Moonlight- 15. Kapitola

25. března 2014 v 20:36 |  Moonlight


15. Kapitola
Někdo zaklepal na dveře. Všechny tři jsme nadskočily a Amy zavolala " Je otevřeno!" a dovnitř pokoje vešel jeden z Měsíčních strážců… Vlastně Ian. Překvapeně jsem zamrkala a řekla.
" Co ty tady děláš?" Zasmála jsem se a dívala jsem se na něj. Koutkem oka jsem zahlédla, jak si ho Amy zamilovaně prohlíží. To by tady ještě scházelo. Zamilovaná Amy. Je sice pravda, že Ian je celkem hezký, ale.. Ne! Na co to zase myslím? Vynadala jsem si v duchu. Žádný Ian ani Matthew. Kluci jsou prostě K. O. Z mích myšlenek mě vytrhl jeho hlas.
" No. Moc rád bych si s vámi povídal nebo tak ale… Susan jsem tady pracovně. Tví rodiče už jsou tady a chtějí, abych tě přivedl." Nepatrně se usmál a čekal, až se postavím. Vzdychla jsem a pokusila jsem se usmát. Nebo alespoň pozvednout koutky, ale nešlo to. Vždyť… právě jsem opouštěla všechny kamarádky, které jsem kdy měla. Sice vím, že máme plán, ale ten nemusí vyjít. Ale nejhorší na tom bylo, že hluboko uvnitř jsem věděla, že důvod proč odtud nechci za žádnou cenu odejít je. Matthew. Rychle jsem tuhle myšlenku zahnala a vstala z postele. Vydala jsem se ke dveřím a ještě v poslední chvíli jsem se na obě holky otočila. Usmívaly se a já se taky usmála. Potom Ian zavřel dveře a šli jsme potichu po dlouhé chodbě.
" Takže." Odkašlala jsem si a pokračovala. " Můžu se zeptat, kde se to vlastně máme sejít?" Podíval se na mě, zakroutil hlavou a potom se usmál.
" Já nevím Susan.. Budeš se někdy chovat jinak než… no takhle?" Zasmál se a prohlédl si mě od hlavy k patě.
" Nemám nejmenší tušení, o čem to tady mluvíš. Jak se chovám?" Pozvedla jsem jedno obočí a zastavila. Zajímalo mě to. A navíc už jsme byli někde uprostřed lesa a mně boleli nohy.
" Proč zastavuješ?" Zeptal se a otočil se na mě.
" Proč neodpovídáš na otázku?" odpověděla jsem a ušklíbla se u toho. Ian vzdychl a řekl.
" Fajn. Prostě jsi strašně hodná. S takovou tě každý jen využije a odhodí jako kus hadru. A bude jim jedno, jestli jsi nebo nejsi princezna. Možná to ani nebudou vědět, protože takhle se princezny nechovají." Rukou ukázal na mě a pokračoval v chůzi. Rozběhla jsem se za ním, a když jsem ho doběhla zeptala jsem se.
" Jak to myslíš takhle? Jako že se nebaví s ostatními nebo jak jsi to myslel?" Vypadalo to, že Ian nemíní zastavit a tak jsem ho chytla za rukáv a zastavila ho. Otočil se na mě a v jeho očích se značil vztek. Asi ho už nebavilo mi to neustále vysvětlovat. No… bohužel zasmála jsem se v mysli a dívala se na Iana. Konečně promluvil.
" Ne Susan. Myslel jsem to tak, že se mě ptáš. Ty… princezna se ptá vojáka. Tohle ale budoucí Alfy nedělají, víš? Když už chtějí něco vědět, dají rozkaz říct to, ale neptají se. Jenže ty." Jen zakroutil hlavou a dál stál na místě. Možná to bylo i kvůli tomu, že jsem jej držela. Proto jsem pustila jeho košili a téměř neslyšitelným hlasem řekla.
" A to je špatně? Možná taková nechci být. Třeba chci být obyčejný Měsíční vlk, který zažívá normální puberťácké věci. Třeba nechci být princezna. Ale vidím, že to zřejmě všem jenom vadí takže." Zamračila jsem se a chtěla jít dál, jenže Ian pořád stál na místě a díval se na mě. Zavrčela jsem na něj a vykřikla.
" Tak jdeš nebo ne?! Nemáme celý den!" Konečně se pohnul z místa a celou cestu jsme pokračovali potichu. Když jsme došli na nějakou lesní mýtinu mí rodiče už tam stály. Ian se zastavil kousek před začátkem mýtiny a dál se nehnul. Musela jsem pokračovat sama. Uvnitř mě se všechno třáslo. Cítila jsem, jak mi zrychleně bije srdce a bála se, že ten tlukot rodiče uslyší. Při tom všem jsem si ještě musela chránit myšlenky a to více, než kdy jindy. Usilovně jsem si představovala pomyslnou zeď chránící moje myšlenky. Cítila jsem, že se mi je někdo pokouší číst. Ale nepodařilo se mu to. Nepatrně jsem se usmála a došla až k rodičům.
" Tak Susan. Našla sis smečku?" Zeptal se mě otec a zkoumavě si mě prohlížel. Taky tě ráda vidím, otče. A jak jsem si krucinál měla najít smečku za necelý týden? Co týden.. Pár dní??!! Tohle všechno se mi honilo hlavou. Chtěla jsem ta slova vyřknout nahlas, ale nešlo to. Prostě… ne tohle bych udělat nemohla. Takže jsem jen sklopila oči k zemi a zakroutila hlavou na znamení neúspěchu. Slyšela jsem, nebo spíše jsem vyčetla z myšlenek matky jak je zklamaná. Ale otec… myšlenky si držel pod kontrolou a na jeho obličeji nebyla známka nejmenší emoce. Suše řekl.
" Myslel jsem si to. Už jenom kvůli tomu jsem tady." Rozpřáhl ruce a ukázal okolo sebe. " Zde je hodně energie. Ani nevím proč. Ale je to tady přímo skvělé na vytvoření portálu." Otec se otočil a začal mumlat nějaká slova. Nikdy jsem jim nerozuměla, i když mám skvělí sluch. Přišla mi strašně nesrozumitelná. Do toho začal otec ještě máchat rukama, takže to všechno vypadalo, jako by si můj otec hrál na klauna s cirkusu. Musela jsem se nad představou Alfa samce v klaunských oblečcích zasmát. Okamžitě jsem utichla, protože se na mě pár vojáků podívalo Po pár minutách byl portál hotoví. Blýskal se jako stříbro a když jste se podívali ze správného úhlu, mohli jste vidět vzdálenou krajinu na druhé straně. Já viděla obývací místnost v našem domě. Je to spíše hrad, ale pro mě je to dům. Je to snazší než všem vysvětlovat, že bydlím na hradě. Ušklíbla jsem se a s nechutí vešla do portálu. Párkrát mi připadalo, že se asi pozvracím, ale jen na pár sekund. Takhle to na mě a vlastně na všechny Měsíční vlky mladší 18 let působí. Je to něco jako když se totálně opijete a pak je vám blbě. Tak nějak se cítíte, když procházíte portálem. Ale jakmile vyjdete je to pryč. Když vyšel i poslední voják portál se uzavřel. Matka se usmála a otec řekl.
" Můžete odejít a ty Susan pojď semnou." Chytil mě za ramena a začal odtahovat na úplně druhou stranu, než byl můj pokoj.

" Víš tati.. Já jsem nějaká unavená. Myslím, že je to z toho portálu. Nevadilo by ti, kdybych tam za tebou přišla tak za hodinu? Na chvíli si odpočinu v pokoji a pak přijdu co ty na to?" usmála jsem se a snažila se o výraz ospalosti. Zřejmě se mi to povedlo, protože otec souhlasil. Vydala jsem se tedy po dlouhých schodech vedoucích k mému pokoji. Po cestě mě pozdravilo tolik služebnictva, že jsem si připadala jako nějaká Hollywoodská hvězda. Pokaždé jsem slušně odpověděla a ještě než jsem došla nahoru, mě bolela pusa. Okolo schodů všude vyseli obrazy. Většinou to byli naši předci. Pamatuju si, že jak jsem byla malá, vždycky jsem se jich hrozně bála. A moje matka mi vždycky řekla. " Neboj se. Tohle jsou tví dědečkové a babičky. Kdyby tady byli, dali by ti něco moc dobrého víš? Oni nic nedělají." Po téhle větě se vždycky usmála a já byla klidná. Jo.. Tak tahle doba už je dávno pryč. Matka se stala jen takovým nástrojem mého otce a už vlastně není schopná ani vlastního myšlení a názoru. Je to smutné, ale je to tak. Konečně jsem vyšlapala těch 352 schodů. Asi si říkáte, kdo by to počítal. No já ano. Už jsem se tady tak nudila, že jsem ty schody začala počítat. A došla jsem k číslu 352. Téměř vyčerpaná jsem otevřela dveře do svého pokoje. Svalila jsem se na postel a usmála se nad barvou a vybavením. Navrhovala jsem si ho já sama a strašně se mi líbí. Jeho barva je světle modrá, skříně jsou bílé. Na vysoké skříni je přilepené dlouhé zrcadlo a nad mou postelí se v lehkém vánku houpou nebesa. Když vykročím ke svému oknu a otevřu jej, nahrne se do místnosti svěží vzduch hor a lesů. Je to krása. Jakmile pohlédnete z okna ven uvidíte vysoké hory, hluboké lesy ale hlavně. Nádhernou zahradu plnou růžovích, modrých, žlutých a dokonce i fialových květin. Musela jsem tu nádheru spatřit na vlastní oči. Už dlouho jsem tady nebyla. Vydala jsem se směrem k oknu ale, když jsem pohlédla ven nevěděla jsem jestli začít křičet nebo plakat. Zakryla jsem si rukou ústa a po tváři se mi začaly řinout horké slzy. Nic. Nic tam nebylo. Žádná nádhera. Květiny byli buď to spálené, nebo uvadlé anebo pošlapané. Lesy byli ohořelé anebo skácené. A hory? Hory, které se tak krásně tyčila nad celým tímhle údolím vypadali hrozně šedivě a depresivně. Musela jsem od okna ustoupit. Sedla jsem si na zem a hlavu opřela o postel. V duchu jsem si řekla jen jednu otázku. Proč? Už jsem dál nedokázala odolat nutkání něco udělat. A tak jsem zabořila hlavu do polštáře a začala křičet. Křičela jsem dokud moje hlasivky nevypověděli službu. Potom… aniž jsem si to uvědomila, jsem se svalila na zem a usnula.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama