Moonlight- 13. Kapitola

25. března 2014 v 20:34 |  Moonlight


13. Kapitola
Došla jsem až do školy. Zůstala jsem stát za zavřenými dveřmi a nevěděla kam dál. Do pokoje, kde jsem celou tu dobu pobývala se zrádcem se mi vážně, ale vážně nechtělo. A tak jsem se nakonec otočila na druhou stranu a došla až k Amyným dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Z pokoje se ozval hlas.
" Je otevřeno…" Zakřičela Amy a já vešla dovnitř. Otočila se na mě. Usmála se a vrhla se mi kolem krku. Ale já stála jako solný sloup. Nepohnula jsem ani rukou na znamení objetí. Nic. Jen jsem tam stála a zírala. Kate už byla v pořádku. Tedy.. Vypadala tak.. Ale jak už jsem se dozvěděla.. Zdání někdy klame.. Vykročila jsem do pokoje směrem ke Kate. Usmála jsem se na ni a řekla.
" Ahoj Kate. Tak co, už je to lepší?" Pohladila jsem ji po vlasech a sedla si vedle ní na postel. Kate přikývla.
" Jo už je to lepší.. Vlastně se mi téměř všechno zahojilo.. Díky bohu že jsem vlk." Zasmála se a uvnitř mě se něco pohnulo. Něco se přestalo smát a zmlklo.. Věděla jsem, že je to kvůli Matthewovi. Jak můžu vědět, že mi obě nelžou. Že nejsou další Magijci.. Začala jsem usilovně přemýšlet.. Vlastně jsem se divila, že z mé hlavy nezačal stoupat kouř. Z úvah mě vytrhla Amy.
" Susan jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?" Zeptala se a já leknutím nadskočila. Usmála jsem se na ni a řekla.
" Ne, jsem v pořádku. Jen.. Můj otec mi dal jeden úkol. A já ho nedokážu splnit. A proto. Budu muset odejít." Řekla jsem a moje oči se zaleskly slzami. Nechtěla jsem se tady sesypat a tak, jsem to v sobě udržela a slzy zahnala. Věděla jsem, že jim nemůžu říct o Matthewovi. To nejde. Buď by to všude roznesli ale co hůř.. Nahlásily by to Radě…A ta by mu mohla udělat něco hodně hnusného.. Pokud ho přímo nezabít. A to bych. I přes všechny lži a zradu, prostě a jednoduše neunesla. Otočila jsem se na Amy a ta se na mě dívala s hrůzou ale zároveň nadějí v očích. Nadějí.. Že ten úkol je splnitelný.
"Cože? Jak.. Jak to? Jaký máš úkol?" Zeptala se a já na ni poznala, že chce pomoct. Jakkoliv. A ať ji to bude stát cokoliv, že mě nenechá odejít. Musela jsem se nad tím usmát, ale potom mě to přešlo. Můj obličej nabral opět nádech mrtvolného ticha. Moje ústa nebyla zkřivená v žádném grimasu. Jen jsem seděla a mlčela. Po pár minutách urputného a pro mě nekonečného ticha jsem promluvila.
" Já.. Musím si do zítřejšího rána najít smečku." Začala jsem se smát jako šílená a z očí se mi začaly řinout slzy. " Zítřejšího rána.. Taková blbost! Vždyť zítřejší ráno začíná za necelé 3 hodiny!" Ani jsem si neuvědomovala, že křičím. Amy i Kate si přisedli blíž a obejmu-li mě. Bylo to příjemné a já se na chvíli utišila. Ale jen na malý okamžik. Pak jsem se znovu dala do breku. Bylo mi jedno, že budu červená jako rajče. Že jsem se právě zhroutila před dvěma holkami, které znám jenom týden. A že jsem nesplnila úkol. Zrovna teď jsem potřebovala jen brečet.
" Susan.. To.. Nějak to vymyslíme. Ale už prosím tě nebreč. Nebo se rozbrečím taky."Usmála se a já si hřbetem ruky utřela slzy.
"Dobře." Přikývla jsem a zeptala se. " A co chceš vymyslet? To chceš jít za mým otcem a říct mu: Dobrý den pane Woldenfe. Prosím vás, mohla by Susan zůstat tady na škole? Tak to by asi nevyšlo." Řekla jsem s úšklebkem na tváři.
" Ne to by asi nevyšlo.." Řekla smutně Amy. Tiše vzdychla. Ale jako Měsíční vlk jsem ji slyšela. Smutně jsem se usmála a praštila sebou na postel. Hlavu si zakryla polštářem a chtěla jsem začít křičet. Jenže potom promluvila Kate.
" Já bych jeden nápad měla!" Vykřikla a začala se smát. Nechápavě jsem se na ni podívala, stejně jako Amy.
" Tak to ten nápad chci slyšet."uchechtla jsem se.
" Moc se nesměj. Až ho uslyšíš, budeš ráda, že mě máš." Sedla si na postel vedle mě. Podívala jsem se na ni a řekla.
" Ale to já už jsem." Zasmála jsem se a obě najednou praštila polštářem. Zasmáli se a Kate začala povídat.
" Tak hele.. Řeknu ten nápad, ale mám jednu podmínku." Překvapeně jsem zvedla jedno obočí a zvědavě řekla..
" Ano? A to jakou?" Kate se zasmála a přisedla si ještě blíž. Jako by se snad bála, že ji uslyší někdo jiný kromě nás.
" Tak dobře. Moje podmínka je, že se nesmíš naštvat." Ukázala na mě prstem a pokračovala. " A taky si musíte chránit pocity a myšlenky mnohem více než dřív." podívala se na nás a já jen zamrkala.
" Asi už vím, co máš v plánu."Řekla jsem potichu a vzdychla. Proč tohle? To snad není možné.. Ale musím se uklidnit.. Slíbila jsem to. A tak jsem se zhluboka nadechla a nevypustila ani hlásek.

" Tak fajn.. Můj nápad zní dvěma slovy takhle…

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama