Moonlight-17. Kapitola

25. března 2014 v 20:38 |  Moonlight


17. Kapitola
"Susan ty jsi Nimiew. Nimiew…" Ta věta se mi v hlavě neustále opakovala. Bylo to jako zaseknutá gramofonová deska, která se neustále přehrává dokola a dokola. Začala jsem šíleně třepat hlavou, jako bych z ní snad ten hlas mohla dostat pryč. Po tvářích mi stékaly slzy a já se nedokázala uklidnit. Otec mi něco říkal, ale jeho slova jako by jenom jednou stranou přišla a druhou stranou vyletěla ven. Už dávno jsem neseděla v křesle. Procházela jsem po místnosti a snažila se alespoň nějakou věc pochopit.
"Susan mám toho dost!" zařval otec a tím mě probudil z mého transu. Podívala jsem se na něj a se vztekem v očích jsem spustila.
" Tak ty toho máš dost?! Ty?! Všichni jste mi lhaly! Celý můj život byla jedna obrovská lež! Vždyť se ani nejmenuji Susan a ty nejsi můj otec! Má sestru, o které jsem ani netušila, že existuje a jsem počkat…" ironicky jsem se zasmála a dořekla větu. " přes 1000 let stará! A ty toho máš dost?!" Musela jsem se z plných plic zasmát a otočila jsem se. Vydala se směrem ke dveřím pracovny a už jsem chtěla odejít, ale otec mi zatarasil cestu.
" Susan musíš se uklidnit! Tohle tvoje vztekání a chování se jako malé dítě k ničemu nevede! A už vůbec ne k tomu, abys kohokoliv nebo cokoliv zachránila." Zvedl svou ruku a chtěl mi ji položit na rameno, ale já ucukla. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se normálním hlasem pronést.
" Poslouchej mě.. Otče." To slovo jsem zašeptala a zhnuseně se na něj podívala. " Já nevím, co sis myslel, když jsi mi tuhle důležitou část mého života zatajil, vážně netuším, co se ti tenkrát honilo hlavou. A vlastně to raději ani vědět nechci. Ale tuším, co si myslíš teď. Myslíš si, že když se dozvím, že je mi okolo 1000 let a moje jméno je naprosto jiné, že ty ani matka nejste mí rodiče a prostě.. Všechny tyhle keci které jsi mi právě řekl… Nemyslíš si, že mám právo vyšilovat?" Zakřičela jsem a snažila se kolem otce projít. Jenže nešlo to a tak jsem jen naštvaně dupla nohou a stála na místě.
" Susan.. Proč se takhle chováš? Myslel jsem, že ti na Moonlightu záleží. Když už ne na nás, tak alespoň na tvých přátelích a ostatních lidech. Proč prostě nemůžeš přijmout pravdu takovou jaká je?" zeptal se mě a na jeho tváři se objevil náznak smutku. Ale jen se lehounce mihl a byl pryč. V hlavě mi vířilo nekonečno myšlenek a nakonec jsem se zastavila ne té jedné. Ale já už jsem pravdu přijala. Usmála jsem se a podívala se otci do očí.
" V téhle místnosti to nejsem já, kdo pravdu nepřijal." Po téhle větě jsem trhla rukou směrem ke skříni a můj otec spadl na zem. Svými rty jsem naznačila slovo Promiň a prošla dveřmi. Proutíkala jsem chodbou, až jsem se konečně dostala ven. Do nosu mi zavanula vůně čerstvého vzduchu a já se musela usmát. I přes všechnu bolest, kterou jsem cítila na prsou jsem se usmála. Pravým úsměvem. Rozběhla jsem a v běhu se proměnila. Už jsem nebyla tak vysoká. Byla jsem blíž trávě a jehličí. Viděla jsem své tlapy. Byli pokryté šedou srstí. V jedné z kaluží jsem na vteřinu zahlédla svůj odraz. Moje oči zářily stříbrnou barvou. Tak dlouho jsem nebyla ve vlčí podobě, že jsem téměř zapomněla jaký to je krásný pocit. Musela jsem to zkusit. Prostě musela.
Otevřela jsem tlamu a vydralo se z ní hlasité zavytí. V duchu jsem se zasmála a dál běžela hlouběji do lesa. Nakonec jsem se zastavila a proměnila se zpátky. Moje nohy se prodloužily a přední končetiny zkrátily. Ze šedé barvy srsti se staly blond vlasy a ze stříbrných očí modré. Začala prohledávat les. Konečně jsem je uviděla. Kate a Amy stály u jednoho ze vzrostlých stromů. Zamávala jsem jim a vydala se jejich směrem.
" Ahoj! Konečně. Už jsme mysleli, že se ti něco stalo!" Vydechla úlevou Amy a objala mě. Kate se jenom dívala a usmívala se.
"A co ty tam tak stojíš? To mě neobejmeš?" Zasmála jsem se a Kate se rozběhla mým směrem. Silně mě objala a řekla.
" Promiň." Řekla to tak vážně, až mě to zarazilo.
" Kate stalo se něco?" zeptala jsem se a odtáhla se od ní. Ona jenom sklopila oči k zemi a mlčela. " Co se děje? Za co se omlouváš?" Zvedla oči a smutně řekla.
" Za to že jsem ti nevěřila." Nervózně si prohrábla vlasy a já se zasmála.
" Ale prosím tě. Není za co se omlouvat. To je v pohodě." Usmála jsem se na ni a ona na mě. Potom jsme se vydali hlouběji do lesa. Po několika minutách hrozného ticha promluvila Amy.
" Kam že to vůbec jdeme?" Zastavila jsem se a podívala se na ni. V očích měla zmatek a odvahu zároveň. Podrbala jsem se na hlavě a nervózně řekla.
" No. Já.. Asi bych vám měla něco říct." Odkašlala jsem si a dívala se do očí jak Amy, tak Kate. Obě se na mě dívala s očekáváním a… Oddaností? To je ale blbost. Řekla jsem si v duchu a zatřepala hlavou. " Víte, on byl celkem velký důvod, proč jsem přišla tak pozdě." Řekla jsem a čekala na jejich reakci. Jako první promluvila Amy.
" No to nám došlo. Určitě bys nás nenechala tak dlouho čekat schválně." Usmála se, ale já si držela kamenný výraz. Amy se přestala smát a vážným hlasem pronesla. " Tohle bude asi hodně vážné, že jo?" Já jsem beze slov přikývla. Slyšela jsem nepatrné zadržení dechu. Jenže jsem nevěděla, která z nich to udělala. Obě dvě jsem si pořádně prohlédla a uvažovala, jestli jim říct pravdu. Nakonec jsem usoudila, že ano.
"Tak fajn. Řeknu vám pravdu. Stejně byste se ji dříve či později dozvěděli. A asi bude lepší, když vám to řeknu já než někdo jiný." Přešlápla jsem z nohy na nohu a spustila. " Vím, že všechno co řeknu, bude znít jako ta největší hloupost na světě. Já tomu taky nevěřila. Ale bohužel to je pravda." Přerušila mě Kate.
" Susan začínáš mě děsit. Jaká pravda? O čem to mluvíš?" nechápavě se na mě dívala a já vzdychla. Musela jsem to udělat. Musí to vědět. A tak jsem se znovu pustila do vysvětlování.
" Prostě poslouchejte. Můj otec mi řekl, že princezna Ree nebyla sama. Prý měla sestru jménem Nimiew. A ta sestra je jediný člověk, který ji dokáže vzbudit z jejího spánku a zachránit tak Moonlight. No a ta sestra… To jsem údajně já. A dokonce mám prý moc ovládat dva živly. Vzduch a vodu" Vyhrkla jsem to tak rychle jak jsem jenom uměla. Ale moc dobře jsem věděla, že mě Amy i Kate slyšely a rozuměli mi. Vložila jsem si hlavu do dlaní a snažila se potlačit nával slz. Čekala jsem, že se začnou smát nebo něco na ten způsob ale ono nic. Mlčeli a dívali se na mě. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ně. Byli jako sochy. Ani se nepohnuly.
" Prosím řekněte něco. Cokoliv. Klidně se i začněte smát to je jedno." Řekla jsem prosebným hlasem a odpovědí mi bylo pouze jaké si zamručení od Kate. " Vy mi nevěříte, že ne?" zeptala jsem se a na odpověď se zmohla Amy.
" Susan promiň ale.. Je těžké tomu uvěřit." Už jsem chtěla začít s argumenty, ale Amy dodala. " Ale i přes to ti věříme. Už od první chvíle kdy jsi nastoupila na školu z tebe vyzařovalo něco zvláštního. Nějaká neviditelná síla, která působila na všechny okolo. Mělo mě napadnout, že nebudeš tak obyčejná, jak se zdá." Rozbrečela jsem se jako malé dítě. Nečekala jsem, že tohle řekne.
" Jsi strašně hodná." Obě dvě ke mně přišli a objali mě.
" Takže jdeme zachránit Moonlight? A princeznu Ree?" Zasmála se už veseleji Amy a já přikývla.
" Můžu mít teď otázku já? Kde je Ree uvězněná?" Se zděšením v očích jsem se na ni podívala. Neměla jsem nejmenší tušení. Vlastně jsem si myslela, že hned po tom, co jim tohle řeknu se otočí a odejdou. Takhle daleko jsem se v plánu nedostala. Musela jsem tedy jenom pokrčit rameny a říct.
" No já vlastně nevím…" Téměř jsem tu větu zašeptala. Ale místo odpovědi jedné z holek se mi dostalo jenom nějakého povzdechnutí. Ten hlas ale zazněl někde z hloubky lesa. Prudce jsem se otočila a po těle mi přeběhl mráz. Mé srdce začalo bít jako splašené a já začala zrychleně dýchat. Až moc dobře jsem věděla, komu ten hlas patří. Na jednu stranu jsem se chtěla rozběhnout a rozpárat té osobě hrdlo. Ale tohle toužila udělat jenom ta vlčí část. Moje druhá polovina toužila rozběhnout se a pořádně tu osobu obejmout. Obejmout ji a omluvit se. Za všechno se omluvit. Očima klouzala po všech stromech a keřích. Čekala jsem, kde se objeví. A nakonec vylezl z poza jednoho stromu. Zatajila jsem dech a usmála jsem se. Už jsem to nemohla vydržet a rozběhla jsem se k němu. Rychle jsem ho objala a políbila ho. Polibek mi opětoval. Byl to tak nádherný a hřejivý pocit, že jsem úplně zapomněla, že nejsme v lese sami. Když jsem se od něj po pár sekundách odlepila, vydralo se z mích úst pouhé.

" Omlouvám se. Vážně se moc a moc se omlouvám Matthew."

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama