Otrokyně měsíce- 15. Kapitola

26. března 2014 v 15:56 |  Otrokyně měsíce


15. Kapitola
Do očí mi zasvítilo slunce. Se zamručením jsem se převalila na posteli. Celé tělo mě neskutečně bolelo, až jsem myslela, že umřu. Zabořila jsem obličej do polštáře a odmítala se jakkoliv hnout. V tom někdo vešel do pokoje.
" Jaine, zlatíčko, máš tady nějakého kamaráda. Přišel se za tebou podívat."
" Hm…" odpověděla jsem a neochotně otočila hlavou. Ve dveřích vedle matky stál Adam. Rychle jsem se posadila do sedu. Ale to jsem neměla dělat. Do celého těla mi vystřelila tupá bolest a já si znovu lehla.
" No.. Tak já vás nechám." Usmála se mamka a zavřela dveře. Adam tam jen tak stál a mlčel.
" Nestůj tam tak a sedni si." Pokynula jsem ke křeslu na straně pokoje. Kývl hlavou a posadil se.
" Není ti moc dobře, že?" zeptal se. Pozvedla jsem jedno obočí a hnusným hlasem pronesla.
" Ne. Je mi úplně fajn. To pro to jsem nešla do školy a nemůže vstát z postele!" křikla jsem na něj. Mírně se narovnal v zádech a tak jsem milejším hlasem řekla. " Omlouvám se. Je toho na mě strašně moc. A navíc ta bolest…" zakroutila jsem hlavou. Adam vstal a přešel k mé posteli. Posadil se na její okraj a chvíli mě pozoroval.
" Jsi zvláštní." Prolomil ticho.
" Ehm… Díky." Začervenala jsem se a doufala, že to myslel jako kompliment.
" Abych ti řekl, proč jsem vůbec tady. Víš, proč tě všechno tak bolí?" vykulila jsem na něj oči.
" Ne. Ty to snad víš?" zeptala jsem se.
" Jo." Řekl prostě. Čekala jsem, jestli řekne něco víc, ale mlčel.
" A řekneš mi to?"
" Bude to znít hodně bláznivě."
" Více než to, že budu zřejmě vlkodlak?" usmála jsem se na něj, ale on držel poker face.
" Asi ano." Teď jsem se přestala smát a nechápavě si jej prohlížela. Jeho tmavé vlasy se leskly ve svitu slunce a nádherné světlé oči se dívaly do mých.
" Řekni mi to." Vysoukala jsem ze sebe.
" Fajn. Nevím, jak je to možné, ale ty už jsi vlkodlak. Takhle brzo se nikdo plně nedokázal změnit, ale ty jo. Většině kousnutým trvalo téměř dva měsíce, než se jejich tělo plně proměnilo a oni se stali pravým vlkodlakem. Ale ty… Jsi vlkodlak každým coulem. Opravdu tomu nerozumím, ale Annabeth to poznala. A ta její smečka taky. A to znamená, že se o úplňku proměníš. To pro to tě všechno bolí. Tvůj vlk se snaží prodrat na povrch. Je mi to líto." Sklopil zrak k podlaze a já nechápavě vrtěla hlavou. Měla jsem tolik otázek a nevěděla, co říct dříve.
" Kdy je úplněk?" vypadlo ze mě. Adam nezvedl svůj zrak. Jen tiše zašeptal.
" Za tři dny." Zalapala jsem po dechu. Do očí se mi nahrnuly slzy. Snažila jsem se nerozbrečet, ale bylo to těžké.
" Takže za tři dny se proměním?" mlčky přikývnul.
" Děláš si srandu?! Já.. Ani nevím, co to obnáší! Ani nevím, kdo vůbec jsem! Netuším, co znamená být vlkodlakem! Já se nemůžu proměnit! Nechci!" křičela jsem na něj, i když za to nemohl.
" Já vím, že je to těžké. Ale nic s tím neuděláš."
" Já nechci, Adame. Nechci…" tentokrát jsem už brečela. Slzy se mi valily po tváři a zanechávaly za sebou horké cestičky.
" Pšššš…" vzal mou hlavu do rukou a položil si ji na rameno. Bylo příjemné být mu takhle na blízku. To teplo, které z něj vyzařovalo, bylo opravdu příjemné. Slzy ustaly a já jen potichu vnímala jeho blízkost.
" Jsou tady i jiní vlkodlaci?" zeptala jsem se po chvíli. Adam se celý napjal a zaťal ruku v pěst. Zamračeně jsem se od něj odtáhla a pohlédla mu zpříma do očí.
" Jsou?" přikývl.
" Dvě smečky." Odpověděl.
" Dvě? Cože? Ale… Vždyť jsme malé město."
" Snadno se skryjí. Navíc… Většina jich nechodí sem do školy. Jezdí někam jinam."
" Aha." Stále jsem ho pozorovala a viděla, že jej něco trápí.
" A v čem je problém?" zasmál se.
" Jsi hodně bystrá, víš to?" nuceně jsem se usmála.
" Problém je v tom, že jedna smečka je ta dobrá a ta druhá ne. A moje sestra… Ona…" založil si hlavu do rukou a zhluboka se nadechl. Odtáhl své ruce a pokračoval. " Ona se včera přidala k té horší smečce. Snažil jsem se jí to vymluvit, ale bylo pozdě. Už složila zkoušky a přešla k ní. Nechápu, proč to udělala. Ferien je odporný a zřejmě psychicky labilní. Zabil několik lidí, jen mu to nikdo nedokázal. A ona k němu přešla. Nechápu to."
" Ferien?" nerozuměla jsem mu.
" Alfa. Vůdce té horší smečky."
" Nechci znít nijak hrozně, ale co to má co dělat semnou?" zeptala jsem se. Moc mile to nevyznělo, ale já potřebovala vědět něco o sobě, ne o té divné holce jménem Annabeth.
" Jasně. Promiň. Jde o to, že až se proměníš, bude si muset vybrat smečku. Osamocený vlkodlak přežít nedokáže. A v tom je ten problém. Ferien a jeho smečka o tobě už ví. To byl on, kdo tě v noci navštívil pod oknem. Jenže ty by ses k němu určitě nepřidala, že ne?" zeptal se a já rozhodným hlasem pronesla.
" To je jasné, že nepřidala."
" Myslel jsem si to. Jenže Lukas a jeho smečka." Zatvářila jsem se zmateně a tak to vysvětlil. " To je Alfa té druhé smečky. Té dobré. Tak ti o tobě nemají nejmenší tušení. Jasně, nějaké náznaky na novou krev zde byli, ale všichni z Ferienovi skupiny tvrdily, že patříš k nim. A tak tě Lukasova smečka přestala hledat. To znamená, že až se proměníš, budeš se muset přidat k Ferienovi. Tedy… Pokud nepřesvědčíme tu druhou smečku, aby tě mezi sebe přijali dřív."
" A jak to uděláme?" zeptala jsem se.

" To právě nevím." Odpověděl a já si potichu vzdychla.

Předchozí kapitola: Abigail
Tato kapitola: Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama