Moonlight- 14. Kapitola

25. března 2014 v 20:35 |  Moonlight



14. Kapitola
" No to si děláš srandu? Společný útěk? Já.. Nemůžu uvěřit tomu, co jsi právě řekla. Jak si vůbec můžeš myslet, že by tohle vyšlo?" Začala jsem se procházet po pokoji a rukama si neustále dávala ofinu za ucho.
" Susan slíbila jsi, že nebudeš naštvaná! Tak si prosím sedni zpátky a uklidni se." Zdálo se mi to nebo Kate poprvé téměř zakřičela? Mírně jsem se uchechtla a obrátila svoji pozornost ke dvěma holkám sedících na posteli.
" Promiň Kate.. Já jen že.. Tohle nepůjde udělat. Můj otec si vás všimne." Naštvaně se ušklíbnu a sednu si mezi ně.
" Neboj se.. To mám už všechno naplánované. Prostě mi budete muset věřit." Podívala jsem se na Kate a viděla, že v jejích očích hoří naděje a smysl pro dobrodružství. To já jsem nikdy nezažila. Vždycky jsem bývala ten tichý, domácí typ holky. No vlastně vlkodlaka ale koho to zajímá. Prostě jsem nikdy nechodila mezi lidi, když nepočítám ty nudné večírky pořádané mými rodiči. Většinou to bylo jenom kvůli tomu, aby se vybral nějaký nižší vůdce. Někdy svoje rodiče opravdu nechápu. Protočila jsem oči a přikývla.
"Tak dobře. Já ti budu věřit, ale musíš mi to vysvětlit. Nesnáším, když něco nevím." Jakmile jsem tu větu dořekla začala jsem se smát. Znělo to.. No prostě mi to přišlo vtipné. Po chvilce se přidali i obě holky. Nekonečný smích přerušilo až zaklepání na dveře. Mírně jsem poskočila a svůj pohled upřela na člověka stojícího ve dveřích. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se tady ukázal. To snad nemá dost?! V duchu jsem začala křičet slova, která bych se ve skutečnosti ani neopovážila naznačit. Podívala jsem se rychle na holky. Usmívali se. No jasně.. Ony nic nevědí. A tak jsem vstala a vydala se pomalou chůzí ke dveřím. Stoupla jsem si několik metrů od Matthewa a s předstíraným klidem řekla.
" Vypadni. Okamžitě vypadni!" Cítila jsem, jak se mi prodlužují špičáky a mění zrak. To ne! Nemůžu se tady začít proměňovat. Trochu jsem se otřepala a dál držel svého vlka na uzdě. Podívala jsem se do dveří, ve kterých ještě pořád stál Matthew. Otevřel pusu na znamení toho, že chce něco říct. Ale já ho nenechala.
" Co jsi nerozuměl na slovu VYPADNI!!!" Zakřičela jsem už naštvaným hlasem. Letmo jsem zahlédla Amy a Kate. Seděli dost nechápavě. Ale zrovna teď nebyl čas na to, abych jim cokoliv vysvětlovala.
" Susan já jsem se přišel omluvit. Ne se tady..hádat." Řekl Matthew. Tak tohle už bylo moc. Podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem v nich svůj odraz. Moje zuby už byli zostřené a oči měly stříbrnou barvu. Hnusně jsem se usmála a vydala se směrem k němu. Když jsem od něj stála míň, jak jeden metr potichu jsem řekla.
" Tak ty ses přišel omluvit? Ale mě tvoje omluvy nezajímají, chápeš to? Jsi zrádce a lhář! A abych nezapomněla.. Ještě k tomu jsi Magijec!" Při tom slovu projela mým tělem jakási energie. Byla to negativní energie a já cítila, jak se můj vlk staví do útočné pozice. Už jsem ho dál nemohla zvládnout. Matthew neustále něco říkal, ale já ho neslyšela. Zakroutila jsem hlavou a dotáhla ho až na chodbu.
" Tak znova a naposledy!" Zařvala jsem. " Lhal jsi mi! Lhal jsi tady všem! Tak mi vysvětli, proč bych ti měla věřit? Proč bych měla věřit, že tvoje omluvy myslíš upřímně? A i kdyby.. Nezmění to, kdo jsi." Poslední větu jsem jakoby spolkla do sebe. Nikdy jsem nebyla proti žádné rase. Vždy jsem věřila, že se každý dokáže změnit. Jenže teď.. Bylo to jiné. Bylo to, jako by mi z těla vyrvali kus mého srdce. Lhal mi. A nejhorší na tom je, že nevím, v čem všem mi lhal. Třeba mě vůbec nemiluje. Nikdy mě nemiloval. Po tváři se mi začala koulet slza. Rychle jsem ji setřela a podívala se na Matthewa.
" Asi jsem se v tobě zmýlil. Myslel jsem si, že budeš..jiná. Že mě nebudeš hned odsuzovat za to, kým jsem se narodil. Ale to jsem se spletl.." Téměř to zašeptal. O krok jsem ustoupila a pozorovala ho, jak odchází pryč. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla odejít, ale Matthew ještě z dálky řekl.
" A nezapomeň.. Já nejsem jediný, který něco tajil!" Když to dořekl, ztratil se za rohem chodby. Ještě chvíli jsem tam stála a zírala do stěny. Má pravdu. Ten blbec má už zase pravdu! Musela jsem se nad tím zasmát. Po chvíli, kterou jsem strávila na studené podlaze chodby jsem se vrátila zpátky do pokoje. Zabouchla jsem dveře a lehla si na postel. Obě dvě na mě zírali jako na nějakého mimozemšťana.
" Co se stalo?" Zeptala se Amy. Jen jsem unaveně otočila hlavu směrem k ní a řekla.
" Rozešli jsme se." Viděla jsem překvapení v jejich očích.
" Prčo?" Řekli naprosto stejně Amy i Kate. Já jen pokrčila rameny. Byla jsem dost zničená a vyčerpaná. A tak jsem jen potichu řekla.
" Vy mi stejně asi nebudete věřit takže…"
" Budeme! Prosím řekni nám to. Nikomu to neřekneme. Slibujeme." Usmála jsem se podívala se na ně.
"Víte o tom, jak je pro mě těžké po tom všem někomu věřit? Ale dobře. Když to chcete vědět tak fajn. Matthew je.." Chtěla jsem to říct. To slovo. Magijec. Ale něco ve mně mi říkalo, ať držím jazyk za zuby. Že to nemám říkat. A tak jsem zmlkla a rychle vymyslela náhradu. " Matthew je prostě blbec. Nedám se sním o ničem mluvit. Takže jsme se rozešli." Vydechla jsem a něco ve mně se usmálo. Jako by snad lež byla dobrá. To těžko. Ob holky přikývli a Kate řekla.
" Vím, že se to zřejmě moc nehodí, ale chci vám říct ten můj plán. Protože už nemám víc jak dvě hodiny do rána. Potom přijdou tvoji rodiče." Podívala se na mě a já se zašklebila.
" Máš pravdu. Tak říkej ten tvůj geniální plán." Sedla jsem si a začala Kate poslouchat.
" Tak fajn. Můžeme to udělat takhle. Až přijdou tvoji rodiče, řekneš, že smečku nemáš a že teda půjdeš s nimi pryč. Oni tě portálem odvedou do Moonlightu a budou si myslet, že šli sami. Jenže jen pár minut po nich vytvořím já další portál a.." Teď jsem zvedla obě obočí a překvapeným hlasem řekla.
" Ty umíš portál? Jakkk.. Jak to?" Zakoktala jsem a dívala se na i s údivem. Kate pokrčila rameny a řekla.
" No.. Umím to už od narození. Vlastně všichni z mojí rodiny. Asi to máme v genech." Usmála se a mně se zvedla nálada. Tak přece jenom nejsem jediná, která je něčím zvláštní. Moc Měsíčních vlků neumí vytvořit portál. No vlastně.. Téměř nikdo. Usmála jsem se taky a poslouchala dál.
"Takže jakmile projdete portálem já vytvořím další. My.." Otočila se na Amy."se schováme někde v lese. A teď přicházíš na řadu ty." Kývla hlavou směrem ke mně.
" Já?" Zeptala jsem se a začínala jsem se bát.
" Jo ty. Musíš rodiče přesvědčit, že se potřebuješ projít. Nebo že je ti špatně. Prostě něco vymyslíš a půjdeš ven. My budeme schované na kraji lesa, takže bys nás měla vidět. Jakmile k nám dojdeš útěk může začít." Zatleskala rukama a její rty se roztáhly ve velkém úsměvu. Podívala jsem se na ni. Její černé vlasy ostříhané na mikádo ji dělali mladší a její modrozelené oči taktéž. Takže v tuhle chvíli vypadala jako malá holčička co dostala ten nejlepší dárek na světě. Poníka. Zasmála jsem se a řekla.
" To je skvělí plán. Jenom jsem zvědavá.. Kam že to vlastně utíkáme?" Můj úsměv trochu pohasl. Na tohle jsem vlastně ani nemyslela. Ale jak je vidět, Kate myslí na všechno. Jenom pokrčila rameny a začala povídat.
" No já nevím jak vy, ale já bych se chtěla dozvědět, co se to tam vůbec děje. Proč nás všechny posílají do světa lidí. Nebo vy to snad zjistit nechcete?" Zeptala se a pokusila se zvednout jedno obočí. Nepovedlo se ji to a tak z toho vznikl jen jakýsi úšklebek.
" Jo máš pravdu. Mě by to taky zajímalo." Amy konečně promluvila. Sláva. Vlastně mi celou tu dobu přišlo, jako by tady s námi nebyla. Přece jenom je nezvyk vidět Amy která pořád mluví, jak mlčí. To je.. Prostě divné.
" Takže vlastně budeme utíkat za pravdou je to tak?" Zeptala jsem se a obě dívky přikývly. Najednou se mi po těle rozlilo teplo. Tohle je poprvé, kdy se semnou někdo baví jen tak. Pro to jaká jsem a ne proto, kdo jsem. Že jsem dcera toho a té. NE! Ony se semnou baví pro to, jaká jsem, a to je skvělé. Začala jsem se usmívat. Bohužel můj úsměv netrval moc dlouho.


Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama