Veram story- 1. Kapitola

25. března 2014 v 20:51 |  Veram story


Prolog
Zdravím Vás.
Pokud si toto čtete, znamená to, že jsem získala odvahu. Odvahu na to, říct Vám pravdu. Sílu na to, podělit se s Vámi o příběh. O můj příběh.
Zřejmě byste rádi věděli, proč jsem začala svůj první příspěvek do deníku slovy: Zdravím Vás. Je to jednoduché. Tyhle zápisky… Tento deník… Nebude jako deníky jiných dívek. Bude odlišný. Stejně jako já.
Teď byste asi chtěli vědět, kdo jsem? Nebojte se. Dozvíte se to. Ale nebude to dnes. A nebude to ani zítra. Prozatím mi můžete říkat třeba Neviditelná.
1. Kapitola
Zdravím Vás.
Tohle je můj úplně první zápis do deníku. A vlastně i úplně první deník. Už teď na začátku chci napsat jednu věc. Vím, že se do deníku normálně píši dny. Dnešek, zítřek a další a další dny, které se nacházejí za ním. Ale v mém deníku tomu tak nebude. Chci, abyste znali i mou minulost. Jak to všechno začalo. Proč? Nechci do svého úkrytu, za který deník považuji, psát životní příběh zhruba od poloviny. To je jako kdyby jste se dívali na film od poloviny. Taky z toho nic nemáte.
Ale tohle není pravý důvod. Důvodem jsou mé vzpomínky. Před nějakou dobou jsem si vzpomněla na něco z dětství. Do té jsem si ani neuvědomovala, že si strašně moc věcí nepamatuji. Nevím, co se stalo, nebo proč jsem si vzpomněla. Nikoho jsem se o to neprosila! Ale je to tak. A kvůli tomu mám teď deník. Neopakuji tady nějak často slovo deník? :D
Ale konečně bych měla začít. Nenapíšu den ani čas, jelikož takovéhle detaily si fakticky nepamatuji. Nejsem počítač. I když naše učitelka si to zřejmě myslí…
1. Vzpomínka
Tenkrát mi mohlo tak 8. Už od malička měl můj otec problémy s alkoholem. A tím problémy myslím hodně velké problémy. Často se domů vracel opilí a já se jej postupem času začínala bát. A jednou přišel ten osudový den. Byl večer a má matka stále ještě seděla v obýváku a čekala na otce. Ten byl někde v prdeli. V hospodě. Jelikož jsem byla malá, šla jsem spát. Kolik bylo hodiny se mi v mé vzpomínce opravdu neukázalo, ale vím, že již byla tma. Ulehla jsem do postele, zavřela oči a usnula. Po nějaké době mě vzbudil zvonek. Prudce jsem nadskočila a mé srdce začalo rychle bít, jak jsem se lekla. Lehla jsem zpátky do postele a zavřela oči v naději, že znovu usnu. Jenže potom jsem poznala, kdo to zvonil. Do bytu se doplahočil totálně namrd… opilý otec. Něco nesrozumitelně mumlal. Další věc, kterou si pamatuji je ta, že se za ním vydala matka. Pomohla se mu vyzout a odvedla ho do obýváku. Chvíli bylo ticho a poté začala hádka. Už ani nevím, o co šlo. Ale prostě se hádali. Jenže… Hádejte se s opilým člověkem. To nejde. Nebyla jsem schopná usnout. A protože můj věk byl okolo 8 byla jsem strašlivě zvědavá. Sedla jsem si a špicovala uši, co jen to šlo, abych zachytla nějaké slovíčko. A víte, co se stalo potom? Místo slov jsem uslyšela křik a pláč. Ale nebyl to dětský pláč. Mám totiž ještě mladší sestru. Byl to pláč ženy. A já v tom hlase rozeznala svou matku. Nemusela jsem to vidět, abych poznala, co se stalo. Rychle jsem zalezla pod peřinu a brečela. Brečela jsem tak dlouho, dokud mi nedošly slzy. A i potom jsem na sucho vzlykala. V té chvíli jsem si uvědomila, že nic už nebude takové jako předtím.

Vaše Neviditelná.
Calla
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama