Moonlight- 20. Kapitola

25. března 2014 v 20:41 |  Moonlight


20. Kapitola
Otevřela jsem oči. Všude okolo mě se rozprostíral chlad a skála. Zřejmě jsem byla v jeskyni. Nechápavě jsem se zamračila a posadila se. Hlava mě hrozně bolela a stěží jsem se nadechla.
" Susan. Pomalu." Zašeptal mi dobře známý hlas.
" Nick.. On.." Po tváři se mi svezla jedna slza, ale rychle jsem ji setřela.
" To nic. Určitě je na lepším místě." Utěšoval mě Matthew a já mu pohlédla do očí. Do těch krásných modrých očí. Ale neviděla jsem v nich ani tu krásu a tu hořící jiskru nehasnoucí naděje. Byli chladné, protkané smutkem, starostí a hroznou bolestí. Z toho pohledu mi přejel mráz po zádech. Nepatrně jsem se ošila a pokusila se vstát. Na poprvé mi moje nohy odmítly sloužit. Rychle jsem se rukou zachytila o kus kamene a vydechla. Zkusila jsem to ještě jednou a tentokrát už jsem stála. Zadívala jsem se na Matthewa a potichu řekla.
" To nebyla tvoje chyba. Bude mi chybět. Přeci jenom.. Měl i své kladné stránky. Kdysi. Ale teď, tady, to byl jenom obyčejný hajzl, který ubližoval. Nesmíš si jeho smrt dávat za vinu. To není správné." Zašeptala jsem a opřela si svůj obličej a ten jeho.
" Ale.. To já poslal poslední kouzlo. Já byl ten, kdo ho zabil. Nikdo jiný. Já." Řekl smutně a odtáhl svůj obličej. Poté se otočil a vydal se směrem k jedinému východu, který jsem zde viděla. Smutně jsem se dívala na jeho mizející tělo a potom už vyšším hlasem pronesla.
" Poslouchej mě Matthew. Pokud vím, byl to on, kdo začal bitku…" na chvíli jsem se odmlčela a pak ne moc snadně řekla. " Je lepší že zemřel on, než ty. Nezvládla bych to tady bez tebe. To.. Byl by to můj konec. Tak prosím.. Matthew já tě prosím, nedělej to. Neuzavírej se do sebe a nenechávej mě samotnou." Po tvářích se mi už kutálely horké slzy. Zastavil se a potom se otočil. Přešel ke mně a chytil mou ruku.
" Já bych tě nikdy nenechal samotnou. To si pamatuj." Usmál se a já si úlevně oddychla. Potom mě mírně zatahal za ruku a začal vyvádět ven z jeskyně.
" Susan!" Křikly obě holky najednou a na mé tváři se objevil velký úsměv. Chtěla jsem se k nim rozběhnout, ale moje tělo mi nějak vypovídalo službu. A tak se z běhu stala jenom pomalá chůze.
" Ahoj holky." Řekla jsem s úsměvem na rtech.
"Božínku ty vypadáš!" zasmála se Amy a já pozvedla jedno obočí.
" Hm.. Tak děkuju." Zasmála jsem se taky. Potom jsem pohlédla na Kate a usmála se.
" Jsem hrozně ráda, že už jsi vzhůru. A myslím si, že bys něco měla vědět." Řekla sklesle ale zároveň naštvaně. Zmateně jsem pohlédla z ní na Amy a nakonec jsem se otočila na Matthewa.
" Tak moment. Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se a Matthew se podrbal na hlavě.
" No…Něco okolo tří dnů. Plus, mínus." Řekl Matthew a mě poklesla brada. 3dny? To snad ani není možné?!
"Tři dny? To jako vážně? A ccc…co se stalo?" vyhrkla jsem ze sebe. Pohlédla jsem na Kate a Amy ale v jejich očích se zračil pouze strach a zmatek. A tak jsem se znovu otočila k Matthewovi. Ten si rukou prohrábl své blond vlasy a tichým hlasem řekl.
" Začnu asi tou dobrou věcí. Stráže už nás nepronásledují. Unikly jsme jim. Taky už nám chybí jen malý kousek k tomu, abychom objevily princeznu Ree. Ale ta špatná zpráva je to, že…" zmlkl a všude bylo hrobové ticho. Začala jsem nervózně těkat očima do všech koutů lesa a zeptala se.
" Tak co? Co je ta špatná zpráva?" Smutně se na mě podíval a téměř neslyšným, ale stále tvrdým hlasem pronesl.
" Už nejsme na území tvého otce. Jsme v zemi Temnoty. A zrovna před pár okamžiky, těsně před tím, než ses probudila, nás zahlédlo několik Magicjů." Poslední slovo zasyčel. Bylo zvláštní slyšet jej, s jakou nechutností vyslovuje jméno svého vlastního druhu. Ale na druhou stranu, on nepatří k Temnotě. On je s námi. Je semnou.Pomyslela jsem si a nervózně přešlápla z nohy na nohu.
" Takže mi chceš říct, že ujdeme pár metrů a.. a.. najdou nás?" zeptala jsem se přesto, že jsem odpověď už dávno znala.
" Přesně tak." Odpověděl mi a já upřela svůj zrak do země. Kdybych dokázala svýma očima zapálit zemi, tak by už tenhle les nebyl. Byla jsem rozzlobená. Štvalo mě, že se Temnota dostala tak blízko Moonlightu. Štvalo mě, že se Matthew zřejmě utká s vlastním druhem. Možná i vlastní rodinou. A totálně mě štvalo, že jsem nemohla udělat nic pro to, abych to zastavila. Pak jsem ale uslyšela hlas.
" Susan, ale přeci je tady ještě jedna dobrá zpráva." Promluvila Kate. Zvědavě jsem na ni pohlédla.
" Vážně? Jaká?" Kate se uculila svým šibalským úsměvem a já věděla, že má nějaký opravdu skvělý nápad.
" Temní andělé ani magijci netuší, jaký poklad mají na svém prozatímním území. Nemají nejmenší tušení, že je zde ukrytá Ree. A vlastně… Dokonce si myslím, že ani nevědí, že někdo takový existuje. Jsou prostě hloupý." Zasmála se a ve mně se znovu zažehl plamínek odhodlání a naděje. Usmála jsem se a řekla.
" Tak tohle nám hodně nahrává. Měly bychom si pospíšit, jestli nechceme, aby nás dostihly." Vyhrkla jsem nadšeně a už se měla k odchodu, když mě Matthew chytil za rameno a strhl zpátky k němu.
" Myslím si, že už nás našli." Řekl tichým hlasem. Pomalu jsem zvedla oči od jeho krásné tváře a pohlédla za sebe. Stálo tam snad 10 lidí. Tedy, abych byla přesná, ne lidí, ale magijců. Všichni byli docela vysocí, oblečení pouze v nějakých černých hábitech, táhnoucích se až na zem. Přes hlavu měli přehozenou kapuci, takže jsem jim neviděla do obličeje a každý měl ruce sevřené v pěst. Naprázdno jsem polkla a koutkem oka pohlédla na mé dvě nejlepší kamarádky stojící opodál. Obě se dívaly stejným směrem co před chvílí já. Pokývla jsem hlavou a obě byli pár rychlými kroky u nás.
" Máte plán?" zašeptala jsem a viděla, že nikdo z nich nevymyslí. Chtělo se mi začít křičet, ale nevydala jsem ani hlásku. Místo toho jsem se jenom koukla na Matthewa a ten téměř neslyšitelně zapípal.
" Budeme bojovat. Ale jen na oko. Složíme maximálně dva magijce a potom přijde na řadu útěk. Jasný?" zeptal se všechny tři jsme přikývli. Nervózně se na nás usmál a potom promluvil směrem k Temnotě.
" Co od nás chcete? Proč jste tady?" zakřičel, jako by se snažil přeřvat neexistující hluk. Nepřátelé se jen hořce zasmáli a chraplavým, strašidelným hlasem promluvil nejvyšší z nich.
" Proč jsme tady my?" Zasmál se a poté pokračoval. " To řekněte vy nám. Tohle je naše území. Vy nemáte právo zde být. Ubozí psíčci!" zasyčel na nás a odplivl si. Začínalo to ve mně vřít. Jak si dovoluje oslovovat mě a kohokoliv jiného psíčci? To je tak ubohý! Křičela jsem ve své mysli. Potichu jsem zavrčela. Bolest hlavy mě naprosto opustila a já se cítila, jako by se vůbec nic nestalo. No jistě. Zrychlená regenerace. Pomyslela jsem si a pak se škodolibě usmála. Viděla jsem, že Matthew chce něco říct, ale já ho předběhla.
" Vaše území? Vy jste ho sprostě ukradli! Nepatří vám ani tomu vašemu podělanému pánovi! Tohle místo patří k Moonlightu a je MOJE!" Věděla jsem, že to není tak úplně pravda. Tohle místo patřilo mému otci, ale bylo, snaží říct tohle, než to tady vysvětlovat. Magijci si vyměnily nechápavé pohledy a já se jen zuřivě zasmála. V rychlosti jsem se proměnila a místo mě stál na zemi šedý vlk. Těsně před tím, než jsem vyběhla jsem na vteřinu otočila hlavu a pohlédla na Amy a Kate. Byli také proměněné a byli plné vzteku a nenávisti. Ne jen že jsem to viděla na jejich očích, ale také jsem to cítila. A slyšela jsem jejich myšlenky. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem už navždy spojené. Jsme smečka. Vydechla jsem a poslala rychlou myšlenku.
" Tak jdeme na boj. Držte se zpátky. Nechci, aby se vám něco stalo. A jak říkal Matthew, za chvilku se dáváme na ústup jasný?" zeptala jsem se a chvíli čekala na odpověď. Od obou dívek mi přišlo jasné ano a já se v duchu usmála.
Hnusně jsem zavrčela a rozběhla se proti nejvyššímu magijci. Chvíli jen omámeně zíral a nakonec proti mně poslal nějaké kouzlo. Byla to obří zářivá koule. Byla celá bílá a hrozně se třpytila a leskla. Až moc dobře jsem věděla, že tohle kouzlo by mě zabila. A tak jsem rychle uskočila. Koule zasáhla jeden ze stromů a ten shořel na malinký popel. Prudce jsem otočila hlavu k onomu pachateli a ještě větší rychlostí se k němu rozeběhla. Viděla jsem, že se o něco pokouší. Ale neměla jsem tušení o co. Když už jsem byla pár metrů od něj, narazila jsem na neviditelnou bariéru. Sakra! Já zapomněla! Okřikla jsem se v duchu a neustále se snažila nějak to obejít. Ale nebyla žádná možnost. Už jsem to chtěla vzdát. Naposledy jsem se rozběhla a povalila jsem magijce na zem. Chvíli jsem nechápala, co se stalo, ale potom jsem uslyšela tiché zasmání Matthewa. V duchu jsem se usmála a potom svůj zrak upřela na vysokého muže pod mnou. Vycenila jsem ostré zuby a zakousla se mu do hrdla. Potichu a krátce zakřičel a potom už jsem neslyšela vůbec nic. Vyskočila jsem zpátky na nohy, tentokrát už v lidské podobě. Zhnuseně jsem se na něj podívala a řekla
" Já nejsem žádný psíček!" Poté jsem se otočila a myšlenkami poslala oběma dívkám zprávu.
" Honem! Jdeme!" Křikla jsem v mysli a rozeběhla se co nejdál od mrtvého těla. Za chvíli se ke mně připojil a Matthew a holky. Běžely jsme, co nejrychleji to šlo, ale stejně jsem za námi neustále slyšela dusot lidských-nelidských nohou.
"Tady!" Křikl Matthew a stáhl mě do nějaké miniaturního prostoru ve skále. Amy i Kate se mezi nás vmáčkli a čekaly jsme. Kroky se neustále přibližovaly a já věděla, že nás uvidí. Bylo to jasné.
" Matthew musíš něco udělat! Nějak to místo začaruj nebo co já vím! Uvidí nás!" křičela jsem a nedokázala se uklidnit. On přikývl a začal něco nesrozumitelně mumlat. Už jsem viděla, že se magijci blíží. Čím dál tím víc. Jeden stál tak blízko, že jsem viděla jeho ústa ukrývající se pod černou kapucí. Nedokázala jsem se ani nadechnout. Nechtěla jsem udělat nejmenší pohyb. Nikdo z nás. Nepřátelé se venku neustále ohlíželi ze strany na stranu, ale nás najít nedokázaly. Po chvíli hledání to vzdaly a daly se k odchodu. Konečně jsem se naplno nadechla a vykročila ven z toho malého prostoru.
" Děkuju ti." Vydechla jsem a skočila Matthewovi kolem krku. Ten se jen zasmál a pořádně mě obejmul.
" Nemyslíš si, že bych si zasloužil takovou menší pusu jako poděkování?" zeptal se s šibalským úsměvem na rtech. Já se jen zasmála a přitiskla své rty na ty jeho. Chvíli jsem tam jen tak stály, a já nedokázala poznat, kde začínají mé rty a kde ty jeho. Byl to příjemný pocit. Prostupovalo mnou teplo a já se neustále chtěla usmívat jako blázen. Ale potom mě z toho vytrhlo hlasité syknutí bolesti. Otočila jsem se směrem, kde seděla do klubíčka schoulená Kate. Odstoupila jsem od Matthewa a zeptala se.
" Kate co se děje? Stalo se ti něco?" s hrůzou v očích jsem se dívala na moji nejlepší kamarádku, která se pomalu otočila. Její obličej byl zkroucený bolestí a její ruce byli od krve. Zakryla jsem si rukama ústa, abych nevykřikla. Rozeběhla jsem se k ní a klekla si.
" Co se stalo?" začala jsem brečet, ale ona se jen usmála.
" To bude dobré. To nic není. Jen nějaký škrábanec." Chtěla se postavit, ale podlomila se ji kolena a já ji musela chytit. Položila jsem si zpátky na zem a odstrčila ruce z břicha. Měla tam hlubokou krvácející ránu a mně se udělalo zle od žaludku. Na chvíli jsem odvrátila zrak a poté jsem Kate pohlédla do očí.

" Kate.. Tohle se spraví. Uvidíš. Jsi přeci Měsíční vlk ne? Zrychlená regenerace. Bude to v pohodě. Bud v pořádku." Utěšovala jsem si, i když jsem moc době věděla, že to není pravda. Ta rána byla opravdu hluboká a navíc… Když schytáte nějakou tu ránu od magijce, zrychlená regenerace nefunguje. Nikdy.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama