Otrokyně měsíce- 14.Kapitola

26. března 2014 v 15:54 |  Otrokyně měsíce


14.Kapitola
Jakmile jsem byla vevnitř a v bezpečí, oddechla jsem si a znova jsem se rozbrečela. Bylo mi na nic. Mezi vzlyky jsem se svezla na zem a opřela jsem se o dveře. Nedokázala jsem si ani představit, co teď budu dělat. Chtěla jsem se zvednout, ale nakonec jsem to po pár pokusech vzdala a zůstala jsem sedět na zemi. Přitáhla jsem si kolena k hlavě, a chvíli jsem, jen zhluboka dýchala. Snažila jsem se zahnat nával strachu a paniky, který narůstal s každým dalším pomyšlením na to, že bych se měla stát vlkodlakem. Vlci mi nijak zvlášť nevadili, to jen, že jsem ve svých šestnácti letech ještě nebyla připravená na takovou změnu. Nechtěla jsem k nikomu patřit, ale zároveň mě to lákalo. Na druhou stranu mě poslední dobou strašně bolela hlava a nedokázala jsem se na nic soustředit. Nechápala jsem to a deptalo mě to čím dál více.
S transu mě nakonec vytáhla mamka, která se po pár minutách přišla podívat, co se to vlastně děje u dveří. Jakmile si mě všimla, hned se ke mně vrhla a zatřásla se mnou.
"Jaine. Zlatíčko, děje se něco?" zeptala se, z jejího hlasu čišel strach a starost o mě.
"Hm…"zamručela jsem a trochu jsem nadzvedla hlavu.
"Odpověz mi normálně, prosím." Pobídla mě trpělivě. " Stalo se něco ve škole? Někdo ti ublížil? Máš špatnou známku? " začala na mě chrlit dotazy, ale já jsem ji vnímala jen mlhavě. Polkla jsem sliny v krku a ochraptělým hlasem jsem jí řekla, že jsem v pořádku a že mě jen bolí hlava.
"Vážně ti není nic jiného? " zeptala se mamka naléhavě.
"Ne. Jen si vezmu prášek na bolest a půjdu si lehnout. Je to jen bolest hlavy a únava, mami." Odbyla jsem ji lhostejně, ještě stále ochraptělým hlasem. Vím, že si to nezasloužila, ale já jsem si prostě potřebovala lehnout.
"Tak si běž honem rovnou lehnout do postele. Zítra zůstaneš doma, do školy zavolám a omluvím tě, ano? " řekla, a pomohla mi vstát ze země. Jakmile jsem stála na nohách, zamotala se mi hlava a udělalo se mi zle od žaludku. Najednou se mi žaludek přetočil a já jsem obsah svého žaludku vysypala přímo mamce na zástěru.
Potom jsem se odpotácela kousek ke dveřím a opřela se o ně. V břiše jsem měla doslova křeče a celá předsíňka mi létala před očima, jako bych se hodinu točila na kolotoči a pak z něj vylezla, motal se mi celý svět. Mamka vykulila oči a vrhla se ke mně, aby mě podepřela. Předek její zástěry byl zcela pokrytý mými blitky, ale to mi vůbec nevadilo. Přivřela jsem oči a mamka mě, jako v opilosti, odvedla nahoru do pokoje. Vážně jsem si připadala jako opilec. Mamka mě ještě odvedla do koupelny k umyvadlu. Omyla mi rty, bradu a krk, pak mě odvedla do mého pokoje a položila na postel.
"Rozhodně se odsud dalších pár dní nehneš. Donesu ti vodu a kbelík, Jaine. Teď se trochu prospi." Přikázala mi mamka, přešla ke dveřím, otevřela je a pak je potichu zase zavřela.
Na mámin pokyn jsem zavřela oči a za pár minut tvrdě usnula.
***
Když jsem se znova probudila, bylo ráno. Sluneční paprsky pronikali skrz roztažené žaluzie a lechtaly mě na tváři. Mamka asi někdy během noci, ještě zavítala do mého pokoje a otevřela okno, takže tu bylo příjemně chladno. Pokusila jsem se vstát z postele, chtěla jsem se podívat, kolik je hodin, ale jakmile jsem se jen trochu naklonila, myslela jsem, že snad umřu. Bylo to nesnesitelné, bolelo mě celé tělo od hlavy až k patě. Nadechla jsem se a vydechla. A vrátila jsem se do polohy sedu, což bylo příjemnější.
Na chvíli jsem zavřela oči a v tu samou chvíli se otevřely dveře. Zase jsem oči otevřela. Ve dveřích stála mamka a držela v ruce tácek, zřejmě se snídaní do postele.
"Jak ti je? " zeptala se jemně a vydala se ke mně.
"Špatně. Bolí mě celé tělo." Poznamenala jsem tiše chraplavým hlasem.
"V tom případě si sníš ten rohlík a jogurt, co jsem ti donesla, a prospíš se. Na dnešek a zítřek tě ve škole omluvím a zůstanu s tebou doma, kdyby se ještě něco stalo. Za chvíli tě přijdu zkontrolovat, kdyby se ti zase chtělo zvracet, u postele máš kbelík." Mamka prudce vydechla a pak si povzdychla. Celou instruktáž řekla jedním dechem bej jakékoli pauzy. V jejích očích jsem viděla starost. Opatrně jsem natáhla nohy a mamka mi na ně rovnoměrně položila tácek.
"Abych nezapomněla, máš tam i hořký černý čaj." Poznamenala mamka a spěšně se vydala ke dveřím.
"Děkuji." Usmála jsem se." Za všechno. "
"Nemáš zač. Hlavně ať se ti udělá líp. Bolí tě ještě hlava? Jestli ano, přinesu ti ještě prášek." Zeptala se ještě, než zase otevřela dveře.
Zavrtěla jsem hlavou. "To je v pohodě, děkuji." Řekla jsem a mamka vyšla na chodbu, zavřela za sebou dveře a pak už jsem slyšela jen její vzdalující se oči.
Jakmile mamka odešla, zvedla jsem tácek z noh a položila ho na noční stolek. Hekla jsem, protože mi celým tělem projela bolest. A zase jsem si lehla do postele a zavřela oči. Za pár minut jsem opět usnula.

Předchozí kapitola: Calla
Tato kapitola: Abigail
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama