Otrokyně měsíce- 13. Kapitola

26. března 2014 v 15:53 |  Otrokyně měsíce


13. Kapitola
Pomalu jsem se otočila a s pozvednutým obočím na něj pohlédla. Ještě nějakou chvíli mi držel ruku, ale potom ji pustil.
" Předem ti říkám, že na nic z toho, co jsem slyšela, nevěřím. Jsou to blbosti." Řekla jsem, aniž by Adam otevřel pusu. Potichu vzdychl.
" V tom je ten problém. Nejsou to výmysly. Je to pravda. A já chci, abys ji slyšela od… Od někoho jiného, než od nich." Zatřepala jsem hlavou a s úšklebkem pronesla.
" Aha. Takže vlkodlaci existují. Předpokládám, že i upíří, čarodějnice, zombie a podobně." Adamovi zacukali koutky.
" Vlastně ne. Zombii neexistují. Tedy pokud vím. Ale čarodějnice a upíři ano. Ale je jich strašlivě málo." Teď už jsem začínala být naštvaná.
" Adame, co si o mně myslíš? Že jsem úplně blbá nebo co?"
" Ne proč bych…" nenechala jsem ho dokončit větu a skočila mu do řeči.
" Tak proč mi to tady říkáš?! Nevěřím, že něco takového existuje. A už vůbec nevěřím tomu, že se ze mě něco takového stane! Je to ta největší kravina, kterou jsem kdy slyšela. Nemáš žádný důkaz o tom, že něco takového doopravdy žije! A s tím vlkem… Tak mě pokousal! No a co!" křikla jsem a prudce se otočila. Rázným krokem jsem se vydala přes parkoviště, ale Adam se rozběhl za mnou. Chytil mě za ruku a otočil.
" Tak no a co? Tobě připadá úplně normální, když se pod tvým oknem objeví smečka přerostlých vlků a jeden z nich k tobě mluví? Jako vážně Jaine?!" teď už zvýšil hlas i on a já na něj nevěřícně zírala. Jak to ví? Jak to sakra může vědět?! Křičela jsem v duchu.
" Jak to…" koktala jsem.
" Jak to vím? Mám pro tebe dvě odpovědi. Tu kterou chceš slyšet a tu, kterou za žádnou cenu slyšet nechceš. Vyber si." Na sucho jsem polknula a v hlavě mi to začalo šrotovat. Chtěla jsem říct, že tu, kterou chci slyšet. Ale copak jsem mohla? Nedokázala jsem odolat tomu pokušení, které v sobě ta druhá možnost skrývala. A tak jsem sotva slyšitelně šeptla.
" Tu druhou možnost." Adam se usmál, jako by čekal, že si ji vyberu.
" Vím to, protože má sestra je vlkodlak. Vlastně… Několik lidí ve škole nejsou obyčejní lidé. A to víš. V městečku jako je tohle se drby šíří rychle, však to znáš." Řekl jako by nic a mě se do očí nahrnuly slzy. Nechtěla jsem si připustit, že by mi říkal pravdu. Nemohla jsem nechat do mé mysli vklouznout myšlenku, že bych měla být vlkodlak. Ale čím více vět a slov Adam vyslovil, tím více a více mi to dávalo smysl. Ten hlas v lese. Potom ty bolesti hlavy. Vlci před domem a další hlas. Další a další bolesti a nakonec ten podivný rozhovor. Aniž bych si to uvědomila, sklouzla mi po tváři slza. A hned na to další a další. Nesnažila jsem se je zastavit.
" Ale proč? Já nechci být vlkodlak! Vždyť… To je hloupost. Jenom mě pokousal vlk. Obyčejný vlk." Řekla jsem mezi vzlyky. Adam mě objal, začal utišovat.
" To bude dobrý. Za chvíli to přejde a všechno pochopíš. A teď… Nechtěla bys odvézt domů?" pokynul hlavou ke svému autu a já mlčky přikývla.
Jely jsme asi deset minut a za tu dobu nikdo z nás nepromluvil. Bylo to hrobové ticho, které přerušovala pouze píseň z rádia. Konečně jsem za zatáčkou spatřila náš dům. Už dávno jsem přestala brečet a tváře mi již uschnuly. Adam zastavil kousek od dveří a zeptal se.
" Jsi v pořádku?" přikývla jsem a otevřela dveře. Vystoupila na silnici a pokusila se o úsměv.
" Díky za odvoz."
" Nemáš zač. A Jaine?" naklonila jsem se zpátky do auta.
" Ano?"

" Bude to v pořádku. Uvidíš." Nic jsem neodpověděla. Jen přikývla a zabouchla dveře auta. A poté jsem se rychlím krokem vydala k našemu domu.

Přechozí kapitola: Abigail
Tato kapitola: Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama