Moonlight- 5. Kapitola

25. března 2014 v 20:25 |  Moonlight
Ahojky. Další kapitola. Řekla bych, že už sami poznáte, že je to psaní o trochu lepší. Ale nějak extra.. to bych neřekla. :D



5. Kapitola
Po dlouhých úvahách které ani nevím jak byli dlouhé někdo vešel do pokoje. Otočila jsem se. Naštěstí to byl Matthew. Nevím proč, ale tak nějak se mi ulevilo, že ho vidím.
"Nazdar."ozval se Matthew.
"Čau."odpověděla jsem smutným hlasem.
"Co je?"zeptal se mě Matthew a já se musela zasmát.
"Co je? Tak stupidní otázku jsem vážně neslyšela. Prý co je? Chceš vědět co je?Hmm.?" zařvala jsem na něj. On jen o kousek ustoupil a přikývl.
"No dobře. Tak já ti teda řeknu co je. Je to že se tady na škole objevil můj bývalí, který zřejmě není zas tak úplně v pořádku. Zřejmě mě pořád miluje, ale já nevím, jestli ho miluju taky anebo už ne. Pak jsem se měla sejít s Amy a Kate jenže jsem na to zapomněla, takže na mě budou naštvaný no a pak se tady objevíš ty a zeptáš se mě co je? Nic není Matthew. Vůbec nic!" Ani jsem si neuvědomila, že tak strašně řvu. A teprve když jsem se přestala třást strachy jsem si uvědomila že mám svůj ukazováček přitisknutý k Mattheowě hrudi. Začala jsem brečet jako malá holka. Vím, že je to divný, ale prostě toho bylo moc. A navíc…Měla jsem takový pocit, že Nicka pořád miluju. Ale to se nesmělo stát. Za žádnou cenu.
"To bude dobrý Susan." Utěšovala mě Matthew který měl mou hlavu opřenou o hruď. "To bude dobrý." Zašeptal mi do ucha a já jsem se pousmála. Chtěla jsem tomu věřit. Vážně chtěla. Ale…Jak to mohlo být dobrý, když se všechno jen zhoršovalo?
"Susan poslouchej mě." Chytl mě za bradu a otočil si mou tvář k té své. Dívala jsem se do jeho modrých očí a poslouchala. Vím, že tě znám teprve pár dní ale něco mi říká, že jsi jiná než ostatní. A že tě musím chránit."
"Matthew já."
"Pštt.." Zakryl mi ústa ukazováčkem a pak mě políbil. Bylo to úžasný. Jakoby ve mně někdo zažehl plamínek a ten se pomalu rozhoříval. Najednou někdo vletěl do dveří. S Matthewem jsme od sebe odskočily jako by jsem dělali něco nezákonýho.A najednou jsem uslyšela Amy, jak řve
"Kde si kruc…" Zadrhla se. Nejspíš to bylo proto, že jsem musela být rudá jako rak a moje vlasy museli být na všechny strany.
"Ehm…Promiň.. Já nevěděla jsem že.. Promiň." Amy chtěla odejít ale naštěstí zasáhl Matthew.
"Ne to je v pohodě."řekl "Já.. Stejně ještě někam musím zajít tak tady zůstaň." Vyšel z pokoje a ve dveřích se na mě usmál. Já jsem zčervenala ještě víc a taky jsem se usmála.
"Páni!" zakřičela Amy, když zavřela dveře. "Ty jsi políbila Matthewa Whina.Wow." Na chvíli jsem zauvažovala kdo je Matthew Whin.Do teďka jsem totiž nevěděla, jak se jmenuje Matthew příjmením. Jasně dost ubohé.
"No vlastně políbil on mě ale i tak se to dá říct." Usmála jsem se a Amy zatleskala a začala mluvit.
"Musíš mi říct, jak Matthew líbá. Umí to?"
"Ehm…Jo umí, ale Amy ty jsi sem nepřišla zeptat se, jestli umí Matthew líbat, že ne?"
"Tak to máš pravdu. Nepřišla." chvilku se odmlkla a pak dodala. "Vlastně jsem přišla, abych ti vynadala. My jsme tam z Kate čekali nejmíň hodinu a ty tady zatím cucáš Matthewa." Slovo ,,cucáš,, se mi nijak zvlášť nelíbilo a tak jsem se ušklíbla.
"Jo Amy.. Já…Promiň. Dneska toho bylo vážně moc. Matthew,mamka,Nick.." "Nick?"nechápala Amy. Jasně. Já jsem zapomněla, že Nicka dneska asi nikdo ještě neviděl. No tak zítra to bude mazec.
"No Nick." Vzdychla jsem a úžasná nálada byla ta tam. "Nick je můj bývalí kluk se kterým jsem byla nejmíň rok. Je sice úžasný, chytrý hezký ale taky je padlí anděl." Amy se zajíkala. "Ale to není všechno. On se přidal k Temné straně." Amy se začala smát ale já měla jenom naštvaný výraz. A tak přestala. "Amy já si nedělám srandu. Proto o tom nikdo neví. Nikdo by mi nevěřil." Amy se na mě odivně podívala jako by čekala že řeknu že to není pravda. Nic takového se nestalo.
"To myslíš vážně?" Tentokrát zvážněla.
"Já to myslím naprosto vážně."
"Ale jak…Jak může být tady na škole? To nikdo nevycítí, že je Temný?"
"Amy on není temný. On je Padlí anděl. A nikdo neví, že pomáhá na nesprávné straně." Zatvářila jsem se zhnuseně a Amy dodala.
"Nikdo kromě tebe a teď mě je to tak?"
"Přesně." Plácla jsem sebou do postele a koukala nahoru kde sice nebylo nic zvláštního ale alespoň mi mozek přestal pracovat na plné obrátky.
"Susan musíme to někomu říct."
"Ne právě naopak. Nesmíme! Nikdo by nám nevěřil. Nick si umí strašně dobře chránit své pocity a myšlenky takže by to zněj nikdo nevycítil a nás by obvinily, že jsme ho pro nic za nic udali."
"Ale co budeme dělat?" zeptala se a v očích ji skákali plamínky strachu.
"Já nevím Amy. Nevím to už nejmíň dva roky a teď…Tedˇje to ještě horší." Amy jenom vzdychla a lehla si vedle mě. Chvíli jsme jen tak leželi a pak Amy řekla
"Susan proč si se s námi vůbec chtěla sejít?" Do té doby jsem na to úplně zapoměla. Na matku, na smečku na zkoušky. Na všechno. Ale musela jsem jí to říct. Už zbývalo jenom pět dní. To byla krátká doba.
"Stačí, když ti to řeknu zítra? Chci, aby u toho byla aji Kate."
"Dobře. Susan…Já už asi půjdu."
"Dobře. Tak zatím ahoj."
"Ahoj. Amy vyšla ze dveří a ztratila se v chodbě.
Pár minut jsem se jenom válela v posteli a pak přišel Matthew.
"Tak co už Amy odešla?" zeptal se mile.
"Jo už odešla." Posadila jsem se.
"Tak co vynadala ti?" zeptal se Matthew a posadil se vedle mě.
"Ani ne. Spíš jsme se bavily o..holčičích věcech." Pousmála jsem se a Matthew se na mě podíval.
"Víš Susan…Já..chci se ti omluvit."
"Omluvit? A za co?" nechápala jsem.
"Za všechno. Za to jak jsem se k tobě choval. Ale já.. Dělal jsem to proto, že jsem nechtěl abys věděla co k tobě cítím." Myslím, že se cítil trapně, protože trochu zčervenal.
"Matthew. Mně to nevadí. Vlastně si myslím, že kdyby ses choval, jako všichni ostatní neměla bych tě takhle ráda." Na slovo takhle jsem dala větší důraz a Matthew si toho všiml.
"Takže kdybych tě neotravoval tak mě nemáš ráda?" podivil se.
"Ne takhle jsem to nemyslela." Vyhrkla jsem ze sebe. "Jen že kdyby si byl milí jako všichni ostatní zbyla by jenom tvoje krása a nic víc." Usmála jsem se a Matthew se začal smát.
"Aha. Takže tobě se na mě líbí to, že provokuj? Ty seš vážně divná." Začal se ještě víc smát a já jen řekla
"To víš, mám ráda výzvy." Chytila jsem ho za tvář a přitáhla si ho k sobě. Už se nesmál jen se na mě zamilovaně podíval a pak jsme se políbily. Dneska už to byl druhý polibek ale byl mnohem…tvrdší. Jako bychom oba dva už věděli, že tohle je jistý. Ten první polibek byl malí, letmí. Jako bychom se ujišťovali, že to oba cítíme stejně. Ale tenhle polibek byl už sebejistý. Trval asi 5minut, a když jsme se od sebe odtrhli oba dva jsem lapali po dechu. A po dlouhém povídání jsme oba dva usnuli.
Tu noc se mi zdál divný sen. Ne nebyl divný. Byl strašidelný a hrozný. Byla jsem uvnitř nějaké černé místnosti. Nic jsem neviděla.Ani vlastní ruku.Ale jedno vím.Nemohla jsem se proměnit.Byla jsem něčím připoutaná a to něco mi bránilo se proměnit ve vlka.Snažila jsem se to utrhnout ale nešlo to.Dívala jsem se všude kolem sebe ale neviděla jsem nic víc než temnotu.A když už jsem myslela že se nic horšího stát nemůže slyšela jsem někoho zavýt.Bylo to vytí o pomoc.A bylo mi to hrozně povědomé.Jakoby to vytí vycházelo zevnitř mě.Ale já nemohla vít.Byla jsem proměněna na člověka.Vytí přešlo do křiku o pomoc a pak všechno utichlo.Jen jsem někde z dálky slyšela krutý smích.Přeběhl mi mráz po zádech a pak něco zavrzalo.Jakoby se otevřely železné dveře.Dovnitř místnosti dopadl paprsek světla a někdo dopadl na podlahu přede mnou.Nehýbal se.Chtěla jsem se té osoby dotknout ale nedosáhla jsem na ni.Ale najednou se ten někdo zvedl na nohy a začal strašlivě křičet,přímo řvát.A pak se opřel o stěnu místnosti a začal plakat.Už jsem poznala že je to žena ale neměla jsem sílu zeptat se co se stalo.V duchu jsem si říkala co se tak asi mohlo stát.Vím že to bylo něco hrozného ale co? Ta žena, která seděla v rohu místnosti (teda alespoň myslím, že to byl roh) se na mě podívala a řekla
"Přinutily mě podstoupit výměnu." A začala znovu křičet a řvát. Nechápala jsem, jak mohla slyšet moje myšlenky. Vždyť aby je mohla slyšet musela by být…
"Kdo to je?" přinutila jsem se zeptat. Další věc, kterou jsem nechápala. Jako měsíční vlk bych měla vidět ve tmě, ale já nic neviděla. Ale zdálo se, že ta žena mě vidí.
"Ty mě nepoznáváš Susan?" zeptala se překvapeně ta žena.
"Já vás nevidím madam. A jak to že mě znáte?"
"Zlatíčko to jsem já." Myslím, že se ta žena pousmála podle tónu jejího hlasu.
"Kdo já?" nechápala jsem.
"Já. Teta Jennifer." Jennifer. Moje nejoblíbenější teta z naší rodiny. Teď už to chápu. Proto slyšela moje myšlenky. Nechránila jsem si je, a protože je moje rodina tak je slyšela.
"Teto? Co ti to udělali? A proč nic nevidím?"
"Zlatíčko moje. Donutili mě. A ty nic nevidíš, protože ve zdech této místnosti je purpflower.(Fialová rostlina kvůli které měsíční vlci nevidí ve tmě.)" Zalapala jsem po dechu a z očí se mi začali řinout slzy.
"Neplač. Neplač Susan."
"Této co se to děje? Kde jsou mí rodiče?"

"Tvojí rodiče jsou v pořádku Susan. Ale musíš co nejrychleji získat smečku jinak.." Tohle bylo to poslední, co jsem slyšela, protože mě vzbudil řinkot budíku na mém nočním stole. Už zase škola a sním pondělí. Ach bože. Jak já svůj život nenávidím.

Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama