Otrokyně měsíce- prolog

25. března 2014 v 21:07 |  Otrokyně měsíce


Otrokyně Měsíce.
Prolog…
Jaine.
Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla. Někdo nebo spíše něco mě pronásledovalo. Za mnou šustilo listí a přede mnou bylo prázdno. Neměla jsem ponětí, jak dlouho už běžím ani jak jsem daleko od civilizace, jediné co jsem věděla, bylo, že mi hrozí obrovské nebezpečí a že jsem v tom sama. Mohla jsem běžet klidně hodiny a už mě můžou pohřešovat. Stmívalo se. Byl to už den, co jsem nebyla doma. Třeba už mě dokonce hledají ! napadlo mě.
Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem paranoidní, nejspíš si jenom myslí, že jsem se někde zdržela a čekají na mě. V tuhle chvíli to byla ohromně sladká představa, domov, teplo a spánek. Měla jsem sto chutí se obrátit a nechat toho kdo mě pronásleduje, ať mě chytí. Běžet mu vstříc s rukama nataženýma, jako bych ho chtěla obejmout. Nejspíš by mě zranil, jestli je to to a jestli je to člověk nejspíš skončím mrtvá a mé jediné přání bude, abych se mohla vrátit domů. Jak absurdní a jednoduché. Ale co už, říká se, že jsem absurdní a jednoduchá. Moje přání byly praktické a daly se snadno odhalit. Všichni ve mně dokázali dokonale číst. Byla jsem jako kniha, pro všechny přístupná, a hlavně jsem byla tichá. Žádné poznámky k výkladům učitelů, vzorná holka co poslouchá své rodiče na slovo. Tak to jsem byla já. Některým bych mohla připadat dokonce nudná, ale názory pitomých děcek ze třídy nebo cizích lidí, které neznám, mě vážně nezajímají.
Zavrčení přerušilo můj proud myšlenek. Prudce jsem se zastavila a ohlédla se, přede mnou stál vlk, měl černou srst, a světlé hnědé oči. Tesáky měl odhalené a připravené zaútočit. Jeho oči, jako by říkali, jsi moje oběť, patříš mi. Nevypadal příliš hladově, ale zdálo se, že mě považuje za svou kořist. Vyděšeně jsem o krok ustoupila a zakopla o větev, které jsem si samozřejmě nevšimla. Spadla jsem přímo na zadek a narazila si kostrč. Černý vlk se na mě ihned vrhnul a zakousl se mi do nohy. Celým tělem mi projela bolest, vykřikla jsem a do očí se mi drali slzy. Vlk stisk uvolnil, ale jen na chvíli, chtěl se jen zakousnout hlouběji. Chtěla jsem volat o pomoc, ale měla jsem pocit, že by mě stejně nikdo neslyšel a tak jsem rukama i přes strašlivou bolest, začala šátrat kolem sebe. Hledala jsem cokoliv ostrého, čím bych vlka zneškodnila. Nakonec jsem nahmatala klacek s ostrou špičkou, připadal mi jako vhodný nástroj a tak jsem ho zvedla ze země a ohnala se jím. Zasáhla jsem vlkovo oko, odtrhl se bolestivě od mé nohy, začal kňučet a ťapkou si snažil očistit krvácející oko. Vlil se do mě adrenalin. Využila jsem toho, že si mně vlk nevšímá, opatrně jsem se zvedla a dala se do běhu.

Tato kapitola: Abigail
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anůše Anůše | Web | 29. března 2014 v 10:32 | Reagovat

tak jsem se rozhodla, ze se konecne pustim do cteni tve povidky! uz prolog me zaujal, verim ze pribeh bude napinavy, zajimavy a dobre vymysleny! :)) vlky mam hrozne rada! bylo mi ho az lito, to zaknuceni, to bylo az roztomily :D

2 Calla Calla | Web | 29. března 2014 v 11:57 | Reagovat

[1]:   Děkuji. Jinak prolog psala Abigail. Ona je to společná povídka, kterou píši společně s ní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama