Moonlight- 19. Kapitola

25. března 2014 v 20:40 |  Moonlight



19. Kapitola
" Nicku." Zašeptala jsem snad tím nejtišším hlasem, který jsem dokázala vytvořit. Matthew stál za mými zády. Neviděla jsem ho, ale dokázala jsem si představit, jak se tváří.
" Ale podívejme se. Koho pak to tady máme? Naše milá Susan… Nebo spíše Nimiew, co?" zasmál se a mě přeběhl mráz po zádech. Otřepala jsem se a se zavrčením řekla.
" Co tady děláš? A co jsi jim udělal?!" křikla jsem na něj a pokývla hlavou směrem ke kamarádkám. Nick se jenom ušklíbl a s pozvednutým obočím se na obě dívky podíval.
" Ony? Byli takový menší zádrhel v mém překvapení." V očích se mu nebezpečně blýsklo a já měla chuť roztrhat ho na kusy.
" Zádrhel v překvapení? Jakém překvapení?!" Křičela jsem na něj.
" Nimiew. Kdybych ti to řekl, už to nebude překvapení, že ano?" mrkl na mě a já se vztekem rozechvěla. Do krku se mi dralo další zavrčení. Tentokrát už hlasité. Cítil jsem, jak se mi zostřují špičáky a bystří smysl. Chtěla jsem se proměnit. Cítila jsem, že se to blíží. Jenže něčí ruka na mém rameni mi v tom zabránila. Prudce jsem se otočila a spatřila Matthewa. Ale vůbec nevypadal jako.. No jako on. Jeho oči byli tak tmavě modré, že vypadali až černé. Jeho tělo vypadalo snad o polovinu větší a vyzařovala z něj taková zvláštní záře. Na okamžik mnou projel závan strachu, ale ihned mě opustil. Pořádně jsem si ho prohlédla, a potom mi to konečně došlo. No jistě! Vždyť on je Magijec. Je jasné, že bude vypadat jinak, když se soustředí na.. Problesklo mi to hlavou a já okamžitě začala šeptat.
"Matthew, nemůžeš s ním bojovat." Zašeptala jsem mu do ucha. Sice jsem pořád byla naštvaná, ale strach, že bych o něj znovu přišla, vítězil nad mou zlobou. Ale Matthew mě od sebe jen odstrčil a řekl.
" Proč? Myslíš si, že na něj nemám? Jen pro to, že je Temný anděl? Já ale nejsem obyčejný víš? Jsem Magijec" Poslední slovo schválně řekl nahlas, aby ho Nick slyšel. Ten se na nás jen pobaveně podíval a řekl.
" To je tak sladké. Myslíš si, že mě porazíš? Mě? Jde vidět, že máš dobrý smysl pro humor." Řekl se smíchem. Všechno ve mně se napjalo. Měla jsem chuť mu jednu vrazit. Byla jsem připravená vrhnout se mu na krku a rozcupovat ho. Jenže… Matthew to udělal za mě. Rozběhl se proti Nickovi a vrazil mu přímo do obličeje. Viděla jsem, že se mu z nosu spustila krev, ale po chvíli zmizela. Zarazila jsem se., ale můj vnitřní hlas mi zašeptal. Divíš se? Je to Temný anděl.
"Neříkal jsi náhodou, že jsi Magijec?" zařehtal se Nick a Matthew se jen zašklebil.
" Jsem. Ale mám rád starou školu, víš?" Po téhle větě se znovu rozmáchl a vrazil Nickovi pěst do břicha. Pohlédla jsem do jeho očí. Značila se v nich bolest a vztek. Je sice Temný anděl, ale ještě pořád cítí bolest. Ani jsem si neuvědomila, že jen nečině stojím a hledím na začínající bitvu. Smrtící bitvu. Řekl mi můj druhý hlas. Už jsem se na to dál nemohla dívat.Zakroutila jsem hlavou a rozběhla se proti Nickovi. Tělem mi proudil adrenalin ale zároveň ohromná nenávist. Nenávist k Nickovi, Temným andělům a vlastně celé Temnotě. Už jsem od nich byla jen pár metrů, ale narazila jsem do neviditelné stěny. Zamračila jsem se a zkusila to znovu. Ale opět bezvýsledně. Něco mi bránilo v tom, abych se k zápasu připojila. Začala jsem zrychleně dýchat a vrhala nenávistné pohledy na stěnu, kterou jsem vlastně ani neviděla.
" Matthew." Zašeptala jsem a po mých tvářích začaly stékat horké slzy. Byl v nich strach, bolest, smutek ale taky naděje. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že je silnější Magijec, než si myslím.
Po pár minutách jsem přestala brečet. Už jsem se na průběh bitky nedívala. Neměla jsem na to sílu, ale ani odvahu. Místo toho jsem se spěšně přesunula k oběma holkám. Snažila jsem se je všemožně probrat, ale nešlo to. Byli zamrzlé. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem vykonala to jediné, co mi vytanulo na mysli.
" Susan! Musíš nám pomoct! Teď máš šanci. Prosím!" Křičely myšlenky Kate. Smutně jsem se na ni zadívala a řekla.
" Ale jak? Já nevím jak!" Pohlédla jsem z jedné na druhou a znovu jim nahlédla do mysli.
" Amy to ví!" Po téhle větě se uvnitř mě zažehl jakýsi plamínek naděje. Okamžitě jsem přiskočila k Amy a začala číst myšlenky.
" Musíš… Musíš nás přijmout do smečky. Až to uděláš, Nick už nad námi nebude mít žádnou kontrolu. Budeš ji mít ty." Prudce jsem od Amy ustoupila a začala nevěřícně vrtět hlavou.
"Nejsem připravená mít smečku! Nebudu dobrá alfa. Jsem příšerná. Musí být jiný způsob. Nemůžu Vás uvěznit v moci smečky. Tohle ne. Prosím." Křičela jsem do lesa. Ale v jejich myšlenkách zněla jednoznačná odpověď.
" Jiný způsob není." Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se uklidnit. Neustále jsem si otírala slzy, ze své, už tak hodně mokré tváře. Nechtěla jsem to udělat. Je to závazek na cel život. Už nebudou mít takovou svobodu. Na všechno se musí ptát. Musí si hlídat myšlenky. Musí poslouchat alfu. Mě. Nesnášela jsem už jenom tu představu, že tenhle ten den někdy nastane. A to jsem ještě nevěděla, že to bude za těchto podmínek. Teď je to ještě horší.
Pomalu jsem se přibližovala k oběma holkám. Věděla jsem, co musím udělat. A tak jsem se nadechla a s výdechem už jsem byla blíže k zemi. Neměla jsem ruce, ale tlapy. Moje oči nebyli modré ale stříbrné. Už nejsem člověk. Jsem vlk. To, co jsem hodlala udělat, bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Už jsem byla jen pár centimetrů od mých kamarádek. A potom… Cvak. Kousla jsem nejprve Amy a potom Kate. Už se to nedalo vrátit zpátky. Nešlo to. Rychle jsem se proměnila zpátky do lidské podoby a začala hystericky vzlykat, ale po tvářích mi žádné slzy netekli. Totiž… Když budoucí alfa kousne jiného měsíčního vlka za účelem, přijetí do smečky, tak se z něj stane součást smečky. A to obnáší poslouchat na slovo, na všechno se ptát, chránit si myšlenky před ostatními, ale hlavně… Téměř žádnou osobní svobodu.
" Co jsem to udělala. Co jsem to udělala." opakovala jsem si neustále dokola a nemohla zastavit třas, který se šířil po mém těle. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Podívala jsem se tím směrem a uviděla, že Amy i Kate se začínají pomalu pohybovat. Vím, že bych měla být ráda, ale v té chvíli jsem se ještě více rozkřičela a začala se neovladatelně třást. Vždyť jsem je připravila o svobodu! Nedokážu být alfa! Nechci, aby mě museli poslouchat. Aby si musely chránit myšlenky! Já to nechci!! Křičela jsem uvnitř sebe a možná i nahlas. Obě dívky ke mně přišly a v očích se jim značil nechápavý, děkovný a starostlivý výraz.
" Susan uklidni se. Udělala jsi to, co jsi musela. Ani jedna z nás tě za to neviní. Musíš se uklidnit." Šeptala mi do ucha Kate.
" Já.. Já.. Omlouvám se. Neměla jsem to dělat. Zničila jsem vám život!" vykoktala jsem ze sebe. Kate se jen usmála a Amy mě chytila za rameno. Potom řekla.
" Nikomu jsi život nezničila. Zachránila jsi nás. Jsme ti za to vděčné. Nebýt tebe, ještě pořád tam stojíme zamrzlé a v moci toho… Vypatlaného, temného idiota." Ušklíbla se a já se musela usmát. Tohle byla ta stará Amy. Takovou jsem ji měla ráda. Pohlédla jsem kamarádkám do očí a sotva slyšitelně se zeptala.
" Odpustíte mi?" čekala jsem na odpověď. Už jsem se připravovala na to nejhorší. Ale obě holky se jen usmály a naráz vypustily.
" Jasně. Odpouštíme ti. I když vlastně ani není co."zasmály se, ale moje rty se do úsměvu nestočily. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se usmát. Ale nešlo to. Ne potom, co jsem jim udělala. Nejde to.
" Kde je vlastně Matthew?" zeptala se Kate a já ztuhla. Moje nohy jako by přirostly k zemi. Ruce jsem najednou necítila a v krku jsem měla hrozné sucho. Nemohla jsem nic vyslovit. A tak jsem jen s obrovským strachem zvedla klepoucí se ruku a ukázala směrem, kde se udála bitka. Neměla jsem dost odvahy, abych se tam podívala. Stála jsem na místě, i když se Amy a Kate rozeběhli tím směrem. Dívala jsem se před sebe do hustého lesa. Slunce už dávno zapadlo, takže všude byla tma. Vzdychla jsem a sebrala poslední ždibec naděje, kterou jsem ještě uvnitř sebe dokázala najít. Opatrně a pomalu jsem se otočila směrem, kde ještě před pár minutami stáli dva kluci. Oba dva z temné strany. Ani jeden nebyl člověk. Nick a Matthew. Ale něčím se stejně lišily. Jeden měl světlé srdce, prostoupené dobrem, zatímco ten druhý ho měl černé jako půlnoční noc, zkažené temnotou. Když jsem se otočila a uviděla tu spoušť chtělo se mi křičet. Křičet tak, jako nikdy. Ale už jsem neměla sílu. Moje hlasivky si toho za dnešek užily tolik, že už to nešlo. A tak jsem jen potichu zasýpala a rozhýbala své ztuhlé nohy. Rozběhla jsem se směrem k té hromadě větví, hlíny a ještě něčeho. Někdo z nich ležel na zemi. A nehýbal se. Nežije. Zašeptal mi můj vnitřní hlas a já se otřepala hrůzou. Až moc dobře jsem věděla, že tohle nebyl jen zápas ze "staré školy". Oba dva použily své zbraně. Ale já pořád neviděla, kdo to leží na zemi. Do očí se mi nahrnuly slzy, o kterých jsem si myslela, že už jsem vypotřebovala. Nechala jsem je padat dolů, do tvrdé země a dál běžela k místu činu. Když jsem tam doběhla, zatajila jsem dech a začala řvát. Tedy…Spíše sípat, jelikož můj hlas zněl, jako když někoho dusíte. Sesunula jsem se k zemi a brečela. Byla jsem takhle snad celu věčnost. Všude okolo mě leželo černé peří. Některé se dokonce ještě vznášelo ve studeném nočním vánku. Na stromech a na zemi bylo spousta krve, roztrhané oblečení a všude to šlo cítit magií. A já nic. Jen jsem ztuhle seděla na zemi, zírajíc na to nehybné, mrtvé tělo, ležící přede mnou. Vztáhla jsem k němu ruku a pomalu se dotkla jeho kštice tmavých vlasů. Odhrnula jsem mu je z tváře a potichu zašeptala.
" Lhala jsem. Milovala jsem tě. Ale to jsi byl ještě jiný. Byl jsi sám sebou. Omlouvám se ti." Vysoukala jsem ze sebe tyhle slova a rukou mu přejela po obličeji. Už tady nebyl. Nebyl mezi živými. Moc dobře jsem to věděla. Ale přes to.. Přes to všechno, co mi udělal, jsem ho měla ráda. Litovala jsem ho, ale zároveň nenáviděla.

Najednou jsem na svém rameni ucítila něčí ruku. Otočila jsem se a pohledem spočinula na Matthewovi. Zadívala jsem se do jeho krásně světle modrých očí připomínající nebe. Usmála jsem se a chtěla poslouchat, co říká. Ale viděla jsem jen jeho otevírající se ústa. Všude bylo ticho. Nic jsem neslyšela. Chtěla jsem něco říct, ale když jsem otevřela ústa, všechno okolo mě se rozmazalo a nakonec zčernalo.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama