Otrokyně měsíce- 8. Kapitola

26. března 2014 v 15:48 |  Otrokyně měsíce


8.Kapitola
Dopolední vyučování se chýlilo ke konci. Bylo už půl jedné, když jsem se konečně dostala do jídelny na oběd. Bylo mi divně. Adam. To jméno mi neustále zvonilo v hlavě, která jako by mi každou chvíli měla prasknout. Byla jsem z toho zmatená. Není to on, to nemůže být on. Vstoupila jsem do jídelny a zahnala nepříjemnou myšlenku. Poté jsem hodila batoh na zem vedle železného věšáku, na onen věšák jsem si pověsila bundu a šla jsem se postavit do řady na oběd.
Řada se zdála nekonečně dlouhá, samozřejmě jsem nepočítala přesně kolik je tam lidí, ale to jsem ani nepotřebovala, bylo to na první pohled jasné. Řada se posouvala sice plynule, ale i tak trvalo hodně dlouho, než jsem se dostala až k pultu, kde se vydávalo jídlo. Když jsem tam konečně byla a brala jsem si tácek a příbory, pocítila jsem na sobě čísi pohled. A nebyl to jen tak ledajaký pohled, ten někdo mě musel opravdu hodně nenávidět, protože kdyby pohledy uměly zabíjet, byla bych už mrtvá. Opatrně jsem se rozhlédla a narazila na dívku, která stála u rohu zdi a pozorovala mě tím pohledem. Vypadala celkem dobře na sobě, měla žlutou halenku s velkým výstřihem, černou minisukni a černé střevíčky. Blonďaté vlasy měla stažené do culíku, a oči namalované černou tužkou a tak zelené a velké, že by se v nich člověk ztratil.
Chvíli jsem na ni jen zírala a ona mi pohled oplácela, dokud jsem jedním klukem, co stál za mnou v řadě, nebyla přinucena uhnout pohledem a jít si nechat nabrat jídlo. Položila jsem teda tácek na stůl a vzala jsem si talíř s jídlem, polívku a pití a vyšla jsem směrem, kde jsem ji viděla, ale ona už tam nebyla. Zamračila jsem se a na chvíli jsem zůstala stát uprostřed místnosti. To bylo podezřelé. Kam zmizela…? prolétlo mi hlavou.
"Budeš tam stát dlouho nebo už si půjdeš sednout?" zavolal na mě jakýsi kluk a já se otočila a sklopila hlavu.
"Už běžím…" poznamenala jsem sarkasticky směrem k němu a vydala se k první volné židli, kterou jsem našla. Na ní jsem se posadila, vzala příbor a začala jíst. Co to sakra mělo znamenat? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Přitom se ozvala moje hlava, která mě už otravovala celý den. Zabručela jsem a začala jíst rychleji, abych z hluku jídelny mohla co nejdříve vypadnout.
***
Následoval odpolední program. Bylo něco kolem 13:45, když už jsme se začali shromažďovat. V tělocvičně, kde se přednáška konala, bylo nachystáno pár židlí, lavičky a vzadu úplně u zdi byli dokonce nastěhované i pohovky. Překvapilo mě to, protože takové pohodlí většinou na škole nebývá. Ve předu bylo malé podium a nad nim osvětlení, jaké bývá většinou jen na koncertech.
Vybrala jsem si místo úplně vzadu v rohu u okna a šla si sednout. Bolest hlavy se od oběda ještě zhoršila. Dělalo se mi trochu špatně a měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím, ale jakmile jsem se dostala až ke svému místu a posadila jsem se, udělalo se mi trochu líp. Okna byly pootevřené a dovnitř se vléval příjemný vánek a ochlazoval celou místnost.
Uběhlo asi deset minut, během nichž se do tělocvičny nahromadilo obecenstvo v podobě žáků a někdy i učitelů a všichni se rozesadily. A přesně ve dvě hodiny místnost potemněla a světla u podia se rozsvítila. Zavrtěla jsem se na své místě a zadívala jsem se podium.
U mikrofonu, který tam před tím nebyl, nejspíše ho tam umístily, když jsem se nedívala, stál náš ředitel. Měl černé vlasy, šedé oči a byl hubený. Ano je to opravdu zajímavá kombinace, ale tohle není téma, které byste chtěli probírat. Na sobě měl černé sako kalhoty a modrou kravatu. Všichni se ještě stále bavili a tak si kromě mě, nikdo nevšiml, co se děje, dokud si ředitel neodkašlal a sálem se neozval pískavý zvuk mikrofonu.
"Milí žáci! Všichni víme, proč tu dnes jsme." z davu sedících se ozvaly hlasy.
"Jedná se o velice podivnou a však pravdivou skutečnost. Jeden student naší školy byl v hlubokém lese pokousán vlkem. Zajisté všichni víte, kdo to byl tak tu osobu nebudu zmiňovat. Tato prezentace se jmenuje Lesy okolo domova. V režii to má slečna Borgothová, vaše učitelka na přírodopis a občanskou výchovu. Takže já jí teď předám slovo." pan Cobalt ustoupil od mikrofonu a vystřídala ho ona profesorka.
A první ,co pronesla, mi vyrazilo dech.
"Dobrý den! Tak čím bychom mohli začít? "zeptala se, ale byla to jen řečnická otázka.
"Milí studenti toto byla bohužel jen řečnická otázka. Odpověď znám sama. Začneme tím, že vyzpovídáme tu, kterou vlk pokousal." zadržela jsem dech
"Slečno Jaine, prosím, pojďte sem za mnou."

Předchozí kapitola: Calla
Tato kapitola: Abigail
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama