Moonlight-11. Kapitola

25. března 2014 v 20:32 |  Moonlight


11. Kapitola
"Co prosím?" otočil se otec a pátravě se na mě podíval.
"Já…Nemůžu odsud odejít." Odpověděla jsem, ale tentokrát jsem pohledem neuhnula.
"Ano? A to proč? Co tě tady drží? Pokud vím, chodí zde kluk, kterého nenávidíš a já nevidím jediný důvod, proč bys tu měla zůstávat." Řekl otec. Je pravda, že tady nejsem ani týden ale i tak. Přece nemůžu opustit Amy a Kate ale hlavně…Nedokážu opustit Matthewa. Já vím, je to člověk. Vlastně bych se s ním vůbec neměla vídat ale já…já ho asi miluju. A tomu opravdu poručit nejde. Nemůžu říct "Přestaň! Nesmíš ho milovat!" To prostě není možné.
"Prostě…Už jsem si tady našla přátele. A nechci je opustit jako ty v minulé škole." Otec si povzdychl.
"Už je to tu zase. Susan, tohle už jsme probírali."
"Já to vím!" zařvala jsem. "Tohle jsme už rozebírali. Řekneš to pokaždé, když se k tomuto tématu dobereme. Ale nikdy jsi mi ještě nevysvětlil, proč jsem z té školy odešla jenom já? Jasně, kvůli mojí bezpečnosti co? A ostatní v bezpečí být nemusejí?"
"Susan to už by stačilo!" zakřičel na mě otec a já zmlkla. Tohle bylo naše nejdiskutovanější téma. A když jsem se na tuto otázku ptala téměř pořád, pokaždé jsem dostala stejnou odpověď. "Kvůli tvojí bezpečnosti." Tohle mi pokaždé odpověděli. Ach jo. Povzdychla jsem si.
"Promiň." Šeptla jsem. Otec si promnul oči a unaveně se na mě podíval. Matka pořád jen stála a naprosto nic neříkala.
"Dobře Susan. Jestli tady chceš zůstat, tak můžeš. Ale mám jednu podmínku." Tušila jsem jakou ale i tak jsem se zeptala.
"Jakou?"
" Budeš se vyhýbat Nickovi…"přikývla jsem, ale otec pokračoval. " a do zítřka si vytvoříš smečku." Už jsem chtěla přikývnout ale místo toho jsem vykulila oči.
"Cože!" zděsila jsem se.
"Susan, matka ti to snad už říkala nebo ne?" tentokrát se otec podíval na matku a ta jen přikývla na důkaz toho, že mi to už říkala.
"Ano říkala mi to ale.." vzdychla jsem. Otec se na mě chápavě podíval a dodal
"Vím, že matka řekla do pátku ale teď..Po tom útoku se to změnilo. Takže zítra ať máš smečku jinak z téhle školy odcházíš. Domluveno?"zeptal se otec jako by nic. Jako by po mě chtěl, abych si do zítřka udělala domácí úkoly. Ale…Nic jiného než přikývnout mi nezbývalo.
Po chvíli, kterou jsem strávila uvažováním nad tím, jak dokážu sehnat za jeden den smečku jsem se rozhodla, že se vrátím do svého pokoje. Rodiče už dávno odešli a nechali mě na pospas vlastním silám. Ale já si nevěřím. Nikdy jsem si nevěřila a zvlášť ne teď. Nejsem schopná sehnat takhle brzo smečku.
"Bože! Vždyť to nedokáže nikdo!" ani jsem si neuvědomila, že jsem to zařvala nahlas. Pár lidí se na mě nechápavě podívalo a já přidala do kroku. Jakmile jsem se dostala z té proklatě dlouhé chodby, vrazila jsem do dveří pokoje a rozplácla se na postel.
"Susan!" vykřikl radostí Matthew a vlepil mi pusu.
"Co blázníš?" zasmála jsem se. Matthew se usmál a spustil.
"Panebože. Já jsem tak rád, že jsi zpátky. Co se ti stalo? Jak to, že tě pustily tak brzo?.." mluvil tak rychle, že jsem mu skoro nic nerozuměla.
"Matthew zpomal." Ale on pořád mluvil. "Matthew…" Nic. Mluvil pořád dál. "Matthew!" zvýšila jsem hlas a téměř zařvala. Konečně zmlkl.
"Promiň. Já jen…Jsem strašně rád." Usmála jsem se.
"Vždyť já taky." Pohladila jsem ho po vlasech a políbila jsem ho. Po chvíli se odtáhl a začal si mě prohlížet.
"Co je?" povytáhla jsem jedno obočí a zkoumavě se na něj podívala.
"Nic jenom…To je jedno." Kousek jsem se odsunula a podívala se na něj.
"Ne to není jedno. Matthew co se děje?" zeptala jsem se a Matthew si povzdychl.
"Já jenom nechápu, co se ti stalo. Bylo tam tolik krve. Navíc, ta zeď byla, jakoby do ní narazil vlak nebo…já prostě nevím. Nerozumím tomu." Sklopil zrak a mě se v hlavě začali množit všemožné myšlenky. Já..Nemůžu mu podat žádné vysvětlení. Nic. Musím ho nechat se trápit. Ale já nechci! Už mě nebaví to všechno skrývat. Nevím, co mám dělat. Vážně nevím! V hlavě mi řvaly všemožné hlasy a já je nemohla umlčet. Po tváři mi začali stékat slzy, až jsem propukla naplno v pláč. Matthew se na mě soucitně podíval a přitiskl si mě k sobě.
"Já.. Matthew já…Promiň.." fňukala jsem jako malé dítě. Matthew mi přitiskl prst na rty a začal šeptat.
"Všechno bude v pořádku. Neboj se." Vlastně ani moc nechápu, proč to vůbec říkal. Vždyť ani neví, proč brečím. Asi si myslí, že mě něco začalo bolet nebo vážně nevím. Když jsem se konečně uklidnila, setřela jsem si slzy hřbetem ruky a podívala se na něj.
"Matthew já..Nemůžu ti vysvětlit co se stalo." Vypravila jsem ze sebe nakonec.
"Susan to nevadí. Hlavní je, že jsi v pořádku a že jsi tady. Se mnou." Pokusila jsem se o úsměv, ale nepodařilo se mi to. Matthew mě pohladil po vlasech a opřel si moji hlavu na rameno.
Bylo ticho. Matthew někam odešel a já v pokoji zůstala, stala. Zírala jsem nahoru a vlastně nic neviděla. Oči jsem sice měla otevřené, ale můj mozek stávkoval. Odmítal jakkoliv přemýšlet. Nechtěl nic dělat. A já ho k tomu ani nenutila. Nechtěla jsem se. Proč vlastně? Na co bych vůbec myslela? Na Matthewa? Na to, jak moc mu musím lhát? Nebo na smečku. Na smečku, kterou musím získat do zítřka? Pff…Tak to asi těžko. Prostě budu jenom ležet v posteli a koukat do blba. Uslyšela jsem tiché klepání.
"Pojďte dál. Je otevřeno." Nic. Jen další zaklepání. "Je otevřeno!" zakřičela jsem hlasitěji. Zase nic. Vzdychla jsem, zvedla se z postele a vydala se otevřít dveře. Otevřela jsem dveře a za nimi stála Amy.
"Ach..Susan!" vykřikla Amy a objala mě.
"Ahoj Amy." Řekla jsem trochu sklesle, vešla do pokoje a zavřela za Amy dveře.
"Bože Susan. Já jsem tak šťastná!" Šťastná? Proč by měla být šťastná? To teda nechápu.
"Šťastná?" Podívala jsem se na Amy a ta jen zářila. Byla jako svítící žárovka.
"Ano! Kate se probrala!" Teď jsem se naplno usmála i já. Myslela jsem, ale vážně jen v tom nejhlubším koutku duše, že Kate už se neprobere. Ještě štěstí, že jsem se pletla.
"Tak to je skvělé!" zasmála jsem se a už podruhé jsme se objali.
"Musíš se jít za ní podívat." Přikázala Amy. Zasmála jsem se a přikývla. Amy už opouštěla pokoj a já za ni jenom rychle dodala
"Amy já za tebou dojdu dobře?"
"Dobře." Otočila se a zmizela za rohem v chodbě.
Sebrala jsem si pár věcí z nočního stolku, klíče a vyšla jsem z pokoje. Po návštěvě jsem si ještě chtěla někam zajít. Přece jenom, už dlouho jsem nebyla někde mezi lidmi. A myslím, že by mi to mohlo pomoct. Třeba bych se tak odreagovala. Když jsem šla chodbou (tou stejnou chodbou, kde jsem viděla Matthewa s Molly) uslyšela jsem nějaké šustění a šepot. Zastavila jsem se a poslouchala. Zase. Někdo tam určitě je. Pomalu jsem zahla do chodbičky a plížila se dál. Vím, že by se to dělat nemělo. Není to slušné, ale moje zvědavost prostě vítězí. Pohlédla jsem dál do chodby. Sice tam byla naprostá tma, ale díky mému Měsíčnímu vlkovi, který byl uvnitř mě ukrytý, jsem viděla až moc dobře. Tiše jsem vykřikla. Otočil se. Asi mě slyšel. Do očí mi vhrkli slzy. Chtěla jsem něco říct, ale z úst mi vyšel pouze vzlyk. Natáhl ke mně ruku a chtěl mě zastavit. Ale já už byla na útěku.

Zabouchla jsem za sebou dveře od školy. Od té proklaté budovy. Všichni mi lhali! Už nevím, komu můžu věřit! Nikomu! Nikomu! Byla jsem tak hloupá. Totálně pitomá. Celou cestu jsem si v hlavě nadávala, až jsem doběhla do lesa. Sedla jsem si a opřela se o strom. Z očí se mi neustále kutálely slzy a já se je už nesnažila zastavit. Vzlykala jsem, nadávala jsem, a přesto jsem se smála. Smála jsem se vlastní blbosti. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak slepá? Jak jsem nemohla poznat, že Matthew je…

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama