Moonlight- 12. Kapitola

25. března 2014 v 20:33 |  Moonlight


12. Kapitola
Byla jsem opřená o strom. Hlavou mi vířilo milion myšlenek. Netušila jsem, co mám dělat. Jen jsem brečela a zírala do tmy. Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk. Bylo to, jako praskání větviček. Někdo se blížil. Z mého hrdla se vydralo tiché zavrčení. Nejprve jsem rozeznávala jenom obrys postavy, ale potom jsem uviděla i ostatní rysy. Rychle jsem se zvedla na nohy a otřela si uslzenou tvář. Přibližoval se. Nakonec stál jenom pár metrů ode mě.
"Běž pryč!" řekla jsem tvrdým tónem. Nechtěla jsem na sobě nechat znát to, že jsem naprosto zničená. Zničená z pravdy, která mi měla být už dávno jasná.
"Susan prosím. Nech mě to vysvětlit." Mluvil prosebným tónem. Ale mé tělo na to zareagovalo naprosto jinak. Brala jsem to, nebo spíše moje tělo to bralo, jako výhružku. Jako nějakou past, která se dá čekat od Magijce. Začaly se mi zostřovat špičáky. Moje oči změnily barvu z modré na stříbrnou. A můj hlas už téměř ani nepatřil mě.
"Vysvětlit? Co bys tak vysvětloval. Říkám ti, běž pryč, než se ti něco stane!" zvýšila jsem hlas a postoupila o krok k Matthewovi. Ten o kousek poodstoupil, ale dál si držel vyrovnaný pohled. Znovu spustil.
"Já jsem ti to chtěl říct. Vlastně jsem si myslel, že jakmile vstoupíš do dveří, tak mě odhalíš. Jenže se ti to nepovedlo. Nepoznala jsi mě. Nechápu, jak je to možné. Vím, že to kouzlo funguje na ostatní ve škole, ale myslel jsem že…" tiše vzdychl. Vlastně jsem ho ani moc neposlouchala. Moje tělo se vzpíralo. Cítilo hrozbu a chtělo se proměnit. Jen silou vůle jsem byla pořád člověk.
"Mě je to jedno!" téměř jsem tu větu vyhláskovala. Na chvíli se zatvářil překvapeně, ale opravdu jen na chvíli. Potom se vzpamatoval.
"Susan prosím. Já.. Nepatřím k upírům. Vlastně jsem ani nikdy nebyl v magickém světě. Už od malička žiju tady. Nechci, aby si mě nenáviděla.." chtěl pokračovat, ale zastavil ho můj krutý smích.
"Myslíš si, že ti tvoje hloupé výmluvy nějak pomůžou? Jsi Magijec. Jsi nepřítel." Zavrčela jsem na něj a opět jsem se o pár kroků přiblížila.
"Ne. Nejsem nepřítel. Jsem na tvojí straně. Proč je tak těžké mi věřit? Myslíš si, že bych to všechno na tebe jenom hrál?" Na chvíli jsem se zarazila. I když to bylo proti všem naším pravidlům, stejně jsem s Matthewem chodila. Stejně jsem ho milovala. Ale teď? Je to ještě horší než před tím. A navíc…Moje tělo na něj reaguje jako na nepřítele.
"Matthew prosím. Nechci ti ublížit. Ale jestli okamžitě neodejdeš, nemůžu zaručit, že se ti nic nestane." Podíval se mi do očí. Povídal něco, ale já jsem ho neslyšela. V hlavě mi řval hlas. Hlas mého vlka. Chtěl se prodrat na povrch. Chtěl útočit. Chtěl zabíjet. Matthew postoupil o krok do předu. To bylo to nejhorší, co mohl udělat. Už jsem se déle nedokázala ovládat. Zavrčela jsem a najednou jsem byla blíže zemi. Místo rukou jsem měla tlapy. Byli šedé. Celé mé tělo pokrývala srst, která byla taktéž šedá.
V Magickém světě existoval pouze jeden šedý Měsíční vlk. Byla to princezna Ree. Žila nejméně před 1000 lety. Její výjimečnost spočívala v tom, že byla Měsíční vlk ale zároveň dokázala ovládat čtyři živly. Oheň, vodu, zemi a vzduch. Některé legendy tvrdí, že nezemřela. Prý ji její rodiče nechali začarovat, protože v té době, bylo spousta válek a oni věděli, že zemřou. A tak prý princezna Ree spí ve věčném spánku a jediné co ji dokáže vzbudit, je nějaká další válka.
Ani nevím, proč mi hlavou probleskl tento příběh. Ale už jsem se nacházela zpátky v realitě. Přede mnou stál překvapený Matthew. Nevěděl, co má dělat. Bohužel, moje mysl a tělo to vědělo až moc dobře. Přikrčila jsem se a chystala se na útok. Z jeho překvapeného pohledu se stal pohled, který nasvědčoval tomu, že se rozhoduje. Věděla jsem nad čím. A nemusela jsem čekat, než se rozhodne. S odhodláním jsem se vrhla vpřed. Vrčela jsem a běžela. On pořád jen stál. Ani se nepohnul. Jakmile jsem chtěla skočit narazila jsem na neviditelnou stěnu. Jasně! Odfrkla jsem si. On je Magijec. Proto se nedal na útěk. Nemusel. Ale takhle jednoduše to neskončí. Otřepala jsem se a znovu jsem se rozběhla. Opět jsem narazila na odpor. Už jsem toho měla plné zuby. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale pokaždé to skončilo stejně. Rozhodla jsem se vyrovnat skóre. Přeměnila jsem se zpátky. Byla jsem zadýchaná ale to mi nevadilo. Matthew se usmál a to mě naštvalo ještě víc. Už jsem ho nebrala jako někoho, kdo je mi hodně blízký. Teď to byl někdo, kdo mě zradil. A zradit znamená, stát se nepřítelem. Nasadila jsem úsměv a vydala se směrem k němu. Tvářil se nedůvěřivě, ale nic neudělal. A tak jsem spustila.
"Dobře Matthew. Nebudeme si tady hrát jako malé děti. Poslechnu si tvoje vysvětlení. Ale varuju tě. Jestli mi budeš lhát tak si buď jistý, že tentokrát to budu vědět. Už nejsem taková naivka, jakou jsem bývala. I když se to celé seběhlo před necelou hodinou."
Zatvářil se rozpačitě, jakoby takovouhle větu nečekal. Už jsem byla u něj. Něco říkal. Zřejmě mi to všechno vysvětloval. Mě to ale nezajímalo. Hlavní bylo, že už jsem za jeho obranou stěnou. Takže se nemá jak bránit. Cítila jsem změnu. Moje špičáky. Už zase byli zostřené. Podíval se na mě. Asi to taky vycítil. Přimhouřil oči, a když mu došlo, co chci udělat, začal ustupovat. Chytla jsem ho za ruku. Nemohl se pohnout. Ale najednou jsem na hrudi ucítila silnou bolest. Matthew mě odhodil nejméně deset metrů daleko. Dopadla jsem dost tvrdě. Cítila jsem zrychlenou regeneraci, která probíhala v mém těle. Zvedla jsem se na nohy a řekla
"Dobře. Chceš to hrát takhle? Jak myslíš." Cože? Proč jsem to řekla? Vždyť já kouzlit neumím. Nechápala jsem to. V hlavě mi vířilo tolik otázek, že jsem téměř zapomněla na okolní svět. No, Matthew mě probral. Znova jsem ležela na zemi. Podívala jsem se do jeho očí. Viděla jsem, že to dělat nechce. Ale jinou možnost neměl. Podepřela jsem se o strom a postavila se na nohy. Vrhla jsem na něj hnusný pohled. Moje ruka jakoby sama vyletěla vzhůru. Před očima se mi začala vynořovat jedna vzpomínka. Byla jsem malá. Mohlo mi být okolo 6 nebo 7 let. Byla jsem v lese. Vypadal podobně jako tenhle. A vedle mě stál nějaký muž. Bála jsem se. A tak jsem před sebe natáhla ruku a pomyslela si, že odchází pryč. A ten muž vážně odešel. No, ne přímo že by odešel po svých. Tak nějak jsem ho odhodila. Najednou ta vzpomínka zmizela. Zatřepala jsem hlavou a podívala se na místo, kde ještě před chvílí stál Matthew. Nebyl tam. První co mě napadlo, bylo, že prostě a jednoduše utekl. Pak jsem se ale podívala kousek dál. Ležel v keři. Vypadalo to, že krvácí. Snažil se postavit, ale nešlo mu to. Podíval se na mě. V očích se mu značil čirý záchvat paniky. On se mě bojí! Proč se mě bojí? Co jsem udělala? Já…Já…Nechápu to. Nerozumím tomu. Bylo mi ho trochu líto. Ale pořád to byl můj nepřítel. Otočila jsem se a začala utíkat na druhou stranu lesa.
Doběhla jsem a svezla se na zem. Téměř se začalo stávat tradicí, že jsem brečela. Tento týden už nejméně po desáté. Ani nevím, kvůli čemu jsem vlastně brečela teď. Možná kvůli Matthewovi nebo kvůli tomu, že odsud budu muset odejít. Nesplnila jsem totiž úkol, který mi dal otec. Takže můžu rovnou říct "Goodbye školo a všichni kamarádi kteří v ní jste." Už mi docházel dech. Ani slzy mi už netekli. Jen jsem zhrouceně seděla opřená o kmen stromu a zírala do tmy. Už byl večer, takže ten náš souboj musel trvat nejméně hodinu. Ani mi to tak nepřipadalo. V duchu jsem si řekla, že tohle už nemůže být horší. Jakmile jsem to dořekla, nad hlavou mi zahřmělo a spustil se obří liják.

"Skvěle! Děkuji ti přírodo, že dokážeš tak krásně podržet!" hystericky jsem řvala a seděla v dešti. Asi jsem tam byla hodně dlouho, protože mi začínala být zima. Měsíčním vlkům zima není skoro nikdy. Hřeje nás vlk. Ale tentokrát mi byla zima. Zvedla jsem se ze země, oprášila si kalhoty a vydala se směrem ke škole.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama