Otrokyně měsíce- 1. Kapitola

25. března 2014 v 21:08 |  Otrokyně měsíce


1. Kapitola
Rychle jsem se posadila. Moje srdce tlouklo jako splašené a můj dech se odmítal zklidnit. Po tváři mi stékaly kapičky potu a rukou jsem si prohrábla světle blond vlasy. Otočila jsem se k nočnímu stolku a koukla na budík. 5:30. Skvěle Řekla jsem si v duchu a zatvářila se otráveně. S nechutí jsem vstala z vyhřáté postele, obula si papuče a vydala se dolů do kuchyně. Z poličky jsem vytáhla konvici a nalila do ní vodu. Tu jsem nechala vařit a přešla jsem ke chlebníku. Z něj jsem si vytáhla nějaký koláček a zakousla se do něj. Byl sladký. Zřejmě povidlový. Usmála jsem se a sedla si za stůl. Můj úsměv zmizel, když jsem si vzpomněla na ten hrozný sen. Zdá se mi už strašně dlouho. Vlastně to ani není sen. Spíše vzpomínka. Vzpomínka na to, že když jsem byla malá, napadl mě vlk. Bylo to příšerné. Neustále vidím ty jeho hrozivé oči a tesáky blížící se k mému tělu. A potom si také pamatuji tu bolest. Jediné co v mém snu nesedí, je barva vlka. Když jsem byla malá, zvíře, které mě napadlo bylo šedé ale v mé noční můře je vlk černý. Musela jsem zatřást hlavou, abych si trochu urovnala myšlenky. Najednou jsem uslyšela hlasité zapískání. Voda už je hotová. Zvedla jsem se a zalila si svůj hrnek s čajem. Vdechla jsem tu nádhernou vůni lesních plodů. Pousmála jsem se a sedla si zpátky ke stolu. Bylo šest hodin ráno a slunce teprve vycházelo. Byl to příjemný, ale uspávající pohled.
Konečně jsem dopila čaj. Zvedla jsem se od stolu a odnesla hrnek a talířek do dřezu. Zpoza dveří mamčiné ložnice jsem uslyšela šustění peřiny. To znamenalo, že je už po půl sedmé. Takhle totiž mamka vstávala do práce. Prošla jsem kolem jejich dveří a řekla.
" Dobré ráno." Z pokoje se ozvalo jakési tiché zamrmlání a já se zasmála. Vystoupala jsem po schodech do svého pokoje a tam jsem za sebou zabouchla dveře. Pořád jsem byla unavená. Ale donutila jsem se hodit na sebe nějaké tričko a džíny. Potom jsem se před zrcadlem učesala a dala trochu řasenky. Nebyla jsem žádná modelka. No dobře. Nejsem moc hezká, ale co se dá dělat. Potichu jsem vzdychla, vzala si svůj batoh do školy a vyšla z pokoje. Sestoupala jsem ze schodů, pozdravila mamku a už jsem byla pryč.
Po asi čtvrt hodině cesty jsem došla na školní parkoviště. Stálo zde spoustu různých aut. Od ojetin až po ty nejmodernější bouráky. Taky bych chtěla auto. Ale je mi teprve 16. Zamračila jsem se nad tou představou a šla přímo prostředkem parkoviště. Z ničeho nic se tam přiřítilo auto. Bylo hodně moderní a sportovní. Jediná jeho chyba byla ta, že mě málem zajelo. Rychle jsem uskočila do strany a při tom to ve mně začalo vřít. Co si sakra myslí?! Nadávala jsem v duchu a čekala, až někdo vyleze z auta ven. Nakonec vystoupil nádherný kluk. Měl vypracované svaly, černo hnědé vlasy a úžasně světlé oči. Nedokázala jsem poznat, jestli jsou modré nebo šedé nebo oboje dohromady. Jeho výška byla určitě víc jak 1,80m. Musela jsem zadržet dech, jak byl krásný. A navíc… Nový. Nikdy jsem ho tady neviděla. Rozběhl se ke mně a po jeho tváři přelétl výraz něčeho, co jsem nedokázala rozluštit. Ale potom se v jeho očích blýskala zloba.
" Jsi blbá nebo co? Málem jsem tě zajel! To neumíš chodit po kraji jako ostatní lidé?" Zarazilo mě, jakým tónem to řekl. Téměř křičel. To mě strašně naštvalo. Co si o sobě myslí?
" Já že jsem blbá? To ty jezdíš jako magor a potom řveš na ostatní lidi! A vlastně.. Kdo vůbec jsi?!" Zeptala jsem se a zkoumavě na něj pohlédla. Rukou si zajel do vlasů, ale hned ji spustil. Podíval se mi zpříma do očí a řekl.

"To ti může být jedno. Já jsem se tě taky neptal." Když tu větu dořekl, rozešel se směrem ke škole. Zůstala jsem omámená stát a slyšela z povzdálí jeho hlas křičící ke mně. " Jo a.. Příště si dávej větší pozor…Jaine." Zasmál se a já se rozklepala. Ne, že by mi byla zima ale.. To vážně řekl mé jméno? Jak to že mě zná? Nikdy v životě jsem ho neviděla. Nechápala jsem to. Ale i přes to všechno jsem se dala do kroku.

Předchozí kapitola: Abigail
Tato kapitoa: Calla
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pet'ulik Pet'ulik | Web | 7. května 2014 v 17:23 | Reagovat

Panečku !!!To je příběh!Úžasně píšeš úplně jsem se do toho zažrala! :)

2 Calla Calla | Web | 7. května 2014 v 18:10 | Reagovat

[1]:  Moc díky. :) Zrovna tahle povídka ale není čistě moje. :D Píši ji společně s Abigail. Každá jednu kapitolu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama