Moonlight- 2. Kapitola

25. března 2014 v 20:20 |  Moonlight
Ahojky. Tak tady je další kapitola. Řekla bych, aby jste si ji užili, ale.. no.. raději řeknu.. překousejte ji. :D
Více v celém článku.


2. KAPITOLA

Když jsem se ráno probudila, Matthew ještě spal. Naštěstí byla sobota, takže jsem nemusela nikam spěchat. Bylo asi třičtvrtě na osm a tak jsem šla do koupelny učesat si vlasy a tak dále. Zrovna když jsem vcházela do sprchového koutu (chtěla jsem se osprchovat) vešel Matthew do koupelny.
"Promiň, promiň, já nevěděl jsem, že jsi tady… Myslel jsem, že…"
"Můžeš už konečně zavřít ty pitomí dveře a počkat?!" zařvala jsem na něj.
"Jo, promiň já…"
"Dobře, už se mi neomlouvej a radši zavři." HE… Tohle je fakt jak někde ve cvokhousu. Po tom úžasném osprchování, které ze mě smylo všechen stres a všechnu nervozitu, jsem vyšla s koupelny.
"Můžeš jít, teda jestli ještě chceš." Řekla jsem Matthewovi.
"Jo díky a ještě jednou promiň, já nevěděl, že vstáváš tak brzo. Většinou jsem to já, kdo je první vzhůru."
"No tak to si budeš muset zvyknout, že já se budu budit o něco dřív." Udělala jsem na něj trochu flirtový úšklebek a on se zasmál. Byl to asi ten nejhezčí smích, co jsem kdy slyšela. Nechtělo se mi čekat na Matthewa, a tak jsem si oblékla svoje černé rifle, růžové tričko s nápisem i´m sexy and i know it a svoje blonďaté neposlušné vlasy jsem si stáhla do drdolu. Už jsem se chystala odejít s pokoje a dojít si na snídani, ale v poslední chvíli na mě zavolal Matthew.
"Hej Susan počkej. Půjdu s tebou, jenom na sebe něco hodím."
"Tak jo, ale pohni si." Řekla jsem s úsměvem na rtech.
"Už můžeme jít." Řekl Matthew.
"Vlastně teprve teď jsem si uvědomila, že jsem si nestihla vybalit všechny věci."
"No vidíš, ale stačí, když si je vybalíš až po snídani ne?"
"Jasně." Odpověděla jsem a pak už jsme celou cestu mluvili a mluvili a mluvili.
Když jsme došli do jídelny, zrovna jsem se smála, protože… Matthew byl prostě hrozně fajn a asi jsem si začínala myslet, že když je jenom člověk tak i tak je super.
"Susan."Uslyšela jsem známý hlas Amy. "Hej Susan tady."
"Myslím, že tě někdo shání."Ušklíbl se Matthew. Dloubla jsem ho do ramene a řekla:
"Jo to je Amy." Pak jsem se otočila ke stolu, kde byla Amy spolu s nějakými holkami. Usmála jsem se na ni a vzala si salát, nějaké pečivo a vyrazila za nimi ke stolu.
"Nazdar Susan. Tohle je Cortney moje spolubydlící a tohle Kate, taky moje spolubydlící."
"Ahoj. Těší mě, já jsem Susan."
"Nazdar."vykřikla s trochu větším nadšením Katy.
"Ehm…Ahoj."odpověděla jsem trochu přehloupě.
"Eh…Amy, zdá se mi to, nebo tady Cortney je ehm… Ty víš co?"
"Jo Susan promiň. Měla jsem ti to říct. Cortney je P.A."
"P. A?" zeptala jsem se nechápavě.
"Jo ty vlastně naše zkratky neumíš. P.A. je Padlý Anděl, M.V. Měsíční Vlk atd."
"Aha. Tak teď už to chápu."začala jsem se smát a Amy i Kate se přidaly, jenom Cortney byla nějak moc zamlklá. Možná to je proto, že já, Amy i Kate jsme tzv. M.V. a Cortney je Padlý Anděl.
"No tak Cortney, co je s tebou zase?" zeptala se Amy.
"Ty to moc dobře víš, tak se mě na to neptej."
"Ale Cortney, už sem ti jednou říkala, že Susan to nikomu neřekne. Není taková. Že ne?" Podívala se na mě.
"Amy absolutně nechápu, o čem tady mluvíš."
"Cortney si myslí, že řekneš někomu z dospělých, že jsme já a Cortney… No tak trochu byli mimo tento svět…A tak trochu spolu…"řekla Amy s červeným ruměncem na tvářích.
"Co že jste udělali?!" podivila jsem se.
"No a co jsme měli dělat. Tady to bylo jako blázinec a navíc jsme tady byly jenom my, kdo nebyl člověk." Řekla hlasitěji, než měla Amy.
"Jo dobře. Já bych asi udělala to samé."
"A Susan, neřekneš to nikomu, že ne? Jako nikomu z dospělých?"
"Ne proč bych to proboha dělala?"
"No…Protože tvoji rodiče jsou…"
"Ani tu větu nedokončuj!" zařvala jsem na Amy. "Hele pomalu si zvykám na to, že mě lidi berou jinak jenom proto… Prostě kvůli mým rodičům, ale pořád mě to štve. Jasně, že bych to neřekla. A pokud si myslíte, že jsem taková…Takový ten rodičovský tip, který všechno kyne rodičům tak to se hodně pletete."Vyjela sem na ně.
"Tak promiň." Řekla Amy.
"Ne to já promiň." Usmála jsem se na ni. "Trochu mi to ujelo. Víš, už si tak nějak zvykám na to, že si to o mně lidi myslí, ale jak sama vidíš zatím mi to tak trochu nejde." Zasmála jsem se a Amy a později i Cortney se přidaly. Asi tak po 10minutách jsem už chtěla jít, a tak jsem se s Amy a Cortney rozloučila a odešla. Když jsem se vracela do svého pokoje, viděla jsem něco v jedné z odbočujících chodeb. A jak už to tak u mě bývá, musela jsem se tam jít podívat.
"Panebože."Málem jsem se tam začala smát, ale ne že by to, co jsem viděla, bylo směšné ale kvůli tomu jak jsem byla blbá. Naštvala jsem se a okamžitě jsem se odvrátila a odešla. "Prej. Matthew nikdy žádnou neměl. A Matthew je samotář a podivín. Tss…Tak to asi těžko!"nadávala jsem si sama pro sebe. Když jsem došla do svého pokoje, byla jsem naštvaná sama na sebe. Jak jsem mohla být tak blbá. Proč jsem si první nezjistila, jestli s někým chodí. Ne, já se prostě musím zabouchnout do někoho, koho znám dva dny. "Pane bože!" zařvala jsem naštvaností. "Já jsem ale kráva!"začala jsem si nadávat.
"Proč bys měla být kráva?" zeptal se mě známý hlas. Otočila jsem se a ve dveřích jsem uviděla stát Matthewa.
"Jak dlouho…?"
"Jak dlouho tu stojím? Jen jsem slyšel, jak jsi o sobě řekla, že jsi kráva. Ale myslím si, že ty kráva nejsi."
"Hmm… Kdybys věděl, proč jsem to řekla, myslel by sis to taky."Teda aspoň myslím. Pomyslela jsem si.
"Tak mi to řekni."
"Co ti mám říct?"Podívala jsem se na něj nechápavě, když jsem moc dobře věděla, co tím myslel.
"No, že mi máš říct, proč sis nadávala."
"Tak to asi těžko."Odfrkla jsem si.
"Prosím, řekni mi to, já to nikomu neřeknu."
"Na to zapomeň. A už mě nech být prosím jo?"
"Dobře." Odpověděl mi a šel si lehnout do postele. Uběhlo asi tak 5 minut v tichu, když najednou Matthew řekl: "Susan…"
"Co je zase?" zeptala jsem se naštvaně, protože jsem byla zažraná do počítače.
"Hmm… Mám pocit, že ti někdo volá na mobil. Asi máš vypnuté zvonění nebo něco."
"Aha. Jo máš pravdu, vážně mi někdo volá." Podívala jsem se na display mého mobilu. Máma. "Ahoj mami." Zvesela jsem řekla do telefonu.
"Ahoj zlatíčko. Tak jak se tam máš?"
"Celkem to jde. Sice jsem tady teprve pár dní, ale zatím to ujde."
"Tak to jsem ráda. A už sis tam našla nějakou kamarádku?"
"Jo našla. Vlastně tři kamarádky."
"Tak to je moc dobře. Susan jsi tam teďka sama?"
"No… Vlastně ne. Je tady semnou Matthew. Ehm… Člověk." zašeptala jsem.
"Jak to že jsi na pokoji s člověkem?!" vykřikla máma.
"Mami v klidu. Prostě už nezbyl pokoj."
"Dobře. Hlavně se neprozraď."
"Ne neboj. Neprozradím." Aspoň doufám. Řekla jsem si v duchu.
"No Susan to je teď jedno. Mohla bys jít někde, kde budeš sama?"
"Eh… To bude trochu problém, ale zkusím to." Vyšla jsem na chodbu, pak odbočila na dívčí toalety, na kterých nikdo nebyl, a tam zůstala. "Tak jo už můžeš mluvit." Pokynula jsem matce.
"Víš Susan. Mám pro tebe asi celkem špatnou zprávu."
"Jakou?" zeptala jsem se.
"No víš…Věci se změnily. Kvůli té… No prostě kvůli určitým věcem se všechny děti z Moonlightu a dokonce i všechny děti padlých andělů museli odejít do lidského světa. No a tím pádem je teď všechno naruby. A proto…"
"Mami, o jakých věcech to tady ksakru mluvíš?"
"Susan to je jedno. Nech mě domluvit ano?!"
"Tak jo. Promiň."
"Takže Susan jak už jsem říkala všechno je jinak. A proto se mění i celý náš řád a zákony. A proto… No prostě si budeš muset vytvořit smečku."
"COOOO??!!!! Tak to ani náhodou. Já nemůžu vést smečku. Je mi 16 a ne 18. Mami, vzpamatuj se."
"Takhle semnou nemluv!"
"Promiň já jen že…"
"Ne to já promiň." Omluvila se mi matka "Susan musíš pochopit, že je to hodně důležité. A ty víš, že když jsi naše dcera, máš to v životě o trochu složitější."
"Já vím, mami. Ale já nedokážu vést svoji smečku."
"Ale dokážeš. My s otcem ti věříme zlatíčko."
"Tak dobře. Mami, chtěla jsi mi ještě něco říct?"
"Vlastně ano." Bože co to bude tentokrát? Pomyslela jsem si.
"Susan určitě víš, že musíš složit zkoušky."
"Jako zkoušky dospělosti? Já myslela že..."
"Ano Susan. Bohužel budeš muset složit zkoušku dospělosti a bohužel ji budou muset složit i ostatní z tvé budoucí smečky."
"Mami tak tohle NE!"zařvala jsem do telefonu. "Já… Budiž. Přijdu tam a pokusím se ty blbé zkoušky složit. Ale ostatní?"
"Zlato. Prostě to tak je a už s tím nic nenaděláš. Já jsem ti nevolala, abych se tě ptala. Já ti to jenom oznamuji. A když už jsem u toho oznamování, v tvojí smečce musí být tři holky bez tebe dvě a dva kluci. Takže si to dobře rozmysli. Smečku už změnit nemůžeš."
"Ale mami…"
"Máš na to šest dní. V pátek je den otevřených dveří. S otcem přijedeme a chceme slyšet tvoje rozhodnutí."
"Dobře." Řekla jsem se slzami v očích "Mami… Všechno to udělám, ale mám jednu podmínku. Sama víš, že můžu smečku vytvořit jen dobrovolně. Nemůžeš ji uzavřít bez mého svolení. Takže chci, abys my řekla o těch věcech, které přede mnou tajíš."
"Bude stačit, když ti to řeknu v ten pátek?"
"Dobře. Ale slib mi to." Povzdychla jsem si, protože jsem čekala, že to neudělá.
"Slibuji."
"Vážně?" zeptala jsem se s údivem.
"Jistě. Stejně by ses to rychle dozvěděla a my už nemáme důvod ti něco tajit. Zvlášť teď už ne."
"Mami, moc ti děkuji."
"Nemáš zač. A Susan myslím, že bys už asi měla jít, voláme už nejmíň čtvrt hodiny."
"Dobře a mami?"
"Ano?"
"Ještě jednou děkuji." Řekla jsem a vypnula telefon. Někde hluboko v sobě jsem byla ráda. Vždyť konečně budu mít smečku. Ale na druhou stranu jsem věděla, že to co mi matka řekne, nebude nic příjemného. A taky jsem si říkala, že to vlastně ani vědět nechci. Co už nadělám. Za pár týdnů ze mě bude už dospělá. A ještě k tomu Alfa. "Co jsem komu udělala! Já nechci být dospělá. Chci být dítě. Chci blbnout, Chci vyzkoušet kouřit, Chci se opít a chci vyzkoušet všechno co normální puberťák. Ale nemůžu. Kruci!" zařvala jsem přes celou místnost, ve které jsem byla. A vlastně jsem si ani neuvědomila, že místo, abych byla na záchodcích, jsem někde uprostřed chodby, ve které jsem ještě nebyla. Skvěle. Takže aby toho nebylo málo, první zjistím, že se moje kamarádka setkává s padlím andělem. Potom vidím Matthewa, který se mi sakra hodně líbí, jak se líbá s nějakou holkou v uličce, pak se dovím že si musím sehnat smečku a teď se k tomu všemu ještě ztratím. Však proč ne. To je vááážně super. Úplně normální den. BOŽE!

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama