Temné tajemství: Skrytý démon- 2. Kapitola

26. března 2014 v 16:16 | Callia |  Temné tajemství: skrytý démon
V minulé kapitole: Dessie byla unesena. Ale kým?



2. Kapitola
Probudila jsem se v místnosti osvětlené pouze jednou žárovkou. Všude okolo mě byli mříže a šíleně to tady páchlo. Očima jsem klouzala po železných tyčkách, které mě držely uvnitř této malé místnůstky. Jakmile jsem otočila hlavou, do celého těla mi vystřelila obrovská bolest. Potichu jsem sykla bolestí a zkusila se postavit. Bylo to celkem k ničemu. Jakmile jsem přenesla váhu na nohy, skácela jsem se k zemi. Naštvaně jsem bouchla do studené země.
" Ah… Naše šípková Růženka se už probudila." Ozval se z ničeho nic něčí hlas. Leknutím jsem sebou trhla. Před mřížemi stál nějaký kluk. Byl poměrně vysoký a svalnatý. Jeho vlasy byli světlé a v obličeji mu zářily modré oči. Rty měl plné a krásně tvarované. Vlastně… celkově vypadal velmi dobře. Sakra! Přestaň takhle myslet! Beztak to byl on, kdo tě omráčil! Okřikla jsem sama sebe.
" Kdo jsi?" zeptala jsem se a on se jen zasmál v odpověď.
" To je dost hloupá otázka, Akumo. Víš moc dobře, kdo jsem." Potichu jsem zavrčela a zakroutila hlavou.
" Nemám nejmenší tušení, kdo jsi. Nikdy v životě jsem tě neviděla." Takhle pěkného kluka bych si pamatovala. Pomyslela jsem si a hned si za to chtěla dát facku. Aniž bych si to uvědomila, onen kluk stál uvnitř mé cely. Jen pár kroků ode mě.
" Musím uznat, že máš výdrž. Většina z vás už to vzdala a prostě se ukázala. Ale ty ne." Se zájmem si mě prohlížel. Skoumal mě. Ale nebylo to, jako když se kluk dívá na dívku. Tohle bylo… Jako když se lovec dívá na kořist. Děsilo mě to.
" Nevím, o čem to mluvíš." Posunul se ještě o pár kroků blíže. Teď stál jen několik centimetrů od mé tváře. Zrychleně jsem dýchala a čekala, co udělá. Chvíli se nic nedělo a potom mi vrazil facku. Musím uznat, že měl opravdu sílu. Spadla jsem na studenou podlahu a divila se, že ještě nejsem v limbu.
" Přestaň mi tady lhát! Tentokrát jsi prohrála, Akumo. Chápeš to? Já jsem vítěz! Já jsem Lovec! A ty jsi nic! Jenom obyčejný prolhaný a hnusný démon!" křičel na mě teď už za zavřenými a zamčenými mřížemi.
" Nevím, co jste tady hulili za matroš, ale zřejmě byl pořádně silný! Já nejsem žádný démon!" křičela jsem přes slzy. Ruku jsem si držela na tváři, která příšerně štípala. On jen zavrtěl hlavou a ve tváři se mu objevil zmatený výraz.
" Fajn. Víš co? Mám toho dost. Udělám úplně jednoduchou věc. Pokud tedy nejsi démon, tak jistě nebudeš mít problém s tím přiznat, že Satan je hajzl a zasloužil by zhebnout." Vítězoslavně se usmál a povýšeně si mě prohlížel. Já jen svraštila obočí. Nechápala jsem, proč bych tohle nedokázala říct.
" Dobře. Satan je hajzl a zasloužil by si zhebnout. Stačí ti to takhle?!" křikla jsem na něj a on na prázdno otevřel pusu. Zřejmě chtěl něco říct, ale rozmyslel si to.
" Tohle není možné. Ty jsi Akuma. Já to vím. Všichni to poznali." Šeptal si spíše pro sebe. Naklonila jsem hlavu na stranu a nechápavě na něj zírala.
" Jak to děláš?!" zeptal se mě na jednou. Povytáhla jsem obočí.
" Já nic nedělám. Říkám ti, že žádná Akuma nebo co jsi to říkal, nejsem." Protočil oči a vykročil směrem k jediným dveřím, které jsem viděla.
" Kam jdeš?!" křikla jsem za ním.
" Když to nechceš říct mě, tak Lesierovi to řekneš." Ušklíbl se a zabouchl za sebou dveře. Opřela jsem si svou bolavou hlavu o zeď a přemýšlela o tom, co tady říkal.
Buď to se mi to všechno jenom zdá, což bych neřekla, podle té bolesti hlavy anebo jsem se dostala do nějakého blázince a drží mě tady. Úžasný! Tohle jsem si přeci vždycky přála!
Nevím, jak dlouho jsem seděla na zemi, ale zřejmě dost na to, aby mi ztuhl celý krk a totálně zamrzl zadek. Zrovna jsem se pokoušela postavit, když někdo rozrazil dveře. Dovnitř místnosti vběhl rozzuřený chlap. Měl velmi svalnatou postavu, snědou pleť a uhlové vlasy. Jeho obličej byl stažený do naštvané grimasy. Šel z něho strach. Svou snahu o to, dostat se na nohy jsem hodila za hlavu a raději se ještě více přitiskla k mřížím.
" Tak ty nám prý nechceš mluvit." Nevěděla jsem co odpověď a tak jsem raději mlčela. Přešel blíže ke dveřím mé cely. V ruce držel dýku. Vytřeštila jsem na něj oči, ve kterých jsem už zase cítila slzy. Zatlačila jsem je zpátky a snažila se uklidnit.
" Mám pocit, že Axis na to šel špatně. Nic ti nevysvětlil, že? Tak já to napravím. A uvidíš, že si hodně rychle vzpomeneš." Ďábelsky se usmál a odemknul dveře. Vešel dovnitř a zavřel za sebou. Dvěma rychlými kroky se tyčil vysoko nade mnou. Přehodil si dýku z ruky do ruky a usmál se.
" Takže já začnu. Určitě jsi už slyšela o Lovcích. Bytosti, které loví Akumy, monstra a všelijaké nechutnosti co ten váš zvrácený vůdce vytvoří. Tak právě tito Lovci jsme my. Máme pravidla a postupy. Když chytíme nějakého Akumu, donutíme ho se proměnit a potom jej na místě zabijeme. Zajatce si bereme jen výjimečně. Ale jak sis už jistě všimla, ty jsi ve vězení. A co z toho plyne? Že ses nepřeměnila. A dokud to neuděláš, budeš tady. Už tomu rozumíš?" mlčky jsem přikývla, i když jsem byla čím dál tím víc zmatenější a stále jsem nerozuměla tomu, co s tím mám společného já.
" Výborně. Teď, když jsi to pochopila ti řeknu ještě jednu věc. Ty se proměníš. A je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Proměníš se a potom tě zlikvidujeme. Jasný?"
" Ale já se neumím proměnit! Nejsem žádná Akuma, nebo co jste to říkal! Jsem člověk, stejně jako vy!" řekla jsem se zadržovanými slzami.
" Tak za prvé. Já nejsem člověk! Jsem Lovec! Za druhé. Už nikdy, opakuji nikdy mi nebudeš takhle lhát, je ti to jasné?" nic jsem na to neřekla a tak zařval " Je ti to jasné?!" přikývla jsem.
" Dobře. Konečně jsem se dostal k tomu nejdůležitějšímu. Máš na výběr ze dvou možností. Buď se proměníš ze své vlastní vůle, nebo tě k tomu donutím. A věř mi, že ten způsob zažít nechceš. N rozhodnutí máš 24 hodin." Se skřehotavým hlasem odešel z místnosti. Naplno jsem propukla v hlasitý pláč. Nedokázala jsem zastavit ty proudy slz. Brečela jsem jako malé dítě. Bylo to příšerné. Nevěděla jsem, co dělat. Rukou jsem bušila do země, až jsem ji po chvíli přestala cítit. Ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem odsud pryč. Ne… Já odsud MUSELA pryč.


Calla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Violett Violett | Web | 21. dubna 2014 v 1:10 | Reagovat

Moc pěkné. Tenhle námět se mi líbí a doufám, že brzy napíšeš pokračování :D

2 Calla Calla | Web | 21. dubna 2014 v 8:20 | Reagovat

[1]:  Díky a další kapitola by měla být až dopíšu jbp :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama