Moonlight- 18. Kapitola

25. března 2014 v 20:39 |  Moonlight


18. Kapitola
Začala jsem brečet. Po tváři mi teklo tolik slzy, že to spíš vypadalo, jako by na mě někdo vylil láhev s vodou. Celé triko jsem měla promáčené, ale pláč jsem zastavit nedokázala. Tolik mi chyběl. Proč jsem to vůbec udělala? Proč jsem ho opustila? Tohle mi nikdy neodpustí… Určitě mi neodpustí. Tahle myšlenka mě rozbrečela ještě víc.
"Ššš…" utěšoval mě Matthew a přitom si držel mou hlavu přiloženou ke svému ramenu.
"Byla jsem hloupá. Měla jsem ti věřit. Omlouvám se. Já. Já.. Nechtěla jsem aby." znovu jsem vzlykla. Už jsem vybrečela všechny slzy a tak jsem jenom naprázdno vzlykala. Matthew si mě od sebe podržel na délku paže a zkoumavě se na mě zadíval. Potom se jenom lehce usmál a políbil mě. Po chvíli se odtáhl a zašeptal.
"Chyběla jsi mi. Strašně moc. A teď už prosím tě neplakej. Už dávno jsem ti odpustil." To co řekl, mě neskutečně zahřálo. Jako by mě někdo obalil do strašlivě huňaté deky a já se pod ni schovala. Mým tělem projela vlna tepla a radosti. Podívala jsem se Matthewovi do očí a na tváři se mi objevil úsměv.
" Vážně? Opravdu jsi mi odpustil?" řekla jsem téměř neslyšitelným hlasem.
"Ano." Vyslovil jenom jedno prosté slovo, a já se mohla dočista zbláznit. Naplno jsem se usmála a znovu mu dala pusu. Potom jsem za svými zády uslyšela něčí odkašlání.
" Omlouvám se, že ruším vaši romantickou chvilku, ale my jsme tady taky. A nezapomínejte, že tě už asi hledají…Susan." Otočila jsem se a za mnou stála Amy. Chvíli jsem si ji prohlížela a pak se zamyslela. Uvědomila jsem si, že neví, jak mi říkat. Vzdychla jsem a vážným hlasem promluvila.
" Máš pravdu. Měly bychom vyrazit." Uslyšela jsem smích. Byl to hraný smích a já se z nechápavostí otočila zpět. " Proč se směješ?" zeptala jsem se vážně Matthewa.
" Promiň ale. Řekla jsi to tak vážně. Máš pravdu. Měly bychom vyrazit." Napodobil mě Matthew a já pozvedla jedno obočí. Stále jsem mu nerozuměla. Povzdychl si a pokračoval. " No tak fajn. Tohle nebylo to vtipné. Jenom.. Vy víte, kde princeznu Ree hledat?" Zeptal se. Tahle otázka mě zaskočila. Nepatrně jsem zakývala hlavou a dodala.
" Ne nevíme. Ty to snad víš?" zeptala jsem se podezřívavě, ale potom se usmála.
" Jasně že to vím! Oproti někomu jsem připravený na výpravu!" řekl nadšeně a já se zasmála. V tu chvíli vypadal jako malý kluk. Blond vlasy měl rozcuchané a jeho modré oči mu zářily. Na tváři mu hrál šibalský úsměv a celkově byl nádherný.
" No dovol! My jsme připravené! Téměř." Zasmála jsem se a šťouchla do něj. Podíval se na mě a v jeho očích jsem uviděla stopy zmatku. Chtěla jsem něco říct, ale promluvil.
" Dobře. Tak pojďte ne? Mám takový pocit, že slyším stráže." Řekl zamyšleně a já se zaposlouchala. A opravdu. Stráže už se blížily. A nebyli daleko. Jenže jsem slyšela ještě něco jiného. Jako by další tlukot srdce. Ale ne Měsíčního vlka. Ne světlé magie. Zašeptal mi můj vnitřní hlas. Rychle jsem ho zahnala a zhrozeně se podívala po ostatních. Poté jsem vyhrkla.
" Tak dělejte! Amy. Kate. Honem." Zašeptala jsem. Vím, že mě slyšela. Přikývli hlavami a už jsme běželi. Vyhýbala jsem se obratně stromům a pařezům. Amy s Kate dělaly to samé. Ale bylo to na nic. Chtěla jsem se proměnit. Běžet jako vlk. Byla bych rychlejší, měla bych lepší zrak a v případě nouze bych byla silnější. Jenže je tady Matthew. Ten se nedokáže proměnit. A tak jsme všechny tři zůstaly v lidské podobě.
Konečně jsme se dostaly od strážců dostatečně daleko na to, abychom si mohly dát pauzu. Udýchaně jsem si sedla na jeden z pařezů a rozhlédla se okolo. Byli jsme už někde hodně hluboko v lese. Přes stromy už téměř neprosvítalo žádné slunce. Větve mě uhodily téměř na každém kroku, jak byli nízko. A kořeny stromů byli mohutné a propletené. Každou chvíli jsem o ně zakopávala. Bylo to hrozné. Hodila jsem hnusný pohled na větev, která se mi zamotala do vlasů. Naštvaně jsem ji zlomila a vymotala. Zakroutila jsem hlavou a pohlédla na své přátele. Amy s Kate seděli na zemi a oddychovali. Poté jsem pohlédla na Matthewa. Seděl naproti mně a zkoumavě si mě prohlížel.
" Stalo se něco?" Zeptala jsem se a on jenom zakroutil hlavou.
" Když nepočítám to, že tě hledá určitě víc jak 1000 vojáků?" přikývla jsem a Matthew si rukou prohrábl své rozcuchané vlasy, čímž je rozcuchal ještě víc. " Slyšel sem ten váš rozhovor. O tom že jsi… " zadrhl se uprostřed věty a já ji za něj dokončila.
" Že jsem Nimiew. Ano. Zřejmě ano." Odpověděla jsem sklesla a dala si hlavu do dlaní. Slyšela jsem, jak Matthew zadržel dech. Jako by si něco promýšlel. Podívala jsem se na něj a snažila se zjistit, co ho trápí. Vím, že je to hnusný způsob, ale musela jsem to alespoň zkusit. Začala jsem se soustředit a pokusila se, dostat Matthewovi do hlavy. Přečíst jeho myšlenky. Jenže bylo to strašně těžké. Jako by si tam schválně stavěl zábrany. Zeď, která mě měla od jeho myšlenek pocitů udržet dál. Nakonec jsem to vzdala a opřela se o strom. Matthew se na mě podíval a šibalsky se usmál.
" Susan.. Nimiew.." Ani nedořekl větu a já okamžitě ožila. Se zavrčením jsem řekla.
" Neříkej mi Nimiew. Jsem Susan. Jasný? Susan." Chvíli si mě prohlížel a potom se zasmál.
" Fajn. Promiň. Nevěděl jsem, že jsi na to tak háklivá." Zasmál se sám sobě a já se jen ušklíbla.
" Tak co jsi chtěl říct?" zeptala jsem se. Znovu nasadil ten svůj rebelský výraz a pokračoval ve svojí předchozí větě.
" Chtěl jsem říct, že mě se do hlavy nedostaneš Susan. Mě ne." Naprosto jsem se zarazila. Vyvalila jsem oči a koukala na něj jako opařená. Jak to že to ví? Jak to poznal?! Ptala jsem se sama sebe v duchu. Nakonec jsem ze sebe vysoukala pouhé.
" Jak to víš?" Matthew pokývl rameny a dál zíral před sebe. Promnula jsem si oči a zvolala na Amy a Kate.
" Hej vy dvě! Co si to tam šuškáte? Víte že co je šeptem, to je čertem že jo?" zasmála jsem se a obě dvě ke mně přišli. Na tváři měli vážný výraz. Jako by jim šlo snad o život. Přestala jsem se smát a obě si znovu pořádně prohlédla. Byli bílé jako stěna. V očích měli vyplašený výraz a slyšela jsem, jak rychle jim tlouklo srdce. Něco se dělo. Ale já jsem nevěděla co
" Co se děje?" Pohlédly jedna na druhou, ale nic neřekly. Jenom stály a jejich výraz volal o pomoc. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nic mě nenapadalo. A tak jsem se jen znovu zeptala.
" Řekněte mi co se děje. Stalo se Vám něco?" Vím, že ta otázka byla hloupá. Je jasné, že se něco stalo. Ale já nedokázala přijít na to, co. V tu chvíli se ke mně ze zadu přiblížil Matthew a pošeptal mi do ucha.
" Mě se do hlavy nedostaneš ale jim?" zeptal se škodolibě a já na něj ublíženě pohlédla.
" Říkáš to, jako bych to snad dělala na počkání!" vybuchla jsem. Matthew jenom zvedl ruky na znamení toho, že se vzdává a zašeptal.
" Promiň. Jen jsem myslel, že by to pomohlo." Smutně na mě pohlédl. Podívala jsem se mu do očí a řekla.
" Omlouvám se." On jen zvedl hlavu a zazubil se. Taky jsem se usmála a vrátila se pohledem na mé dvě nejlepší kamarádky. Stály jako přimražené. Až se zdálo, že jsou z nich sochy. Můj úsměv na tváři pohasl. Tohle je dneska už po druhé. Ale musím. Musím to udělat. Pro dobro nás všech. Začala jsem se plně soustředit jen na tu jednu věc. Přečíst myšlenky. Přečíst myšlenky… Opakovala jsem si tu větu neustále dokola a přitom se soustředila na Kate. Nakonec se mi to podařilo.
" Pomoc! Susan musíš nám pomoct! Prosím! On. Je tady! Zabije nás! Ne. Ne.. Musíte utéct. Běžte!!!" Křičely její myšlenky. Ale ve skutečnosti se ani nepohnula. Jen stála a byla potichu. Nevěřícně a se strachem jsem se na obě dvě kamarádky zadívala. Ničemu jsem nerozuměla. Vstala jsem a chtěla k nim přejít. Jenže Matthew mě chytil za ruku a strhl zpátky na zem.
" Co blázníš?" řekla jsem naštvaně. Jen zakýval hlavou a řekl.
" Ještě někdo tady je. Někdo. Z druhé strany. Temnota. Ale velká." Nikdy v životě jsem ho takhle neviděla. Ve tváři měl směsici strachu a zoufalství. Jeho oči už nehrály tou krásnou světle modrou barvou. Teď byli tmavé, jako ta nejhlubší studna. Sotva se dalo poznat, že jsou modré. Skousla jsem si rty a se slzami v očích pohlédla na kamarádky. Byli to ony. Ale nehýbali se. Srdce jim bylo, ale byli bílé jako stěna. Myšlenkami volali o pomoc, ale jejich ústa zůstala zavřená. Oči měli zalité slzami, ale ani jediná kapička z nich neukápla. A já.. Byla naprosto v koncích. Rozbrečela jsem a začala křičet.

" Co se to tady děje! Kdo to provedl?! Co je s nimi??!!" Křičela jsem. I ptáci, kteří tady v lese ještě žili, vyletěli vzhůru k nebi. A potom… Z poza obou kamarádek se vynořila snad ta nejhorší noční můra. Tedy, pro mě. Ale jak jsem poznala z Matthewova zrychleného dechu, i pro něj.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama