Moonlight- 24. Kapitola

25. března 2014 v 20:44 |  Moonlight


24. Kapitola
Pohlédla jsem přes skleněné víko a div jsem neupadla v úžasu. Uvnitř rakve ležela mladá dívka. Mohla být jen o trochu starší než já. Její téměř bílé vlasy ji splývaly až do poloviny těla a její pleť byla jako stěna. Bílá stěna. Byla opravdu nádherná, ale přes to měla jednu chybu. Oči. Byli zavřené. A já potřebuju, aby se otevřeli. Začala jsem panikařit a křičela.
" Vzbuď se! Prosím! Musíš vstát a zachránit nás." Měla jsem slzy na krajíčku, ale ještě jsem je dokázala udržet. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem začala bušit do rakve.
" Tak se otevři. Sakra!" řvala jsem přes celou jeskyni. Byla jsem úplně na dně. Neměla jsem nejmenší tušení co dělat. Obcházela jsem rakev neustále dokola a dokola, ale nikde žádné vodítko. Ani ťuk. Zkoušela jsem rakev otevřít násilím, ale nic. Zkoušela jsem prosby. Nic. Dokonce jsem i hledala nějakou šifru, ale nenašla jsem jedinou věc. Jediné vodítko k tomu, jak mám tu zatracenou rakev otevřít a vzbudit Ree. A tak jsem se uchýlila k poslední možnosti, která mě napadla. Sesunula jsem se na zem a opřela se o studenou hrobku mé údajné sestry.
" Prosím. Musíš se vzbudit. Moc tě prosím. Jinak všichni…" Z očí se mi začaly řinout slzy jako z vodopádu a já je nechala stékat po mé tváři. Chvíli jsem mlčela a poté dokončila svou větu. " Jinak všichni zemřeme. Já, Amy, Kate a dokonce i Matthew. A já ho nemůžu nechat zemřít! To nejde! Já tě prosím, musíš se probudit a zachránit nás." Brečela jsem jako malé dítě, ale bylo mi to jedno. Už jsem slzy ani neutírala. Nechala jsem je tak. S malinkou nadějí, že se snad něco stalo, jsem vstala. Ale dívka stále nehybně ležela a rakev byla pořád na stejném místě.
"Prosím tě! Jestli jsi má sestra a jsi ta princezna Ree, o které všichni alespoň jednou slyšeli, tak tě prosím, musíš nám pomoct. Nám všem. Celému Moonlightu. Nejde jen o mě. O naši skupinu. Ale o celý svět. Moc tě prosím. Pokud se neprobudíš tak..tak…" z věty mě vytrhlo hlasité zadunění. Leknutím jsem nadskočila a začala se rozhlížet po jeskyni. Ze stropu začali odpadávat kusy kamenů a já se musela rychle ohnout, aby mě jeden z nich nezasáhl. Chvíli jsem se krčila a po pár vteřinách to všechno ustalo. Co se to právě stalo? Ptala jsem se sama sebe a nechápavě se rozhlížela. A poté mi svitlo. Matthew a holky! Musí mít problémy! Temní andělé se už museli dostat přes ochranou bariéru. Sakra! Křičela jsem v duchu a rychle se postavila. Pohledem jsem sklouzla na princeznu ležící v zavřené rakvi. Tak počkat? Ona už není zavřená! Zaradovala jsem se. Stála jsem na tom místě jako přikovaná. Víko rakve bylo shozené na zemi, ale dívka měla oči stále zavřené.
" Prosím. Probuď se. Princezno.. Sestro." Vyslovila jsem to slovo a chvíli přemýšlela nad jejím významem. Je opravdu má sestra? Nikdy v životě jsem ji neviděla. Neměla jsem tušení, že existuje. Ale i přes to.. Cítím, že patří ke mně. Že to ona je má rodina. Po pár okamžicích jsem přestala přemýšlet a pozorovala nehybně ležící tělo. Ani náznak toho, že by žila. Hrudník byl stále ve stejné poloze, oči zavřené a pleť alabastrově bílá. Pak se ale stalo něco, čemu jsem odmítala uvěřit. Její víčka se pohnuly a ona otevřela oči. Byli nádherné. Tak světle modrou jsem snad ještě v životě neviděla. Dívala se na mě zmateně a trochu vystrašeně. Ale něco v jejím pohledu mi… důvěřovalo.
" Ree…" zašeptala jsem její jméno a ona přimhouřila oči. Chvíli si mě prohlížela a poté se její oči rozšířily.
" Já žiju! Vždyť já žiju!" vykřikla. Nevím, jaký hlas jsem čekala, ale pištivý hlas malé holčičky určitě ne. Kdybych slyšela pouze tenhle hlas, myslela bych si, že patří 5. leté holce. Místo toho přede mnou seděla ten nejmocnější Měsíční vlk na celém světě.
" Ano. Žiješ." Zašeptala jsem a stále nechápavě na ni zírala.
" Kdo jsi?" položila mi základní otázku a já se smutně usmála.
" Jsem Susan. Tedy Nimiew. Ne vlastně Susan… To je jedno. Jsem… Prý jsem.. Tvoje sestra." Vykoktala jsem nakonec a viděla údiv v jejich očích.
" Ale já nemám sestru. Jsem jedináček." Řekla a přitom vylezla z rakve a stoupla si vedle mě.
" Já vím. Taky jsem si to myslela. Ale poté jsem se dozvěděla, že mám sestru. Tebe." Zašeptala jsem a pokusila se mile usmát. Ale na hlavu mi dopadlo pár malých kamínků a já se zděšením pohlédla na strop jeskyně. Už to tu bylo zase. Další otřes. Ale tentokrát byl mnohem silnější a navíc nehodlal ustát. Ze stropu se sypali další a další kameny.
" Co se to děje?" zakřičela Ree a já leknutím nadskočila. Umí křičet docela na hlas, na to, že se právě probudila z tisíciletého spánku. Pomyslela jsem si.
" Myslím, že by jsem měli zmizet. Jinak nás to tady zasype." Řekla jsem a v duchu jsem se modlila za své kamarády venku.
" Ale proč se to tady tak třese?" zeptala se a já si povzdychla.
" Pamatuješ si vůbec něco z té doby, co jsi spala? Slyšela jsi něco nebo tak?" její odpověď mě dost zaskočila.
" Slyšela jsem naprosto všechno. Slyšela jsem různá zvířata. Hlasy, které se linuly z lesů. Ale nikdo nikdy nepřišel až sem. Do jeskyně." Neodkázala jsem si představit, jak hrozné to muselo být. Slyšet všechno, ale nemoct nic říct. Nemoct zakřičet o pomoc. Muselo to být opravdu hrozné. Ale v téhle chvíli mi na srdci ležel jeden mnohem horší problém.
" Dobře. Víš.. Nejsem tady sama. Ale to jsi jistě už slyšela. Venku jsou mí přátelé… A také Temní andělé. Je to hodně zamotané, ale když to shrnu všechno do jednoho tak je to asi nějak takhle. Mí přátelé jsou dva Měsíční vlci a Magijec." Viděla jsem, že chce něco namítnout a pro to jsem rychle pokračovala. " Ale je hodný. Je na naší straně. Hlavní problémem jsou Temní andělé, kteří se nás snaží zabít. A aby toho nebylo málo, zabrali více jak polovinu Moonlightu. A pro to nám musíš pomoct. Musíš tuhle bitvu zastavit. Porazit Temnotu." Vyhrkla jsem všechno najednou a ona na mě zírala.
" To si děláš srandu? Jak jste mohli nechat Temnotu proniknout tak daleko?!" teď už křičela a její hlas už vůbec nezněl jako dítě. Zněla jako dospělá žena a trochu mi naháněla hrůzu
" Nevím, co ti na to odpovědět. Ještě před nedávnem jsem o tom taky neměla nejmenší tušení. Ale teď není čas. Opravdu bych nerada skončila zasypaná v jeskyni a venku nechala zemřít své přátele." Po téhle větě jsem se rozběhla pryč a Ree běžela za mnou. Slyšela jsem její kroky a srdce.
Konečně jsem zahlédla světlo. Srdce mi poskočilo radostí a já nasadila ještě rychlejší sprint. Za pár sekund jsem už stála venku před jeskyní a to co jsem uviděla, mi vyrazilo dech.
" Matthewe!" zařvala jsem na něj a rozběhla se. Jakmile jsem stála u něj vtiskla jsem mu polibek na rty a usmála se.
" Našla jsi ji?" zeptal se a já horlivě přikývla. Jeho ústa se naplno usmála.
" Co se to tady děje?" zeptala se Ree a já se musela zasmát. Je vzhůru teprve pár minut a tuhle otázku už položila nejméně podruhé. Ale poté jsem si uvědomila jednu věc. Vždyť oni.. Nebojují. Svým pohledem jsem zabloudila k Temný andělům, stojícím pár metrů od nás. Viděla jsem, že několik z nich se vzneslo do vzduchu a zmizelo. Ale ti co zbyly se neustále rozbíhaly směrem k nám, ale vždy, jako by je něco odmrštilo zpátky.
" To ty?" zeptala jsem se Matthewa, ale on jen zavrtěl hlavou.
" Nevím, co se to stalo. V jednu chvíli jsme s nimi bojovali. Ale potom jako by někdo spustil obří oponu a oni se nemůžou dostat dovnitř. Něco jako bariéra, ale určitě ji nevytvořil Magijec." Vysvětlil a já se zamračila.
" Jak to můžeš vědět?" on jen naklonil hlavu na stranu a usmál se.
" Poznám to. Když kouzlí Magijec, je to cítit takovou určitou energií. Neodkážu to popsat, ale tohle určitě nezpůsobil Magijec. Ani Temný anděl." Pohledem neustále těkal k Ree, která se začala mírně červenat.
" Ty? Vždyť ses právě probrala. To už jsi schopná.. Kouzlit?" to slovo mi nějak nechtělo z pusy. Říkat Měsíčnímu vlkovi, že kouzlí je docela divné. Zašklebila jsem se.
" Bála jsem se, že se jim něco stane. Ještě když jsem spala a poslouchala tě tak.." pokrčila rameny a mě polilo horko. Ona všechno slyšela. Když jsem ji prosila. Když jsem nadávala. Všechno.
" A kde je Amy a Kate?" vyhrkla jsem.
" Tady jsme. Tak ty si první jdeš za svým cukrouškem a pak až za námi jo?" zasmála se Amy a já se s roztaženou náručí rozběhla směrem k ní a Kate.
" Jsem tak ráda, že se vám nic nestalo." Vydechla jsem levou a ony se usmály.
" My taky." Řekla Amy a pohledem zabloudila za mé záda. Otočila jsem se a uviděla Ree hledící do země.
" Tak tohle je naše zachránkyně?" zeptala se s trochou jízlivosti v hlase a já ji plácla do ramene.
" Přestaň!" sykla jsem.
" Promiň." Odpověděla mi Amy a já se zasmála.
" Myslím, že bychom se měli představit ne?" promluvila konečně Kate. Přikývla jsem a rozešla se směrem ke své sestře.
" Takže já jsem Susan. Vlastně jméno, které mi dal tvůj otec.. Vysvětlím ti to později. Tak to jméno je Nimiew, ale říkej mi Susan. Tohle je Matthew, Kate a Amy." Jednotlivě jsem na každého ukázala a ona přikývla.

"Jsem ráda, že vás poznávám. Já jsem Ree."

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama