Temné tajemství: Skrytý démon- 1. Kapitola

26. března 2014 v 16:16 |  Temné tajemství: skrytý démon


Temné tajemství: Skrytý démon
Anotace
Dessie je obyčejnou dívkou žijící společně s rodiči. Jednoho dne se rozhodne vyjít na procházku. Krátkou, bezpečnou a bezstarostnou procházku. Ale stane se z toho její největší noční můra. V lese na Dessie zaútočí neznámý kluk. Téměř ji zabije a k tomu všemu ji neustále říká tím divný názvem. Akuma. Dessie ničemu z toho nerozumí. Později se dozvídá, že není tak úplně tím, kým si myslela, že je. Není člověk a nikdy nebyla. Společně s Lovcem, jak si onen neznámý říká, se vydává odhalit tajemství, které ji mělo být utajeno. Tajemství, které celou tu dobu nosila hluboko ve svém srdci.
Zbývá jediná otázka. Co udělá Dessie až zjistí, že právě ona je ta, která může všem přivést spásu stejně tak, jako smrt?
1. Kapitola
Už zase! S hlavou v dlaních jsem se zhroutila na polštář a křičela do něj. Ta bolest hlavy byla neuvěřitelná. Už mě takhle bolí několik týdnů. Doktor říká, že je to kvůli stresu. Ani se nedivím. Moje známky jdou od desíti k pěti, matka to nedává a otec neřeší. Převalila jsem se na posteli a zírala na strop. Byl obyčejný. Bílý. A přitom jsem na něm vždy objevila něco jiného. Nějakou prasklinku, šmouhu nebo mušku.
" Dessieno! Pojď sem!" křikla po mě matka. Nesnáším, když mi někdo říká celým jménem. Dessieno. Zní to, jako by mi ten dotyčný nadával. Což vlastně matka dělá v jednom kuse. Pomyslela jsem si a ušklíbla se.
Seběhla jsem pár schodů dělící první poschodí od zbytku domu. Vešla jsem do kuchyně.
" No?" zeptala jsem se. Matka se na mě přísně podívala.
" Co chceš na večeři?" pokrčila jsem rameny.
" To je jedno. Třeba rohlík." Otočila jsem se k odchodu, ale matčin hlas mě zastavil.
" Co jsi dělala?" Věděla jsem, co bude následovat. Ale i přes to jsem tu větu řekla.
" Nic."
" Jak nic?! Tvoje známky jsou hrozné! Jsi teprve první rok na střední a už propadáš z předmětu! Tohle není normální, Desieno! Máš se učit! Alespoň přede mnou bys mohla předstírat, že ti je alespoň trochu líto, že nemáš lepší známky!" nenechala jsem ji doříct větu. Tenhle proslov na téma školy jsem slyšela snad tisíckrát.
" To ty jsi mi vždycky tvrdila, že nemám lhát! To ty jsi mě naučila říkat pravdu! A když to dělám, tak ti to strašně vadí. Ne všichni dokážou být tak chytří jako ty!" nasupeně jsem se otočila a vyběhla z kuchyně.
" Kam si myslíš, že jdeš?!"
" Ven!" křikla jsem a praštila s vchodovými dveřmi. Venku mě ovanul studený vánek. Neměla jsem na sobě bundu, i když byl podzim. V tom vzteku jsem si ji zapomněla obléct. Chvíli jsem toho litovala a chtěla se vracet, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Moje matka je právnička. Je chytrá, hezká, slušná a všechny případy vyhrává. Zatímco já jsem hloupá, škaredá a vždycky všechno prohraju. Tohle jsem rostě já. Někdy si říkám, že jsem to zdědila po otci. Ale co já vím. Nikdy nic neřekne. Neřeší mou školu a vlastně ani mou existenci. Nikdy se nezapojil do jakékoliv hádky. Netvrdím, že mi to vadí, ale přeci jenom je to rodič. Alespoň někdy… Opravdu někdy si přeji, aby cokoliv řekl. Třeba jen dvě slova. Ale on nic. Zatřepala jsem hlavou a rozehnala natlačené slzy. Venku bylo čím dál chladněji, a když jsem se okolo sebe rozhlédla, zpozorovala jsem, že se utvořila hustá mlha. Ještě pár metrů jsem ušla, a pak nic. Byla jsem ztracená.
" Skvěle!" zaradovala jsem se ironicky a otočila se. Vydala jsem se směrem zpátky k domu. Tedy… Alespoň jsem doufala, že jdu zpátky k domu. Najednou jsem za svými zády uslyšela něčí hlas.
" Stůj, Akumo." To slov znělo tak divně. Nikdy v životě jsem jej neslyšela. Tak proč mám pocit, že ano? Pokračovala jsem v chůzi a odmítala se v té nekonečné mlze zastavit.
" Říkám ti stůj!" zakřičel onen hlas. Ani jsem se nestačila otočit a okolo mých nohou se něco omotalo. Zřejmě provaz, protože jakmile jsem udělala další krok, skončila jsem na zemi. Snažila jsem se rukama vyprostit své nohy, ale nešlo to. Začala jsem zrychleně dýchat.
" Kdo jsi?!" vykřikla jsem zděšeně.
" Ty to nepoznáš, Akumo? Jen se zamysli, kdo bych tak mohl být." Zasmál se hlas, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
" O co vám jde?" křičela jsem a nedokázala udržet své slzy.
" Dobře. Už mě ta tvoje hra nebaví. Přestaň se přetvařovat."
" Cože?!" nechápala jsem.
" Říkám ti, že se máš přestat přetvařovat!" stále jsem nechápala, ale nic jsem neřekla. Mlčela jsem a čekala, zda se někdo objeví. Najednou jsem ve tváři ucítila ostrou bolest a poté horkou tekutinu. Nemusela jsem si na obličej sahat, abych poznala, že je to krev.
" O co vám jde?! Nic jsem neudělala!" křičela jsem stále dokola. Najednou se přede mnou objevil kluk. Poznala jsem to z jeho výšky a postavy. Ale žádné rysy jsem neviděla. Jako by byl součástí mlhy.
" Tak ještě jednou. Už se sakra proměň!" zařval, až mi leknutí poskočilo srdce. Začal jsem brečet ještě více.
" O čem to mluvíte?" přiblížil se ještě o něco víc. V jeho ruce jsem zahlédla obrys něčeho, co vypadalo jako dýka.

" Všichni jste stejní. Jste ulhaní. Jste nechutní. Jste zlí. A nakonec jste stejně všichni mrtvý." Ďábelsky se zasmál a přiskočil blízko ke mně. Poslední co jsem dokázala, bylo vykřiknout.

Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camille Camille | Web | 8. listopadu 2014 v 16:27 | Reagovat

Wau! Rozhodla jsem se začít číst tuhle povídku a myslím, že jsem udělala moc dobře. Celou dobu jsem musela číst dál a dál, dokud nebyl konec :) Moc se ti povedla :)

2 Callia Callia | Web | 9. listopadu 2014 v 9:31 | Reagovat

[1]:  Moc děkuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama