Otrokyně měsíce- 7. Kapitola

26. března 2014 v 15:47 |  Otrokyně měsíce
Ahojky. Tak tady je další kapitola.


7. Kapitola
Otevřela jsem velké dřevěné dveře a vešla do školní chodby. Všude okolo mě bylo plno lidí. Někdo někam pospíchal, jiní klábosili z ostatními a někteří jen stáli u svých skříněk a rozhlíželi se okolo sebe. Ale jakmile jsem vstoupila oběma nohama do školy, jako by se zastavil čas. Měla jsem pocit, že se všechny oči upřely na mě. Začala jsem se potit a nervózně ošívat. Vykročila jsem směrem ke své skříňce a snažila se nevnímat neustávající pohledy ostatních spolužáků. Netušila jsem, co se jim honí hlavou, ale doufala, že to není nic hrozného. Za chvíli přešlo okukování v šuškání. Nehorázně mi to vadilo. Vždyť oni mě pomlouvají a ani se to nesnaží skrýt! Křičela jsem v duchu. Přitom jsem ale měla nasazený kamenný výraz. Snažila jsem se prodírat mezi davy studentů, abych se mohla dostat do třídy. Sem tam jsem zaslechla nějaká slova. Někteří se ptaly, co jsem v tom lese dělala. Další lidi spekulovali o tom, jestli je náhoda, že moje matka byla taky v nemocnici. A ty úplně nejpodivnější slova, která jsem zaslechla, byla, že to nebylo zvíře nýbrž člověk. Jen jsem nad tím zakoulela očima a snažila se neposlouchat, pro mě, čím dál tím víc zesilující se hlasy.
Konečně jsem se dostala do třídy. Nikdy jsem netušila, že cesta chodbou může být takhle dlouhá. Šla jsem rovnou ke své lavici. Odsunula židli a sesunula se na ni. Zrovna byla hodina češtiny. Jindy bych tuhle hodinu zbožňovala a hltala každé slovo od staré učitelky. Jenže dneska… Neustále jsem musela myslet na pana Neznámého a taky na dopis. A samozřejmě na jeho autora. A. Taky už mě nebavilo poslouchat ostatní spolužáky a jejich narážky na mě. Unavovalo mě, se neustále přetvařovat a dělat, jako že je neslyším. Rukou jsem si zakryla obličej a polohlasně vzdychla. Jakmile jsem ruce odtáhla z tváře, měla jsem sto chutí dát si facku a znovu si oči zakrýt. Ve dveřích se tyčil vysoký, tmavovlasý kluk z krásně světlýma očima, neidentifikovatelné barvy. Zkřivila jsem obličej v ublížené grimase a snažila se skrčit, co nejvíce to šlo. Byl to pan Neznámý. Ten co mě zachránil. Ale taky ten, co mě málem zabil. Někdy si říkám, že má Pán Bůh dost zvláštní smysl pro humor. Sledovala jsem veškeré jeho pohyby. Učitelka ho kárala za to, že přišel pozdě. Jak vidno, neřešil to a s úsměvem na rtech se vydal do třídy. Ne on nejde do třídy. On jde tady! Hystericky jsem pohlédla na prázdnou židli vedle mě. Ne! Ne! NE! Křičela jsem v duchu a modlila se, aby si sedl někde jinde. Naštěstí byly moje prosby vyslyšeny. Když okolo mě procházel, nepatrně zpomalil a ušklíbl se. Potom udělal ještě pár kroků a zapadl do lavice za mnou. Bezva. Vydechla jsem úlevou a nepatrně se usmála. Zbytek hodiny jsem se snažila dívat jen před sebe, i když jsem na svých zádech cítila nekončící pohled.
Vysvobození! Tak tohle slovo mi problesklo hlavou hned po tom, co zvonek ohlásil konec hodiny. Připadalo mi to snad jako věčnost. Ale přežila jsem. Začala jsem si balit své učebnice do tašky, když se nade mnou někdo zastavil. Zvedla jsem hlavu a málem sebou sekla.
" Ahoj." Pozdravil mě a na tváři mi zahrál úsměv.
"Ah.. Ahoj." vykoktala jsem ze sebe a cítila, jak mi do tváří stoupá krev. Snažila jsem se uklidnit své splašené srdce, ale nedařilo se mi to. Místo toho jsem jen žmuchlala kousek papírku, který jsem zrovna vytáhla z jednoho sešitu.
" Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi už v pohodě?" zeptal se a očima zabloudil k mému řetízku. Na chvíli se mi zdálo, jako by si oddechl. Nepatrně jsem se zamračila, ale potom jsem se usmála.
" Jo, jsem. Díky za optání. Víš… Vlastně jsem s tebou chtěla mluvit. Nebo spíše… Chtěla jsem ti poděkovat za to, že jsi mě vlastně zachránil" Vysypala jsem ze sebe a ten neznámý se jenom zasmál.
" Zachránil? Vždyť jsi sama doběhla až před mé auto. Já té jenom zavezl do nemocnice. Nic víc. Nemusíš mi děkovat." Taky jsem se usmála a pak se nechvíli zamyslela. Je úplně jiný. Když jsem ho potakala poprvé byl… No připadal mi namyšlený a hrubý. Ale teď se chová hrozně mile. Je to zvláštní. Zadívala jsem se mu do těch jeho zvláštních očí. I teď, když stál pár centimetrů ode mě jsem byla schopná rozpoznat jejich barvu. Sklonila jsem svůj pohled a řekla.
" Stejně. Děkuju ti. A vůbec… Jak se jmenuješ? Ještě jsem tě tady nezahlédla." Řekla jsem a on mírně ztuhl. Přešlápl si z nohy na nohu a chvíli mlčel. Jako by nad něčím uvažoval. Nakonec už to vypadalo, že nic neřekne a tak jsem vyhrkla. " Vím, že to bude znít divně, ale nechtěl bys dneska po škole přijít? Můj bratr tě chce poznat a já… Chci znát alespoň jméno svého zachránce." Zasmála jsem se a on pozvedl koutky úst v úsměvu. Potom ale zvážnil a řekl.
"Rád bych, ale už mám něco naplánovaného." Zklamaně jsem sklopila hlavu a přikývla. V duchu jsem samu sebe okřikla, že mi to tak hrozně vadí. Vždyť ho ani pořádně neznáš! Chtěla jsem se dát k odchodu, ale on ještě dodal. " Ale v pátek bych mohl přijít. Tedy… Jestli to nebude vadit?" všechno ve mně poskočilo radostí a já přikývla.
" Jasně. Nebude to vadit. Oznámím to bráchovi. A mamce." Řekla jsem spíše pro sebe a koutkem oka zahlédla jeho úšklebek. Tentokrát už jsem zvedla svoji tašku s knihami a vydala se směrem ven z učebny. Za svými zády jsem ještě slyšela hlas volající mé jméno. Otočila jsem se a poslouchala. Neznámý řekl.
" Adam. Moje jméno je Adam." Usmála jsem se na něj a vyšla na chodbu. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila směrem ke své skřínce. Teprve po několika okamžicích jsem si uvědomila to, co jsem se právě dozvěděla. NE! To není možné! Jeho jméno! Co když to on… Z mého uvažování mě vytrhl hlas školního rozhlasu.
Milí studenti! Musím vám oznámit, že všechny dnešní odpolední vyučování se ruší. Budou nahrazena prezentací v naší školní tělocvičně. Prezentace bude na téma Lesy okolo domova. Zahajuje se v 14:00 a je povinná!" s touhle větou rozhlas utichl a po chodbách se rozloho hlasité tleskání a jásání. Musela jsem si přitisknout prsty na spánky. Z toho všeho mě začala nehorázně bolet hlava. Zabouchla jsem skříňku a vydala se na další nudnou a nekonečnou hodinu.


Předchozí kapitola: Abigail
Tato kapitola: Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama