Otrokyně měsíce- 2. Kapitola

25. března 2014 v 21:09 |  Otrokyně měsíce


2.Kapitola.
Potom, co se stalo na parkovišti mi hodiny ve škole ubíhaly pomalu, jako když stojíte ve frontě na oběd. Byla jsem nervozní a nemohla jsem si pomoct a musela na něj pořád myslet, na toho kluka. Nebyl mi vůbec povědomý, popravdě jsem ho vůbec neznala, ale bylo mi záhadou, že on zná moje jméno. Vzpjal se ve mně vztek, když jsem se plahočila po chodbách o přestávce a zahlédla ho z nějakou skupinkou kluků. Zadívala jsem se tím směrem.
Byli dohromady tři i s ním všichni měli tmavé vlasy podobné těm jeho, do očí jsem jim neviděla, takže barvu jsem nemohla usoudit a všichni byli v černém. Asi nebyl tak nový, jak jsem si myslela…Ale i tak jsem ho tu ještě neviděla, opřela jsem se o zeď a dál tu skupinku jen pozorovala.
Vypadalo to, že se baví. Najednou na mě pan Neznámý ukázal a ostatní se otočili. Měli udivené pohledy. Jejich oči byli hnědé od všech, akorát každý měl jiný odstín, jejich těla byla vypracovaná a vypadali úchvatně. Natáhla jsem si kapuci, stáhla si ji do obličeje a dala se na odchod. Ale ještě před tím než jsem se dostala dost daleko od nich, jsem uslyšela jejich zvonivý smích.
Když škola skončila, vydala jsem se na čtvrt hodinovou cestu domů. Zpomalila jsem a na cestách dávala pozor, protože jsem nechtěla zažít to, co dneska ráno s panem Neznámým, ale pochybovala jsem, že ho potkám jen tak tady na cestě. A tak jsem po pulce cesty přestala dávat pozor a pozorovala krajinu kolem. Lesy byli úžasné, plné rostlinek, hub a jehličnatých nebo listnatých stromů. Byla to prostě nádhera, milovala jsem tu přírodu, a taky svůj domov se svou matkou a bratrem, který už sice bydlel jinde, ale to vůbec nevadilo, chodil nás často navštěvovat. Bavil se sice hlavně s mámou, ale byla jsem ráda, že za námi chodí. Ne jako otec, který nás opustil, když mi bylo pět. Bratrovi je dvacet a pracuje jako spisovatel. Píše Fantasy romány pro děcka v mém věku a právě teď na jednom pracuje. Bude skvělá kniha a já se těším, až ji vydá. Zamyslela jsem se a tak jsem se ani nedivila, když jsem asi deset kroků před sebou spatřila náš rodinný domek. Bylo tu nádherné ticho jako vždycky. Došla jsem až ke dveřím a vytáhla klíče a k mé radosti zjistila, že je otevřeno. Bráška zase přišel. Vešla jsem dovnitř s úsměvem na tváři a sundala si boty. A pak jsem se vydala do obýváku. Měla jsem pravdu, bráška tam seděl a cosi si zapisoval do svého deníčku na příběhy.
"Ahoj! " pozdravila jsem s nadšením v hlase.
"Ahoj! " zvedl hlavu od deníčku a přívětivě se usmál.
"Co to děláš? " chtěla jsem vědět, byla jsem zvědavá, co ho zase napadlo za námět.
"Jen si zapisuju důležitou informaci." Pronesl klidně, sice to nebylo to, co jsem chtěla vědět, ale bylo to lepší než kdyby, lhal.
"Aha…" pronesla jsem trochu zklamaně, ale úsměv s tváře mi to nesmylo.
"Jak bylo ve škole? "zeptal se.
"Šlo to." Odpověděla jsem, nechtěla jsem se zmiňovat o té blbé nehodě, která se mi stala s panem Neznámým.
"Aha." Zadíval se na mě. "Nějaký novinky ? Co známky ?"
"Nic moc novýho."odmlčela jsem se. "A známky žádný nemám." Jeho chování se mi nelíbilo. Na tohle se nikdy neptal. Proč ho to zajímalo.
"Tak to je fajn! " podotkl, už se nesmál vypadal spíše smutně.
"Kde je máma? " zeptala jsem se, až teď jsem si všimla, že tu chybí a přitom tu na mě po škole vždycky čeká. Na tyhle otázky se vždy ptá ona. A navíc dneska ráno vstávala do práce jako normálně, měla ranní ne ? Tak kde se toulá ? Kde je ?
Bratr svěsil ramena. A sklopil pohled. Nechápala jsem tuhle jeho reakci, dostala jsem strach, snad se mámě něco nestalo, prosím, ať se mámě nic nestalo.
"Kde je máma, Tome? "zeptala jsem se s náznakem paniky v hlase, zase mi neodpověděl, už jsem začínala mít vztek. Proč mi to neřekne? Co se sakra stalo?
"Proč nemluvíš? Co se stalo? " naléhala jsem a doufala, že to není to nejhorší. Máma byla zdravá, ještě nemohla umřít.
"Máma měla nehodu…" zadíval se na mě, v očích měl smutek. "Narazila do stromu."
Chvíli jsem jen mlčela. COŽE? Udělalo se mi zle, tak přece jen zemřela. Do očí se mi draly slzy.
"Ale nezemřela." Pokračoval tiše. "Je v nemocnici na intenzivní péči."
"Proč narazila do stromu? "položila jsem mu otázku a v duchu se zaradovala, není mrtvá, žije.
"To ještě nevědí. Nejspíš nějaké zvíře." odpověděl mi ztěžka. Viděla jsem na něm, že by chtěl být sám a tak jsem se zvadla.
"Půjdu do svého pokoje. Musím si udělat nějaké úkoly. Zůstaneš tu na noc? "otočila jsem se na něj.
"Musím, nejsi plnoletá! " odpověděl mi a zlehka se pousmál.
"Fajn! "oplatila jsem mu úsměv a vydala se do svého pokoje.

Předchozí kapitola: Calla
Tato kapitola: Abigail
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama