Otrokyně měsíce- 11. Kapitola

26. března 2014 v 15:51 |  Otrokyně měsíce


11. Kapitola
Vzbudila jsem se zakrytá dekou. Venku už svítilo slunce, a hodiny ukazovaly půl sedmé. Asi jsem usnula ještě dřív, než přišla mamka. Pomyslela jsem si. Neochotně jsem se zvedla z pohovky a vydala se směrem ke kuchyni. Opravdu jsem čekala, že uvidím mámu připravovat snídani. Ale místo toho na mě čekal lístek, přichycený magnetem k lednici.
" Promiň Jaine, ale dnes jsem musela do práce dřív. Máme tam menší komplikace, tak potřebují všechny lidi. Omlouvám se.
PS: Snídani máš připravenou v lednici. Svačinu taktéž. Máma." Obrátila jsem oči v sloup a otevřela lednici. Na vrchní poličce byl položený rohlík s máslem a kousek od něj se válel chleba. Zašklebila jsem se a vytáhla rohlík. S chutí jsem se do něj zakousla, ale jakmile jsem to udělala, myslela jsem, že mi žaludek vyskočí z krku. Rozběhla jsem se na záchod a čekala, jestli ze mě něco vypadne. Ale nic. Ustalo to. A tak jsem si jen oddychla a vrátila zpátky do kuchyně. Bylo mi špatně. Hodně špatně. Rohlík ležící na stole jsem vzala a vyhodila do koše. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jít nebo nejít do školy. Ale nakonec jsem se rozhodla, že mámu nebudu otravovat telefonováním a do školy půjdu. Doběhla jsem pro to do svého pokoje a ze skříně vytáhla černé triko, modré rifle a nějakou světlou mikinu. Pár krát jsem si projela vlasy hřebenem a umyla se. Když jsem měla ranní očistu za sebou, vklouzla jsem do oblečení a s mírným zpožděním utíkala do školy.
Udýchaná jsem doběhla na školní parkoviště. Z kapsy jsem si vytáhla mobil a podívala se na display.
07:58 Křičely na mě hodiny. Pleskla jsem se do čela a rychle se vydala ke škole. Když jsem došla až do šatny, nikdo už tu nebyl. Věděla jsem, že přijdu pozdě tak i tak, a proto jsem přestala spěchat. Normálním tempem jsem se přezula a sundala svou bundu. Narvala jsem to do skříňky a otočila se směrem k učebně chemie.
Šla jsem prázdnou chodbou, ve které zněli pouze mé kroky. Ale když už jsem stála pár metrů od učebny, zaslechla jsem zvýšené hlasy.
" Říkám ti, že ji navštívili! Už to vědí. A chtějí ji mezi sebe!" Křičel ženský hlas. Popošla jsem kousek blíže k rohu chodby a zaposlouchala se.
" Nemůžou si být přeci jistí. Nemají žádný důkaz." Odpověděl celkem v klidu chlapecký hlas. Zamračila jsem se, protože jsem ho od někudy znala. Mírně jsem se naklonila a překvapením zadržela dech. Na chodbě stál Adam a bavil se s tou divnou holkou. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a schovala se zpátky za roh.
" Ty si ze mě děláš srandu?! Oni nepotřebují důkaz! Jsou to vlkodlaci ty pitomče! Oni poznají svůj druh!" zakřičela ona dívka a já zůstala v úžasu stát. Řekla právě to, co řekla? Ta holka je asi opravdu blázen, když si myslím, že existují vlkodlaci. Pomyslela jsem si a trochu se uculila. Jenže můj úsměv zmizel po tom, co Adam odpověděl.
" Tak proč jsi to nevycítila i ty? Proč sis ji neověřila?!" teď už řval i Adam. Mírně jsem se přikrčila. Můj mozek mi říkal, že mám okamžitě utéct. Ale já stejně zůstala. Byla jsem jako přikovaná k podlaze.
" A kdo říká, že jsem to neudělala?" řekla téměř pyšně ona dívka.
" Co si ji udělala Annabeth?!" zakřičel Adam a dívka s přimhouřenýma očima odpověděla.
" Já jsem jí nic neudělala! Jen jsem si ji trošku vyzkoušela. Víš, myslela jsem si, že se mění. Byli tady slabé náznaky a já to poznala. Navíc má takový pach… směsice obyčejného člověk a na zase tak obyčejného člověka. Je to dost hnusné. Ale hlavní je to, že jsem poznala její změnu i já. JÁ! A to jsem nová. Chápeš? Tak proč by to neměli poznat ostatní?!" opět už měla zvýšený hlas.
" Máš pravdu. Ale co budeme dělat? Musí se dozvědět pravdu. Ale ne od nich. Neunesla by to." Řekl ustaraně Adam a Annabeth odpověděla.
" Neboj se bratříčku. Ona už to ví." Ďábelsky se zasmála a moje srdce začalo bít tak jako nikdy. Ona o mně ví. Ona o mně ví! Ne! Ne! Ne! Křičela jsem v duchu. A poté jsem uslyšela tu větu.
" Víš Jaine. Ono není slušné poslouchat cizí rozhovory." Zasmála se a já na sucho polknula. Uslyšela jsem, jak Adam zadržel dech a zřejmě byl stejně zmatený jako já. Vždyť mě nemohl vidět! Myslela jsem, že mi snad bouchne hlava z toho, kolik myšlenek mi proběhlo hlavou.
" Ona to celé slyšela?" zeptal se bratr Annabeth a ta jenom hlasitěji řekla.
" Ano, slyšela. Že jsi to slyšela Jaine? No tak. Měla bys vylézt. Stejně oba dva víme, že jsi tady s námi." Nehodlala jsem se ukázat za žádnou cenu. Bude si pro mě muset dojít.

" Tak dělej! Nemám celý den!" zařvala najednou, až jsem leknutím nadskočila. Rozhodla jsem se, že to vzdám. A tak jsem poníženě sklopila hlavu a vykročila z poza rohu.

Předchozí kapitola: Abigail
Tato kapitola: Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama