidé. Co když jim někdo poví, co jsme zač? Co pak? Já tomu prostě nevěřím."
"Susan, vím, že je to dost znepokojivé, ale nedalo se nic dělat. Kdyby všichni lidští studenti museli odejít, upoutalo by to pozornost a to nechceme. Navíc svým studentům plně důvěřuji a nemyslím si, že by někdo vyzradil naše tajemství. A teď Susan. Myslím, že víš vše co je potřebné. Takže Susan Woldenfová vítej na Maginské Střední škole."Když tohle Amanda dořekla, otevřela obří skleněné dveře, které vedli přímo do obří chodby plné studentů skříněk oken a všeho co bývá na normální lidské škole až na to že tohle tak normální škola zase nebyla.
"No páni."řekla jsem a koukala jsem se okolo.
"Doufám, že se ti tady bude líbit Susan a já už budu muset jít. Takže hodně štěstí při tvé první hodině."
"Děkuji, Amando."
"Není za co."
Když jsem kráčela chodbou, všichni si mě prohlíželi jako nějaký exponát v muzeu. Ale něco mi tady připadalo divné. Něco tady nesedělo. No jistě. Žádní lidé. Měli tady být lidé, ale žádní tady nejsou. Padlí andělé, kteří na mě koukají jako bych spadla z višně (divné přirovnání já vím) měsíční vlci kteří se mi téměř klaněli a kteří mi rozestupovali uličku, abych mohla projít, ale žádní lidé. Prostě ani jeden člověk.
Šla jsem dál až ke své skříňce. Zadala jsem kód a skříňka se otevřela. Dala jsem si do ní věci a učebnice a šla jsem na svou první hodinu, kterou byla matematika. Zrovna předmět, který jsem nenáviděla. Když jsem vešla do třídy, celkem mě udivilo, že tady byla půlka třídy magické bytosti s převahou padlých andělů a půlka třídy byli lidé. Udivilo mě to, protože o přestávce jsem žádného z lidí neviděla.
"A slečna Woldenfová."
"Ano. Susan Woldenfová."
"Susan můžeš se posadit třeba vedle Amy." Pokynul mi učitel.
"Ano děkuji." No aspoň že je to měsíční vlk. Sedla jsem si do nové lavice a moje nová spolužačka hned spustila
"Ahoj. Já jsem Amy Hodsonová."
"Ahoj. Já jsem…"
"Já vím. Ty jsi Susan."
"Ano." Odkud sakra ví, jak se jmenuju. Nikdy jsem ji neviděla.
"Susan netvař se překvapeně, že znám tvoje jméno. Vždyť tvoje jméno tady na škole zná každý."
"Jo a to jako proč?"
"Protože pokud jsi vážně Susan Woldenfová tak jsi dcera Petera a Cortney Woldenfovích a tím pádem jsi dcera vůdců Měsíčních vlků. A tím pádem jsi jakoby princezna. A to znamená…"
"Dobře, dobře, dobře. Já to chápu Amy. Prostě jsem "princezna" a tak mě znáte."
"Přesně tak."
"Slečny nerad vás ruším při vaší konverzaci, ale jste pořád ještě v hodině matematiky, takže kdybyste byli tak hodné a zmlkli, velmi by to pomohlo."
"Ano omlouvám se."Vyhrkla jsem ze sebe. Když konečně ta nudná hodina matematiky skončila, šly jsme s Amy na chodbu. Pak byli další hodiny, kde už nebylo tolik lidí, ale zase tam bylo strašně hodně padlých andělů. Konečně skončilo vyučování a my se šly s Amy podívat na můj nový pokoj na koleji.
"Tak v jakém pokoji bydlíš?" zeptala se Amy.
"Já ve 13."
"Počkej ve 13? Ale pokoj 13 je jen ve druhém patře."
"No však jo. Budu bydlet ve 13 pokoji ve druhém patře." Řekla jsem Amy.
"No to bude asi nějaký omyl, protože v prvním a druhém patře jsou jenom kluci." Začala se chichotat Amy.
"No a. Na moji předešlé škole jsme taky byli spojení holky a kluci."řekla jsem Amy, ale ta jenom zavrtěla hlavou.
"No jo. Ale v prvním a druhém patře jsou jenom lidé. Žádné nadpřirozené bytosti. A navíc tihle lidé netuší vůbec nic o našem světě." Jakmile tohle Amy dořekla, nevěřila jsem jí. A tak jsem řekla:
"Dobře. Tak jestli je to omyl Amanda my to řekne. Půjdu se jí zeptat."
"Eh…Kdo je Amanda?"
"Amanda. Naše ředitelka."
"Ty si sní, tykáš?" zeptala se udiveně Amy.
"Jo. Ale to teďka neřeš, já se jdu teda zeptat."
"OK"odpověděla Amy a dál čekala na chodbě. Když jsem došla ke dveřím ředitelny, zaklepala jsem a zpoza dveří se ozvalo:
"Jen pojď dál Susan." Jak kruci ví, že sem tam já?? Nechápala jsem.
"Ahoj Amando. Chtěla bych se tě na něco zeptat."
"Ale jistě Susan ptej se, na co chceš."
"No víte. Jak už jsem se dozvěděla, tak v prvním a druhém patře jsou lidé. Kluci."
"Ano to máš pravdu a.."
"No a já tam mám mít pokoj. Tak se chci zeptat, jestli jste se nějak nespletla."
"Ach ano. Susan já se ti omlouvám, ale bohužel tohle je jediný volný pokoj, který na koleji máme. Všechny jiné pokoje jsou plné. Doufám, že ti to nějak moc nevadí."
"Ale ne. Vůbec ne. Jen jsem to chtěla vědět, abych náhodou nevlezla někomu do pokoje."
"Jsi milá Susan."
"Děkuju. Tak já už půjdu, Amy na mě čeká na chodbě."
"Jistě tak zatím ahoj."
"Nashledanou." No tak to je teda pěkně na nic. Doufám, že ten kluk, se kterým budu bydlet na pokoji, je nějaký normální. Když jsem došla ke svým dveřím, zaklepala jsem, ale protože se nikdo neozval, prostě jsem vešla dovnitř. Hned vedle dveří stál asi ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Měl kratší blond vlasy, modré oči a nádherný úsměv. Ještě k tomu měl vypracované svaly. Ale smrděl. Ne jako smrděl, že by se nekoupal nebo tak. Smrděl člověčinou. Žádnému měsíčnímu vlkovi člověk nevoní.
"Ahoj." Pozdravila jsem ho.
"Hmm…" Odpověděl.
"Co prosím?"Co si kruci myslí?! Aspoň slušně pozdravím.
"Co, co?"
"Co měl být to hmm…? To je jako pozdrav nebo co?" Takové lidi já nenávidím a to tu mám, s ním být na pokoji celý rok? No tak to ani náhodou.
"Jo. Máš s tím problém?"
"Ne." To je snad zlý sen. S ním bydlet prostě nebudu.
"Takže… Tady je tvoje postel a tady moje." Ukázal na levou stranu. "Tady je moje polovina místnosti a tady je tvoje. Prosím, snaž se ji nepřekračovat."
"Ok."Hrozně milý kluk. Bože já se sním scvoknu. A ani se ještě nepředstavil.
"No tak když už máme rozvrhnutý pokoj, tak se můžeme představit ne? Takže, já jsem Susan."
"Matthew" Hezké jméno. Pomyslela jsem si.
"Takže Matthew kolik ti je?"
"Proč tě to zajímá?"
"Protože si spolubydlící a ráda bych to věděla."
"17."
"Eh…?"
"Říkám, že je mi 17. A tobě je?"
"Jo promiň, mě je 16."No, já půjdu radši za Amy. Pomyslela jsem si.
"Kam zas jdeš? Teď si přišla."řekl Matthew.
"Za Amy, proč?"
"Vždyť nemáš ani vybalené věci. Nemůžeš si tady chodit, jak se ti zachce a navíc za chvilku je večerka."
"Hele a ty jsi tady jako můj nový rodič nebo co? Správně večerka je až za chvíli, takže můžu jít za Amy." Řekla jsem už vytočená tónem, se kterým semnou mluvil. Když jsem šla k Amy do pokoje, už jsem byla naštvaná. "Nejsem tady ani jeden den a už my to tu leze na mozek." Řekla jsem si pro sebe. Když jsem došla k Amyným dveřím. Zaklepala jsem a ona otevřela.
"Já se tady scvoknu!" zařvala jsem.
"Susan uklidni se."
"Uklidnit se?! Děláš si srandu?! Ten debil, se kterým mám být na pokoji, se chová jako můj rodič a ostatní děcka se mi pomalu klaní a…"
"Susan, Susan, SUSAN!!! Klid. Já vím, Matthew je takový podivín, ale jinak je v klidu a co se ostatních věcí týče, musíš se smířit s tím, že jsi princezna a naše budoucí vůdkyně. Oni se ti budou klanět."
"No jo, ale leze mi to na nervy."řekla jsem.
"S tím už nic neuděláš. Ale s Matthewem ano. Je pěkný co?"
"Jo to je."přiznala jsem a trochu jsem zčervenala.
"No tak až s ním budeš příště mluvit, zkus trochu zaflirtovat."
"Co? Tak to ani náhodou." Vykřikla jsem trochu víc, než jsem chtěla.
"Ale Susan vždyť ty si hezká, milá, chytrá a ještě k tomu vůdce. Co víc si může přát." Začala se smát Amy a sní i já.
"Díky Amy, ty my umíš prostě zvednout náladu."
"Není zač." Odpověděla Amy a už mě hnala z pokoje, abych hned první den neměla problém, že porušuju večerku. Když jsem došla k sobě do pokoje, byl tam Matthew.
"Susan…"
"Co je?" řekla jsem ještě trochu naštvaná za to, jak se ke mně choval.
"Mrzí mě to, jak jsem se choval. Vážně jsem zněl tak trochu jako rodič."
"Tak trochu? Kam jdeš Susan? Bude večerka. To je vážně jenom trochu."zasmála jsem se a Matthew se přidal.
"No tak možná trochu víc než jen trochu."řekl se smíchem v hlase. Možná nebude tak špatný, jak se zdá. Dokonce se mi i omluvil. Zbytek večera jsme s Matthewem prokecali, a když usnul, promítala jsem si v hlavě, jestli je Matthew debil a omluvil se, protože mu to někdo řekl nebo jestli není debil a myslel to vážně. Pokud ano tak to může být správný kluk. Po téhle úvaze jsem usnula i já a probudila jsem se až ráno.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 25. března 2014 v 20:20 | Reagovat

Malá poznámka - možná by nebylo špatné změnit barvu textu, aby byl text dobře čitelný...

2 Carry Carry | Web | 25. března 2014 v 20:24 | Reagovat

nádherně napsané. :)

3 promise-hope promise-hope | 26. března 2014 v 13:04 | Reagovat

[1]:  Už jsem ji z té černé změnila. :) Tenhle blog se ještě upravuje, takže.. :D

[2]:  Děkuji, ale tyhle začátky mi připadají divný :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama