Otrokyně měsíce- 3. Kapitola

25. března 2014 v 21:12 |  Otrokyně měsíce


3. Kapitola
Zrovna jsme se vrátily z nemocnice. Svého staršího bratra jsem přinutila, aby mě tam odvezl. Přece jsem tam nemohla matku nechat o samotě. Jenže bohužel nás k ní nepustily. Prý je ve vážném stavu a nemá povolené návštěvy. Chtělo se mi brečet. I teď. Nejméně dvě hodiny už jsem jenom ležela v posteli a do očí se mi hrnuly neustále nové a nové slzy. A při tom jsem celou dobu myslela jen na jedno. Matka mohla zemřít. Ona možná i zemře. Ne! Takhle nesmíš přemýšlet! Okřikla jsem se v duchu a setřela rukou další slzu řinoucí se po mé tváři. Nakonec jsem si sedla a zhluboka se nadechla. Do nosu mě praštila vůně smažených vajíček. Bratr nejspíše dělá večeři. Ale já na jídlo neměla ani pomyšlení. Nemohla jsem se zbavit toho divného pocitu. Jako by něco uvnitř mě říkalo, že za to můžu já. Jedna moje půlka věděla, že je to hloupost. Nikdo za to nemůže. Jenom to blbé zvíře. Ale druhá moje půlka mi říkala, přímo řvala, že je to moje vina. Zatřepala jsem hlavou a stoupla si. Začala jsem pochodovat po pokoji a přemýšlet. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem tak bezmocná. Nemohla jsem udělat nic, co by matce pomohlo. A tak jsem si oblékla bundu, nazula boty a vyšla z pokoje. Vešla jsem za bratrem do kuchyně a řekla.
" Tome, jdu se na chvíli projít. Musím si pročistit hlavu a…" Už zase jsem měla v očích slzy. Bratr za mnou přišel a objal mě. Začal mě utišovat a šeptal.
" To je v pořádku Jaine. To je v pořádku. Běž se projít. Čerstvý vzduch ti prospěje. Já zatím dodělám večeři ano?" Usmál se na mě a já se taky usmála. Nehlasně jsem přikývla a vyšla z domovních dveří. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Na ulicích už svítily lampy a viděla jsem jen jednu starou paní, sedící na lavičce. Jinak bylo všude liduprázdno. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a pokusila se zatlačit slzy, které se řinuly na povrch. Nakonec jsem sešla těch pár schodů z naší verandy a vykročila po chodníku. Nejdříve jsem šla po ulici, ale všude to bylo stejné. Beton, beton a sem tam nějaký ten stromek. Už mě to unavovalo a navíc jsem potřebovala být sama. A tak jsem odbočila z hlavní ulice a vydala se směrem k lesu. Nejdříve jsem šla po trávníku, který začínal být čím dál více zasypaný jehličím. Usmála jsem se. Milovala jsem přírodu, zvířata, prostě všechno co nebylo zničené lidskou rukou. Něco z té přírody ti málem zabilo matku! Zakřičel jakýsi můj vnitřní hlas. Bylo to, jako rána do žaludku. Okamžitě jsem se zastavila a začala prudce dýchat. Vždyť ten hlas má pravdu. Otočila jsem se a začala se rozhlížet kolem sebe. Nevěděla jsem, kde to jsem. Ani jsem si neuvědomila, že dávno nevidím světla pouličních lamp a neslyším zvuky projíždějících aut. Vytáhla jsem mobil a podívala se na displej. Žádný signál a navíc moje baterka taky nevydrží moc dlouho. Sakra!

Do očí se mi vrátily slzy a tentokrát jsem je nechala stékat po mé tváři. Viděla jsem rozmazaně a tak jsem si je utřela rukávem bundy a hledala cestu zpátky. Procházela jsem lesem ani nevím jak dlouho. Už dávno nebyl večer. Byla hluboká noc a na obloze svítil jasný kulatý měsíc. Byla mi strašná zima, měla jsem hlad ale hlavně. Obrovský strach. Téměř nic jsem neviděla a každou chvíli jsem ležela na zemi, protože jsem zakopla o nějakou větev nebo kořen. Měla jsem toho po krk. Sedla jsem si na jeden z pařezů a rozhodla se, že počkám. Alespoň dokud trochu lépe neuvidím. Ale to byla hrozná chyba. Po pár minutách se ozvalo jakési křupnutí. Jako když šlápnete na větvičku. Moje srdce se zbláznilo. Bilo jako bych uběhla maraton. Všude po těle se mi rozlilo horko a ruce jsem měla hrozně zpocené. Postavila jsem se a rozhlížela se kolem sebe. Ale bylo to marné. Sotva jsem viděla svou ruku natož někoho nebo něco jiného. Praskání se víc a víc přibližovalo ke mně. Už to nebyli jenom malé větvičky. Teď už to bylo i křoví co křupalo, třáslo se a… Vrčelo. Cože? Vrčelo?! Vykřikla jsem v duchu a rychle začala ustupovat. Vytáhla jsem znovu mobil a posvítila do okolního křoví. Zahlédla jsem jen jakýsi záblesk a potom obří smaragdově zelené oči. Věděla jsem, co je to zvíře. Zpanikařila jsem a upustila svůj mobil. Teď nebyl čas na to hledat ho. Okamžitě jsem se otočila a začala utíkat pryč. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Snažila jsem se vyhýbat všem větvím a kořenům, ale stejně jsem měla obličej poškrábaný a cítila jsem, jak mi po tvářích i nohách stéká krev. Z mích úst se vydralo zaskučení, ale běžela dál. Bohužel jsem před sebou neviděla pařez. Zakopla jsem a už jsem se řítila k zemi. Když jsem dopadla, ucítila jsem ostrou bolest v rameni. Převalila jsem se na záda a nad sebou uviděla to obrovské zvíře. Vlk. Měl hrozivě vyhlížející smaragdové oči, vyceněné tesáky a jeho srst byla černá. Jako ta nejhlubší noc, kterou jsem měla možnost poznat. Začala jsem brečet jako malé dítě. Tohle je ten vlk z mého snu! Napadlo mě jako první. Rychle jsem tu možnost zahnala. To je blbost! Je to jenom náhoda! Není to moje noční můra! Není! Tohle si jenom namlouvám. Ano. Je to jenom moje představivost. Jasně. Představivost. Začala jsem se uklidňovat. Ale z mého přesvědčování se, mě vytrhla strašná bolest. Vykřikla jsem a začala sebou házet. Pohlédla jsem dolů na svou nohu a viděla, že vlk se pořádně zakousl. Snažila jsem se ho setřást, ale nešlo to. Z mé nohy stékal pramen krve a já začala ztrácet síly. Šmátrala jsem okolo sebe, jestli nenajdu nějakou věc, kterou bych mohla proti vlkovi použít. Jenže nic jsem po ruce neměla. Ani jeden pitomý klacek! Když už jsem se vzdávala všechny naděje vlk své sevření povolil. Nechápala jsem proč, ale neuvažovala jsem. Pokusila jsem se vstát a rozběhnout se pryč. Ale protože jsem měla téměř rozdrcenou kost, dost těžko se jenom stálo. Znovu jsem upadla a tentokrát jsem neměla téměř žádnou sílu. Vlk se ke mně přiblížil a zavrčel. Zavřela jsem oči a čekala, že mě zabije. Že tohle bude můj konec. Ale vlk se ke mně přiblížil a stál. Bylo to divné. Nechápala jsem nic z toho, co se tady děje. Najednou se v mé hlavě ozvalo. "Sny jsou odrazem budoucnosti, Jaine. Je dobré jim věřit!" Potom vlk zavil a utekl pryč. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem se pokusila stát. Rukama jsem se opřela o kmen stromu ale, jakmile jsem stoupla na pokousanou nohu vystřelila mi do těla ohromná bolest a já se v bezvědomí sklátila k zemi.

Předchozí kapitola: Abigail
Tato kapitola: Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama