Moonlight- 10. Kapitola

25. března 2014 v 20:32 |  Moonlight

10. Kapitola
"Susan?"
"Mami! Tati!" konečně se objevily ve dveřích pokoje. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k mým rodičům.
"Co jsi to tady prováděla?" usmála se na mě matka.
"Já..nic jen..to je vlastně jedno."
"Ne Susan. To není jedno. Někdo se tě pokusil zabít a to nemůžeme dopustit." Řekl hrubým hlasem můj otec. Většinou jsem měla z otce strach ale dneska…dnes mi přišlo, že se o mě jenom bojí. Sklopila jsem oči a zadívala se na své ošoupané boty.
"Susan. Podívej se na mě." Řekl můj otec. Dělala jsem, že neslyším a dál koukala do země.
"Susan! Řekl jsem, podívej se na mně!" zvýšil hlas a já se neochotně podívala do otcových očí.
"Tak a teď mi laskavě vysvětli, co se tady stalo." Začala jsem šoupat nohama a byla jsem nervózní. Vím, že je divné cítit se nervózně před vlastním otcem, ale když on je alfa. Vyzařuje z něho taková…zvláštní aura.
"To vážně nic nebylo…" uhnula jsem pohledem.
"Takže nic nebylo jo? Dobře Susan. Vidím, že jsi mě asi nepochopila." Podívala jsem se na otce a čekala, jestli mi vysvětlí, jak to myslel.
"Tak hele Susan. Já jsem tady nepřijel jako alfa ale jako tvůj otec. A jako otec, chci vědět, kdo ublížil mojí dceři. Ale pokud mi to nechceš říct, tak mi nezbývá jiná možnost než tady přijít jako alfa. A když ti řeknu, že se ti to líbit nebude, tak mluvím pravdu."
Nevěřím vlastním uším. Jistě, vím, že otec je alfa a má nějaké povinnosti ale tohle? Jen abyste si to ujasnily. Pokud by tady otec přišel, jako alfa znamenalo by to, že jsem porušila zákon. A to, že jsem odporovala a lhala a taky zapírala alfě. Pro mě by to v podstatě znamenalo buď to vyhnanství anebo něco mnohem, mnohem horšího. Musela bych podstoupit výměnu.
"To bys neudělal." Vyděšeně jsem se na otce podívala. Ten jen přimhouřil oči a řekl
"Ty nevíš, co bych udělal a co ne." Po tváři se mu mihl smutný výraz, ale, jak rychle se objevil tak stejně rychle i zmizel. Podívala jsem se na matku, ale ta se jen držela blízko otce a nevydala ani hlásku. Chvíli jsme všichni mlčely, ale pak můj otec to ticho prolomil.
"Susan, jsi teda schopná nám říct, kdo tě napadl?" zeptal se otec. Do této chvíle jsem své pocity dokonale skrývala. Celou dobu to ve mně vřelo, ale teď už jsem to vážně nevydržela.
"Říkám, že to žádný útok nebyl!" vybuchla jsem. Uslyšela jsem, jak někdo za mnou zatajil dech. Vlastně jsem pochopila, že celou tu dobu je s námi v místnosti i Ian.
"Nezvyšuj na mě hlas! Nemáš na to sebemenší právo!" zařval na mě otec. V jakékoliv jiné situaci bych se omluvila a podřízenecky se odebrala do svého pokoje. Ale dnes ne. Dnes je to jiné. Jako by uvnitř mě něco ožilo. Něco, co tam nikdy nebylo. A vlastně…vlastně se mi to líbí. Teď se cítím taková…odvážná.
"Já bych na tebe nezvyšovala hlas, kdybys mě alespoň jednou poslouchal!" řvala jsem. Možná až hystericky. Mé vlasy začaly vlát v neviditelném větru. Nevěděla jsem co se to děje.
"Susan musíš se uklidnit!" zakřičel na mě otec. Ale už nebyl naštvaný. Byl…vyděšený. Já.. Nikdy jsem takhle svého otce neviděla. V očích měl ustaraný výraz a šlo na něm vidět, že si není vůbec jistý co dělat.
"Já se mám uklidnit? To vy mi tady pořád cpete do hlavy, že to byl nějaký útok. Ani nevím, jak to teď vypadá v našem světě, protože mi to odmítá kdokoliv z vás povědět. A víte co? Mám pro vás novinu. Už vím, že to proroctví je pravda!" do očí se mi draly slzy, ale potlačila jsem je. Nemůžu se tady rozbrečet. Prostě nesmím!
"Jak ses to…" zašeptala sotva slyšitelně matka.
"Jak jsem se to dozvěděla? To jsi chtěla říct? Jednoduše. Řekli mi to." Ironicky jsem se zasmála a dál se naštvaně dívala na své rodiče.
"Kdo ti to řekl?!" zeptala se přiškrceným hlasem matka.
"CCccc….To tě zajímá že? Ale na to, abys mi to ty nebo kdokoliv jiný řekli tak na to jste se nezmohli že?" pomalu jsem přestávala být tak naštvaná. Ale stejně.. Nemám náladu na to se s nima bavit.
"Susan já…my..chtěli jsme ti to říct." Řekla matka. Podívala jsem se na ni a viděla, že má smutný výraz. Určitě ji to mrzí.
"Tak proč jste mi to neřekli? Víte, jaké to bylo dozvědět se, že náš svět možná bude zničen, pokud nenajdeme nějakou tajnou zbraň, která dokáže zničit všechny upíry a magijce. A dozvědět se to od člověka, kterého nesnáším? Víte, jaké to bylo?!" už zase jsem řvala. Ale tentokrát, aniž bych chtěla, jsem na své rodiče zavrčela. Čekala jsem, že na mě okamžitě zavrčí taky nebo začnou řvát ale oni nic. Ani můj otec se nepohl.
"Susan zeptám se ještě jednou. Kdo ti to řekl?" podívala se na mě matka a tentokrát ji v očích skákaly jiskřičky naděje, že ji možná povím, kdo to byl.
"Byl to…" nechtěla jsem to říct. Ne pro to, že bych Nicka chránila nebo tak ale prostě…Přišlo mi, jako bych zradila sama sebe. Vždycky jsem si věřila ale teď je to ještě silnější než kdy dřív. A tak jsem prostě jenom doufala, že se s Nickem vypořádám sama. Ale teď…Prostě to budu muset říct.
"Susan proč nám to nechceš říct? To ho snad kryješ nebo co?" zeptal se mě podezřívavě otec.
"Nejde o to, že bych vám to nechtěla říct. Já chci ale…Prostě jsem doufala, že to…že se s tím vypořádám sama." Matka vzdychla a otec jen řekl
"Susan. Řekni nám to. Nebo si to zjistíme sami." Podívala jsem se z otce na matku. Ta nevypadala že by s otcem souhlasila ale co jiného ji zbývalo než souhlasit. Přece jenom to byl alfa. Pořád jsem držela jazyk za zuby. Nechci jim to říct. Ne teď. Jasně. Někdy bych jim to určitě řekla ale zrovna teď… Zvedl jsem oči a koukla na otce. Vypadal naštvaně. Určitě byl naštvaný po celou tu dobu ale teď to na sobě dal poprvé znát.
"Takže řekneš to nebo ne? Už mám tady toho dost!" rozkřikl se otec a rozpřáhl ruce.
"Dobře!" zařvala jsem taky a v zrcadle které se nacházelo kousek přede mnou jsem zahlédla svůj odraz. Kruci! Moje oči změnily bravu. Už nejsou modré ale stříbrné. Ano! Když se změním ve vlka nebo když se mi změní barva očí mám je stříbrné. Jsem asi jediný měsíční vlk, který má takové oči. Ostatní mají oči zlaté nebo hnědé nebo černé. Otec se na mě netrpělivě díval a matka měla oči sklopené k zemi.
"Byl to…Nick." Vydechla jsem. Čekala jsem, že se mi možná uleví. Že nebudu muset lhát, ale bylo tomu právě naopak. Akorát se mi přitížilo.
"Nick? Jako Nick Dargnl?" vyjeveně na mě koukal otec. Mlčky jsem přikývla. Matka zadržela dech a otec zrudl v obličeji.
"Z téhle školy okamžitě odcházíš!" rozkázal otec a začal si sbírat všechny věci, které měl sebou. Zřejmě si myslí, že poběžím k sobě do pokoje a začnu balit. Tak to ne. Chtělo se mi brečet. Nemůžu tady všechny opustit. To prostě nejde.
"NE!"zařvala jsem, zrovna když otec stál před otevřenými dveřmi. Ty se zabouchly. Nechápu jak je to možné. Vždyť tady není žádný vítr.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama