Otrokyně měsíce- 12. Kapitola

26. března 2014 v 15:52 |  Otrokyně měsíce


12.Kapitola
Jakmile jsem se před nimi objevila, hned jsem toho zalitovala. Jejich oči, obou dvou, se upřeli na mě. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na Adama. Vypadal překvapeně, jeho oči, jejichž barvu jsem jako vždy nerozeznala, ale jeho překvapení nezrcadlili, nevím proč, ale něco se mi na tom prostě nelíbilo. Potom jsem si prohlédla tu holku, Annabeth a vzpomněla jsem si na to, jak mnou mrštila, jak mě tehdy napadla a jak jsem utekla. Potom se stalo to s vlky, o čem mluvili, ale stejně jsem nedokázala pochopit, co to říkala. Vlkodlaci… jak směšné! Ta holka asi žije ve snu.
"Tak je hodná holka." pronesla Annabeth a povýšeně si mě změřila pohledem. " Vidíš bratříčku? Sama za mnou přišla, aby si to vyslechla."
"O čem to mluvíš?" přerušila jsem Adama, který se jí chystal odpovědět nějakou poznámku. " Já jsem tu náhodou, přišla jsem pozdě do školy." Vykouzlila jsem na tváři lhostejný výraz s trochou lítosti a pohlédla jí do očí, které si mě měřili povýšeným pohledem. Shlížela na mě svrchu.
"Tak proč jsi teda normálně neprošla kolem, máš chemii, ne? " zeptal se Adam nechápavým tonem. Sklopila jsem pohled a začala studovat svoje přezůvky. Neměla jsem mu, co říct, neměla jsem odpověď, sama jsem nevěděla, proč jsem prostě neprošla kolem a odposlouchávala je.
"No tak proč? "naléhala na mě Annabeth. Ale já jsem jí nebyla schopná dát odpověď ani jí ani Adamovi.
"To je snad jedno, už musím jít a mimochodem, nevím, v jaké pohádce to žiješ, ale vlkodlaci neexistují." Odbyla jsem je a prodrala se kolem nich obloukem ke třídě chemie.
"Uvidíme." Šeptla Annabeth, když jsem kolem ní procházela "Možná…" a v tu chvíli zazvonilo. Za což jsem byla ráda, protože to bylo něco, jako vysvobození, jelikož jakmile se ozval zvuk zvonku, tak se u všech tříd otevřeli dveře a z nich se vyvalili na chodbu haldy studentů. Což mi umožnilo se nekontrolovaně se vytratit v davu a jít na další hodinu.
***
Seděla jsem na hodině fyziky a poslouchala výklad profesorky. Mluvila o přitažlivosti těles, což u některých žáků vyvolalo hihňání a šuškání úplně na jiné perverznější téma. Mě se to naštěstí netýkalo. Moje myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem, nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem myslet na to, co Annabeth zašeptala, když jsem odcházela. Byla jsem jako na jehlách. Celou hodinu jsem jen opisovala z tabule a výklad profesorky Carponové jsem vůbec nevnímala. Napadlo mě, co mohlo znamenat to Možná, co mohla znamenat ta nedokončená věta. Co mi chtěla Annabeth říct, než jsem se vytratila. Že vlkodlaci existují a co myslela tím, že mě přijali. Nemohla jsem si pomoct. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že mi zvoní mobil, nebo mi spíše vibroval, ale i podle vibrování jsem poznala, že mi přišla sms zpráva.
Opatrně jsem mobil vytáhla a přečetla si zprávu:
Počkej, prosím, před školou.
Adam
Adam? Prolétlo mi hlavou, jakmile jsem zprávu přečetla. Mám na něj počkat před školou? Proč? A Kde sakra vzal moje číslo? Rozhodně na něj nikde čekat nebudu potom, co se dneska stalo… Zbláznil se?
Zahnala jsem tyhle myšlenky do pozadí, právě ve chvíli, kdy zazvonilo. Okamžitě jsem si sbalila věci a vyrazila ven ze třídy na další hodinu.
***
Další hodiny, po celý den, jako bych prospala. Neustále jsem myslela na tu sms zprávu. Nakonec zvítězila moje zvědavost a já jsem se rozhodla, že tam počkám, přece jenom, jsem si s ním chtěla promluvit o tom dni. A taky mě zajímala jeho sestra. Já vím, je hloupé za ním jít, ale zdá se, že něco ví.
Z těch myšlenek mě začala nesnesitelně bolet hlava, promnula jsem si spánky a položila hlavu na lavici v učebně matematiky. Na kterou se mnou Adam chodil, ale dneska, byla volná hodina a tak tu nebyl. Měla jsem sto chutí, odsud taky vypadnou, ale co bych asi tak dělala. Tohle byla předposlední hodina, stačilo jen přežít poslední a pak počkat před školou. Ale hodina se neuvěřitelně táhla a já jsem si nebyla jistá, jestli to déle vydržím. Nakonec zazvonilo na přestávku a já jsem se bez okolku přesunula do naší třídy, kde jsme měli poslední hodinu, český jazyk.
Když jsem si sedla do lavice, úplně vzadu u okna a nachystala si věci. Potom jsem si lehla na lavici a užívala jsem si chvíli ticha. Hlava, jakoby každou chvíli měla vybuchnout, bylo to nesnesitelné, zvedla jsem ji a znova si promnula spánky a znova si lehla.

Zazvonilo. Ale ten zvuk nebyl osvobození, spíše to bylo pro mě utrpení. Hlava mi třeštila, až už jsem to nevydržela, zvedla jsem se, s námahou a malátností došla ke katedře, řekla profesorovi, že mě bolí hlava. Profesor se jen zamračil, napsal mi propustku a pustil mě na ošetřovnu, kde jsem strávila zbytek hodiny spánkem.
***
Když jsem se na ošetřovně probudila, bylo něco po půl druhé. V hlavě mi ještě trochu tepalo, ale sestra mi na stole nechala prášek proti bolesti, který jsem si vzala, zapila ho vodou a vydala jsem se do šatny, kde jsem se oblékla a obula. Z šatny jsem rovnou šla před školu. Napadlo mě, že jdu možná pozdě, ale když jsem došla před vestibul, tak už tam Adam stál, ve své plné kráse, v černé bundě a modrých riflích si prohlížel okolí. A tak jsem se k němu vydala.
"Ahoj, Adame." Pozdravila jsem ho a on se ke mně otočil.
"Ahoj, Jaine."oplatil mi pozdrav a podíval se mi do očí.
"Cos potřeboval?" zeptala jsem se.
"Chtěl jsem se omluvit za Annabeh, protože ona by to neudělala." řekl prostě a prohrábl si vlasy.
"To je všechno? "
"Jo."
"V tom případě… Půjdu." otočila jsem se k odchodu, ale Adam se naklonil a chytil mě za ruku.
"Počkej, musíme si promluvit!"

Předchozí kapitola: Calla
Tato kapitola: Abigail
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama