Otrokyně měsíce- 10. Kapitola

26. března 2014 v 15:50 |  Otrokyně měsíce


10. kapitola
Když jsem dorazila domů, bylo ještě brzo odpoledne. Moc dlouho mi to teda natrvalo to vám povím. Celou cestu jsem se topila v nechápavosti nad tím, co ta holka, podle mě namyšlená, řekla. Vůbec jsem nechápala, co tím jako myslela, když řekla, že ten šedooký idiot měl pravdu. A vůbec, co si osobě sakra ta holka myslí.
Vytáhla jsem klíče z tašky a zastrčila je do zámku. A zrovna v tu chilli se kousek za naším domem ozval zvuk, nebo abych to popsala spíš, než zvuk to bylo zavrčení a šustění listí. Nemohla jsem si pomoct, ale najednou mi po zádech přejel mráz. VLK!
Ale, co sakra dělá tady u našeho domu. Otočila jsem klíčem v zámku a dál naslouchala, ozvalo se to znovu. Ale tentokrát blíže a hlasitěji. Zachvěla jsem se a trhla klikou, ale dveře byli zamčené na dva západy. Máma není doma, prolétlo mi hlavou a já znova otočila klíčem a vtrhla do domu. Jak to, že máma není doma… vždy tady přece je… Co se sakra stalo? Ohromnou silou, kterou jsem ani nevěděla, že v sobě mám, jsem zabouchla dveře a vyběhla po schodech do svého pokoje, kde jsem hodila tašku na postel a vrhla se k oknu. Otevřela jsem ho a vykoukla ven na zadní dvůr za naším domem.
To, co jsem uviděla, mi doslova vyrazilo dech. Bylo tam alespoň deset možná i více vlků pohromadě, rozmístěných všude po zahradě. Byli v kruhu, jakoby na něco čekali, nahánělo mi to husí kůži. Něco mě, ale udivilo a bylo to, to že se na mě žádný z nich nedíval kromě jednoho. Bílého se safírovýma očima. Jeho pohled mě pálil po celém těle a najednou mě zase rozbolela hlava. Křečovitě jsem stiskla rám okna a zadívala se ven i přesto, že mi zvlhly oči a téměř nic jsem neviděla, vlkovi do očí.
Brzy budeš patřit sem k nám… Budeš opravdu nádherná vlčice. Těším se na tvou proměnu, Jaine!
Ozval se mi v hlavě smetanový hlas a pak jsem se skácela k zemi a ztratila vědomí.
***
Když jsem se probrala, byla už tma a na pozemku za domem už žádní vlci nebyli. Chvíli jsem se ještě dívala z okna a pak jsem to vzdala a chytila se za břicho.
"Mám hlad!" oznámila jsem sama sobě důrazně a šla ke dveřím. "Jak dlouho jsem si spala? "
Vytáhla jsem z kapsy mobil, odemkla jsem na něm klávesy a mezitím jsem otevřela dveře. Když jsem, ale uviděla čas, zhrozila jsem se. Bylo 18:30. Prohrábla jsem si vlasy a hekla. Ještě jsem byla celá nesvá s toho, co se mi stalo… Byl to snad jen sen? Zeptala jsem se sama sebe v duchu. Najednou jsem byla jako na jehlách. Půl sedmé… Něco, co spíše připomíná sen… mamka, která nebyla doma, když jsem přišla ze školy… Co se dneska sakra stalo?
Zavrtěla jsem hlavou, vzdychla, zamkla klávesy na mobilu a schovala jsem ho do kapsy. Nemysli na to a soustřeď se na dělání večeře! Ozval se rozumný hlas v mé hlavě a já ho kupodivu poslechla a šla jsem si udělat do kuchyně jídlo, jak jsem měla původně v plánu.
***
Když jsem vešla do kuchyně zjistila jsem, že je rozsvíceno a v tu samou chvíli mi začal vibrovat telefon. Okamžitě jsem ho vytáhla z kapsy a podívala se, kdo mi to vlastně volá. Byla to máma. Samozřejmě jsem to bez váhání zvedla a přiložila si mobil k uchu.
"Ahoj mami." Řekla jsem nadšeněji, než jsem čekala. "Kde jsi? Proč nejsi doma? "
"Dneska jsem se zpozdila, zlatíčko a ještě musím do obchodu budu doma tak kolem 20:00. Jen jsem ti to chtěla oznámit, abys neměla strach." Ozval se mamčin hlas z telefonu.
"Jasně mami, chápu to. Jen jsem měla divný pocit, že nejsi doma." Řekla jsem a opravdu se mi ulevilo, po tom snu a potom všem, a ještě když mamka byla pryč jsem se cítila divně a měla jsem zase strach, že mamka měla bouračku nebo že jí přepadli. Vím, že to byli jen mé fantazie, ale když já jsem si nemohla pomoct.
"Já vím, ale bude to v pořádku. Nic mi není a jsem v pohodě a ty už jsi dost velká, abys to doma zvládla sama." Řekla máma do telefonu, její hlas zněl káravě a klidně, ale i trochu starostlivě. Měla jsem s toho divný pocit, vlastně jsem ani nevěděla, co mě na tom tak překvapilo, byl to prostě jen pocit.
"Díky, že jsi mi to řekla." Řekla jsem nakonec a usmála se.
"Není zač a teď už musím jít. Něco na večeři máš v ledničce, myslím, že to jsou párky." Oznámila mi.
"Ahoj." Polkla jsem a vzpomněla jsem si na to, že jsem k nám pozvala Adama." A mami ještě něco, pozvala jsem k nám jednoho kluka ze školy…"
"Dobře." přerušila mě matka. "Promluvíme si o tom, až přijedu, jo?! "
"Jo! Tak ahoj." rozloučila jsem se.
"Ahoj, zlatíčko." A s tím mobil ohluchl.
Dala jsem si mobil pryč od ucha, na displeji zářilo písmo:
Hovor Ukončen!
Zamknula jsem znova klávesy a přešla jsem k ledničce, vytáhla jsem z ní sáček s párky. Vytáhla jsem si dva a vrátila zbytek do ledničky. Potom jsem si párky dala vařit a sedla jsem si ke stolu. Dneska už toho na mě bylo moc, a přesto, že jsem spala, jsem byla unavená a chtělo se mi spát, ale na druhou stranu jsem se potřebovala najíst.
O pět minut později…
Vstala jsem a vypla jsem párky. Dala jsem si je na talíř a chlebníku jsem si vytáhla chleba a z ledničky kečup a hořčicí. Všechno jsem si přiměřeně dala na talíř, sedla jsem si ke stolu a začala jsem jíst.

Jídlo jsem měla snězené docela rychle a tak jsem vše uklidila, umyla nádobí, a šla jsem se do pokoje dívat na televizi. A zbytek času než přišla mamka jsem se koukala na televizi, která mě, alespoň trochu osvobodila od myšlenek na toho vlka, a hlas v mé hlavě…

Předchozí kapitola: Calla
Tato kapitola: Abigail
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama