Otrokyně měsíce- 9. Kapitola

26. března 2014 v 15:49 |  Otrokyně měsíce


9. Kapitola
Tohle nemůže být pravda. To se mi jen zdá. Určitě neřekla jméno… Ani jsem nestačila dokončit svou myšlenku a slečna Borgothová opět zvolala.
" Slečno Jaine. Prosím. Přistupte k mikrofonu!" řekla už mírně naštvaným hlasem a já nasucho polkla. Rozhlédla jsem se po tělocvičně. Všechny pohledy spočinuly na mě. Cítila jsem, jak se začínám červenat a jak se v mém krku tvoří jeden obrovský knedlík. Nechtěla jsem tam jít. Nechci nic vysvětlovat. S nadějí, že to snad ještě slečna Borgothová odvolá, jsem ji pohlédla do očí, ale místo pochopení jsem v nich zahlédla jen vztek. Potichu jsem vzdychla a i přes neskutečně třesoucí se nohy jsem se vydala směrem k učitelce.
" Tak Jaine. Buď tak laskavá a řekni nám, co se ti v tom lese přihodilo." Řekla už milým hlasem. Nervózně jsem si prohrábla vlasy a očima těkala po přítomných. Po chvíli jsem trochu zklamaně sklopila zrak. Aniž bych si to uvědomovala, hledala jsem Adama, který se ale v publiku neukázal. Alespoň se před ním neztrapním. Pomyslela jsem si. Učitelka už zase začínala být nervózní a tak jsem přistoupila blíže k mikrofonu.
"Ehm… Já.." Pár studentů se zasmálo a mě bylo ještě hůř. Chtělo se mi křičet, brečet a zároveň se propadnout do země. Ale místo toho jsem ze sebe vychrlila jednu větu za druhou.
"Šla jsem se projít. Nedávala jsem pozor na cestu, protože jsem se trochu zasnila a tak jsem zašla až někde do lesa. Chvíli jsem tam bloudila a potom se objevil ten vlk. Pokousal mě a utekl. Já nakonec omdlela a probudila se až na druhý den ráno. To jsem se odkulhala k cestě a skončila v nemocnici." Vypadlo ze mě tolik vět tak neuvěřitelnou rychlostí, že jsem dost silně pochybovala, jestli to vůbec někdo pořádně pochopil. Někteří přítomní se na mě dívali s obrovským zájmem, zatímco jiní mi ani nevěnovaly pozornost. Chvíli jsem tam jen tak stála a poté se otočila k učitelce a ta se trochu zmateně usmála.
" Děkuji ti za tvou výpověď. Kdybys byla ještě tak hodná, mohla bys nám toho vlka popsat? Jak vypadal?" řekl s úsměvem na rtech a já ztuhla. Trhaně jsem otočila hlavou a vysoukala ze sebe.
" On.. Byl velký. A černý. A měl… Smaragdové oči." Vykoktala jsem a uslyšela pár uchechtnutí. V hlavě se mi začaly vynořovat vzpomínky. Věta, kterou ke mně vlk pronesl. "Sny jsou odrazem budoucnosti, Jaine. Je dobré jim věřit." Tak kdybych jim tohle řekla, měli by mě za blázna. Pomyslela jsem si a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Učitelka mě svým pohledem poslala sednout a já téměř odběhla zpět na svou židli. Pár spolužáků se stále ještě dívalo mým směrem, ale já se je snažila nevnímat.
" To byl velmi zajímavý popis." Vyslovila slečna Borgothová a já se ušklíbla. " Je neobvyklé aby měl vlk celou černou srst a ještě k tomu smaragdové oči, jak popsala tady Jaine. Ale samozřejmě, možné to je. A teď se dostáváme zpět k našemu tématu Lesy okolo domova. Jak už jsme podle příhody vaší kamarádky mohli poznat, v okolí našeho města se pohybuje spousta divokých a nebezpečných zvířat. A proto je…" Dále už jsem učitelku neposlouchala. Vím, že bych měla, protože jak znám naší školu, přesně z tohohle bude test. Ale písemka bylo to poslední, co mě teď zajímalo. Má hlava mě totiž začala tak příšerně bolet až jsem myslela, že snad umírám. V uších mi hučelo, takže i kdybych chtěla, nic neuslyším. Rukama jsem si zakryla uši a vstala ze své židle. Pár očí se na mě podívalo, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Rychle jsem odběhla z tělocvičny. Jakmile jsem stála před svou skříňkou, něco jako by mě svalilo. Svezla jsem se na zem a opřela se o studenou, železnou skříňku.
" Sakra!" zakřičela jsem a ruce jsem si neustále držela na hlavě. Myslela jsem, že se mi moje hlava rozletí na tisíc malinkatých kousíčků. A když už mi zbývali poslední sily k tomu, abych neomdlela, všechno přestalo. Najednou žádná bolest, žádné hučení v uších. Nic. Naprosto dokonalé ticho, které narušoval jen klapot něčích bot. Nechápavě jsem se rozhlédla po chodbě a na jejím druhém konci jsem opět uviděla stát onu dívku v černé minisukni a žlutém tričku. Přimhouřila jsem oči a pohlédla ji do obličeje. Ona se jen zhnuseně ušklíbla a během pár okamžiků byla u mě. Moje srdce bilo jako splašené. Nechápala jsem, jak je možné, že se tak rychle dostala přes takovou dálku.
" Ty moje chudinko. Snad tě to tolik nebolelo hmm…?" zasmála se a já na ni zmateně pohlédla.
" Kdo.. Kdo jsi?" zeptala jsem se.
" Nezáleží na tom, kdo jsem já. Záleží na tom, kdo jsi ty." Přiblížila se blíž k mému obličeji a já se pokusila uhnout. Jenže zamnou už byla jen tvrdá skříňka a tak jsem alespoň odvrátila pohled od jejích zelených očí. Měla jsem pocit, že kdybych se do nich dívala ještě nějakou chvíli, utopila bych se v nich.
" Já nevím, co tím myslíš." Řekla jsem potichu a neznámá se hlasitě zasmála. Její zvonivý smích se rozléhal po celé chodbě.
" Ty opravdu nevíš, co se ti to právě stalo, že ne? Ty vlastně ani nevíš, co se ti tenkrát stalo že?" Pohlédla na mě s ďábelským úsměvem a já se slzami v očích řekla.
" Co po mě chceš? Prosím. Běž pryč." Zašeptala jsem a dívka odpověděla.

" Ale vždyť já už jdu. Jen jsem si to chtěla ověřit. A musím uznat, že ten šedooký idiot měl pravdu." Naposledy se zasmála a v sekundě byla pryč. Ještě nějakou chvíli jsem seděla na studené podlaze školy a po několika minutách utápění se v nechápavosti jsem se zvedla. Otevřela skříňku, naházela si do tašky všechny své zbývající věci a rychle vyběhla z toho proklatého baráku nazývajícího se škola.

Předchozí kapitola: Abigail
Tato kapitola: Calla
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama