Otrokyně měsíce- 16. Kapitola

26. března 2014 v 15:56 |  Otrokyně měsíce


16. Kapitola
"Jak to, že nevíš?" vyprskla jsem dříve, než jsem si stihla uvědomit, že to byla chyba. Adam se zatvářil ublíženě a pak se pousmál. "Co bude se mnou, když se přidám k té horší smečce?"
"Nevím." Odpověděl a zadíval se mi do očí, vypadal bezradně, až mi ho bylo líto. "Ferien, on…" zarazil se.
"Farien, co? "zeptala jsem se zmateně. Nevěděla jsem, proč zaváhal, ale byla jsem zvědavá, proto jsem na něj trochu přitlačila. "Odpověz mi."
"Zabíjí lidi, takže je možné, že až se proměníš, nebudeš v bezpečí. Jeho smečka tě na sto procent bude hledat. Vědí, že se proměníš. Až tě najdou…" vzdychl a otřel si pot s čela, bylo pro něj těžké to říct. "Pokud se mu nepodřídíš, jako svobodný vlk, tak až se proměníš zpátky, v době tvé zranitelnosti, tě nechá zabít." Vytřeštila jsem oči. Zabít? Pane bože.
"A co Lukas? Co by udělal ten? " zeptala jsem se opatrně. Adam se ke mně naklonil, tak blízko, až jsem zatajila dech. Znova vzdychl, zadíval se mi do očí.
"Dal by ti svobodně vybrat, nejspíše. Tvoje rozhodnutí by respektoval." zašeptal.
"Jak se teda dostanu dříve, než se proměním, do jeho smečky? " položila jsem otázku, na kterou jsem potřebovala jasnou odpověď.
"Máš na to tři dny. Zítra ti s ním domluvím schůzku."
"Schůzku? " zamračila jsem se. Odtáhl se ode mě a já sklopila pohled k rukám, které jsem sepnula k sobě, tak, aby se mi netřásly.
"Přivedu ho po škole sem k tobě domů." Pronesl jednoduše. Pořád jsem se mračila. Z toho mračení budu mít vrásky… pomyslela jsem si a pousmála se pro sebe. " Bude tvoje matka doma? "
"Myslím, že ne. Nejspíš bude v práci. Proč? " V jeho očích jsem uviděla obavu.
"Protože si před tím musíme s Lukasem něco vyříkat a nechci, aby tvoje matka viděla, jak budeme vypadat." Nechápala jsem, co tím myslí a přepadla mě zvědavost. Chtěla jsem vědět, co si musí vyřídit mezi sebou, ale nakonec jsem se rozhodla svou zvědavost potlačit. Mělo by to být jen mezi nimi, já do toho nezapadám.
"Aha." Konstatovala jsem." Takže, pak dorazíte sem. A co?"
"Promluvíme si." Řekl prostě a věcně.
"Aha." To bylo jediné na, co jsem se vzmohla. Chtěla jsem vědět více o jejich vztahu. Chtěla jsem to vědět, tak moc, že jsem to málem nezvládla. Začínala jsem mít paranoidní myšlenky. Co když s tím má něco společného ta dívka Anabeth? Napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zahnala.
"Měl bys jít. Potřebuju se vyspat." Zalhala jsem a překvapilo mě, že můj hlas nezněl strojeně. Ve skutečnosti jsem unavená nebyla, ale jeho blízkost ve mně vyvolávala myšlenky a pocity, které jsem rozhodně cítit nechtěla. Adam přikývl a přešel ke dveřím mého pokoje.
"Doufám, že přeměnu zvládneš bez úhony." Pronesl tiše." Uvidíme se zítra. Ahoj." Rozloučil se a pak zmizel za dveřmi.
" Ahoj, Adame." Zavolala jsem za ním, i když už to nejspíše bylo k ničemu. Potom jsem se lehla na bok a zadívala se na stěnu svého pokoje. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, ale moje zvědavost mě přelstila, takže jsem neměla na vybranou. A zatímco jsem zírala do zdi, přemýšlela jsem, jak na to co nejrychleji přijít. Bylo to divné, ale jak jsem se na to soustředila, čím dál víc a víc, bolest, která mě ochromovala, jako by mizela. Zavrtěla jsem hlavou. To nebylo možné, byla to jen halucinace. Bolest tam stále byla, věděla jsem to, a přes to všechno jsem ji necítila. Byla jsem zmatená a zvědavá zároveň, což mě štvalo. Nechtěla jsem se tak cítit. Proč se tohle sakra musí dít mě? Proč se musím proměnit? A proč musím bojovat o svůj život? Otázky se mi vynořily v hlavě a já jsem je nedokázala zahnat. Pořád jsem na ně neznala odpověď. Nechtěla jsem se proměnit a nechtěla jsem být vlkem. Jenže tohle mi nebylo dopřáno. Osud mi nepřál být normální.
Nebo spíše ten, kdo mě proměnil, si to nepřál. Ten černý vlk tehdy v lese, který řekl, že bych měla věřit snům. Polil mě pot. Když mě pokousal, umírala jsem, ale osud to nedovolil Pitomý osud.
"Osude, nenávidím tě! " křikla jsem do ticha a pevnost mého hlasu mě překvapila. Zavřela jsem oči. Najednou jsem si připadala strašně unavená a nedokázala jsem je udržet otevřené. Můj dech se zklidnil. Pomalu jsem začínala usínat…
Zničehonic jsem se ocitla v lese. Byla noc. Úplněk mi zářil nad hlavou. Stála jsem osamocená a bez oblečení na nějakém paloučku. Byla tu teplo, i když člověk by čekal, že bude zima, když stojí uprostřed noci v lese nahý. Ale mě bylo horko. Bylo to, jako bych se ocitla v poušti. Nemohla jsem dýchat a bolelo mě celé tělo. Co se stalo? Napadlo mě najednou. Rozhlédla jsem se po okolí, ale nikdo tady nebyl, jen zlověstně vypadající stromy, ohýbající se ve větru.
Najednou se kousek od místa, kde jsem se právě dívala, mihl stín. Zajíkla jsem se a doufala, že to není jeden z těch případu nočních můr, kdy zemřete.
"Neměla bys tu být." Uslyšela jsem těsně za sebou neznámý hlas, který připomínal led.
Ohlédla jsem se a s leknutím se otočila. Přede mnou stál černovlasý kluk s očima, u kterých jsem nedokázala rozeznat jejich barvu. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě, oblečení na sobě také neměl. Někoho mi připomínal, ale nedokázala jsem si vybavit koho. Stála jsem na míse, jako bych přirostla k půdě. Připadala jsem si, jako strom.
"Proč? " položila jsem mu tu otázku, aniž bych sama věděla, z jakého důvodu se ptám. Tiše vzdychl a přešel ke mně. Byl tak blízko, že jsem si všimla, že i on na sobě vůbec nic nemá. Byl nahý. Stejně jako já. Kupodivu mě to vůbec nepřekvapilo, spíše jsem zčervenala a zadívala se zase do jeho očí.
"Rozhodně bys tu neměla být, protože ten sen se nemá točit kolem tebe." odpověděl mi a pak bez jakéhokoli dovolení, vzal mou ruku do té své a zadíval se na mé rty.
"Cože? "zareagovala jsem o trochu později, než jsem měla v úmyslu. "Co to děláš? "zeptala jsem se vyděšeně. Nechtěla jsem, aby mě držel za ruku. Už jsem se mu chtěla vytrhnout, ale nedovolil mi, se pohnout.
"Teď potřebuju, aby ses probudila. A to hned. Víš, co jsem ti říkal o těch snech, že ano? Pamatuješ si to ještě, Jaine?" zeptal se naléhavě.
"Ano." Odpověděla jsem a pak jsem zavřela oči. A když jsem je otevřela, už jsem zase byla ve svém pokoji a dívala se na bílou stěnu.
Když jsem se probudila, jeho slova mi zněla ještě v hlavě. A taky jsem si vzpomněla na tu větu, o které mluvil, najednou mi vykanula v hlavě a nemohla jsem se jí zbavit. Jedna věta, která mi změnila život.
"Sny jsou odrazem budoucnosti, Jaine. Je dobré jim věřit!"
Předchozí kapitola: Calla
Tato kapitola: Abigail
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama